Adam mě má rád 1

Autorka článku: Maura Tento skromný příběh jednoho léta se odehrává v Praze. Hrdinka příběhu, mladá dívka, dostane složitý úkol. Napsat a obhájit svou dizertační práci na Filozofické fakultě na téma Třicetiletá válka.

Asi proto, že ji to nikdy nebavilo, že nad tím nepřemýšlela a pod slovem baroko si představovala kavárnu. Ale nic není náhodné, ani to, že přišla pozdě, aby na ni právě zbylo toto téma, ani to, že potkává lidi, kteří mají s tím něco společného. Třeba záhadný Adam Melog.

Tento příběh věnuji památce mého otce Karla Novotného. I on měl s tím něco společného. Díky jemu jsem si jednou v mládí přečetla od Zikmunda Wintera nádhernou knihu Mistr Kampanus, a od té doby mne velké téma této doby nikdy neopustilo. Nelituji toho, protože ještě stále má co říci naší době. Prameny k tomuto příběhu jsem použila i jako citace, ale protože se nejedná o odborné historické dílo, nýbrž o novelu, jistě si laskavý čtenář, pokud má zájem, potřebné odborné prameny k tomu prostuduje, aby si prohloubil své znalosti. Těm, kteří budou tuto novelu číst, děkuji za zájem. Psala jsem ji s opravdovým nasazením

Pravda je, že nemohu říci: všechno zapříčinil Osud. Člověk se rád zbavuje odpovědnosti za své chyby, protože moc dobře ví, jak by se měl správně zachovat, ale přes všechna jasná varování to nedá, aby si při cestě životem občas nepřivoněl k růžím. Je to tak silné, že to udělá, i za cenu, že za to zaplatí. Někdy. Otázka je, a ta mne trápí, zda se měla tehdy prostě odvrátit a jít svou cestou a nebo oplatit úsměv a také zvednout ruku v pozdravu. Ne na sbohem, ale na nashledanou. Pokud se vám bude tento příběh zdát známý, blízký, pak je to tím, že jsme naštěstí všichni v něčem nerozumní, nemoudří, hloupí a důvěřiví. Jinak bychom vymřeli. Nemyslíte? A tak začnu vyprávět svůj letní příběh, vonící červnovým jitrem a nebo hedvábnou vůní usínající růží za večerů.

V té době jsem pracovala jako asistentka na Karlově universitě na katedře historie a připravovala jsem se na dizertační práci. Její téma bylo „Třicetiletá válka a její důsledky“. To bylo hodně děsivé téma. Hlavně svým rozsahem a ohromnou členitostí. Zbylo na mne, protože jsem se nedostavila na projednání tématu včas a ta témata, která bych psala s radostí, byla už přidělena jiným doktorandům. Pan profesor, šéf katedry, se na mne díval s úsměvem.
„To snadno zvládnete. Jste takový typ, který se do toho ponoří a nezvedne hlavu, dokud neudělá tečku. Mám pravdu? A nebojte se, toto téma ještě nikdo úspěšně neobhájil, takže bojujte o prestiž. Vítejte v baroku.“

Bylo to ironické, kruté a ponižující. Sama jsem netušila, kde začnu, protože o tom bylo napsáno tolik knih, ta nešťastná válka byla popisována všem způsoby a ve všech dobách. Já měla téma zpracovat jinak. Neboť v dnešní době se její důsledky měří jinak, než v době minulé, předminulé. Cítila jsem se špatně. Před očima mi defilovaly tváře lidí, které jsem znala z rytin a obrazů, kteří nesli v očích tajemství své doby. Možná, říkala jsem si, možná, že většina z nich byli renesanční lidé, nebo také lidé, kteří byli až velmi pragmatičtí a žili pro novou, budoucí dobu. Neboť nikdo nemůže popřít, že touto válkou skončil středověk. A možná také, lidé skoncovali se starými pořádky a Svatá říše římská národa německého dostala pořádnou, ne-li smrtelnou trhlinu. Nakonec, na trůny vstupovali i docela moderně smýšlející lidé, s novými projekty a myšlenkami I mezi těmito barokními panovníky se našli tací, kteří měli už jiného ducha, ale bohužel, narazili na zeď těch, kteří nové pořádky nepotřebovali pro svou jistotu zisků a stability. Mnohdy nepěkné hodnocení vlády Rudolfa II.mně trochu zaráželo. Ale mohu s ním polemizovat jen na základě informací, které si vyhledám. Ze svědectví jeho současníků. Musela jsem do půle roku sestavit základní osnovu práce.

Raději jsem přikývla, protože jsem byla vůbec ráda, že jsem nějaké téma dostala. A byl červen, prázdniny přede dveřmi a mne čekal sběr materiálů, velmi truchlivých materiálů. Neboť jsem se tohoto tématu jen dotkla a raději obrátila list. Být expertem na třicetiletou válku – to se nestane každému.

„Můžeš mi říci, co budeš s takovou odborností pak dělat?“ zeptal se mne Jiří, to je ten, který si myslel, že se jednou vezmeme a budeme spolu žít až do vysokého stáří. Jiří právě dokončil svou dizertační práci na právnické fakultě a chystal se na obhajobu a pak – do nějaké vysoké funkce. Musím říci, že se mi posmíval a i mně to bylo k smíchu.

„Nevím, asi budu poradcem na obraně,“ zasmála jsem se.
„Já se ti divím. To jsi celá ty,“ řekl, protože to byl člověk praktický a úžasně cílevědomý.
Šli jsme krásným dnem po Praze a zabočili jsme na Petřín. Nebyla jsem příliš uvolněná a bezstarostná. Něco na mne doléhalo, něco, co jsem dosud neznala. Byl to hlas, který mi říkal – nevzdávej to. Je to vlastně velké téma. Vždyť třicetiletá válka byla strašlivější, než všechny ostatní po ní.

„Podívej se, tam je otevřeno, zajdeme si na kávu.“
„Dobře,“ řekla jsem zamyšleně, rozhlížela jsem se kolem sebe. Stromy byly svěží a jen z dálky byl slyšet hluk z ulic. Ticho. Klid a Jiří vedle mne. Usedli jsme u jednoho volného stolku a on objednal kávu a zákusky. Chvíli jsme čekali, až přinesou objednávku a já jsem si zapálila cigaretu, abych skryla svou nervozitu. Tou svou nedůsledností jsem si pokazila pět let usilovného studia. Teď jsem dostala sousto, které je nejisté a možná nestravitelné.

„Prosím tě, netvař se tak,“ řekl mi Jiří, „na téma, co by se nedalo zpracovat, pokud si s tím člověk pohraje, můžeš dokonce napsat něco originálního, šokujícího, chápeš?“
„To je pravda, ale toho času, co mně to bude stát,“ řekla jsem zoufale, když a mne milostně doléhaly paprsky červnového slunce. Zatímco budou všichni v přírodě, já v universitní knihovně a budu makat a makat, dokud to nedodělám.
„Podívej, tam sedí někdo, kdo by ti mohl pomoci,“ ukázal na člověka, který si právě objednával červené víno a přitom z vesty vytahoval hodinky, aby se podíval, kolik je hodin.
„Ten stařec?“ zeptala jsem se s úsměškem, “co ten může vědět o třicetileté válce.“
„Prosím tě, to není žádný stařec, ale profesor historie. Doktor Stein, expert na středověk. Přednášel u nás historii, a je opravdu znalec. Zkusím vás seznámit.“
„Prosím tě, neblázni, já jsem zatím nic nenastudovala a ani nevím, co budu psát. Je to trapné.“
„Než bych na tebe koukal., jak jsi nešťastná, tak radši udělám trapas.“
„Tak jo.“
Jiří se zvedl a šel ke stolečku, kde seděl ten muž. Uklonil se a on k němu vzhlédnul. Pak vstal a podal mu vřele ruku. Je pravda, že jsem se hodně spletla. Rozhodně to nebyl žádný stařec, ale zralý muž, i když mu podle mého odhadu táhlo na osmdesátku, elegantně oblečený a velmi srdečný. Pila jsem kávu, aby si nemyslel, že na něho hloupě koukám. Ale koutkem oka jsem spatřila, jak se ke mně ohlíží.
„Aničko, můžeš si přenést kávu k nám?“ zavolal na mně Jiří a já jsem se celá rozklepala. Naděje, že vybřednu ze svého problému, mne úplně vykolejila.
„Dobrý den,“ řekla jsem tiše a položila tácek na stůl.
„Doktor Stein,“ představil se s mírným ráčkováním a povzbudivě se na mne usmál.
„Anna Jirásková,“ řekla jsem a moje ruka vklouzla do jeho jako rybka. Stiskl mi ruku a pobídl mne, abych se posadila.
„Slečno, jsem potěšen, že se zabýváte tak vážným tématem. To mi prozradil vás přítel. Nepamatuji za celou svou kariéru, že by někdo z doktorandů toto téma uspokojivě obhájil. Ale vy, ač drobná osůbka jste ochotná svou hřivnou přispět do vědecké knihovny svým dílem. Jaká odvaha, jaká síla!“ řekl a potřásl hlavou, až jeho hustá prošedivělá hříva se rozevlála. Nasadil si zlaté obroučky, a jeho pronikavé oči se na mne upřely. Jakoby mne studoval. A já se snažila se sebejistě usmívat, i když byla ve mně malá dušička.
„Všechno závisí na správně sestavené osnově. Proč takovou práci píši?“ položil mi otázku a já jsem řekla, co mne hned napadlo.
„Důsledky třicetileté války jsou odrazem dnešní Evropy po stránce demografické, kulturní a duchovní.“
„Tak vida. Jak by asi dnes vypadala Evropa a náš život, kdyby té války nebylo? Jaká by byla skladba obyvatel, jaká by byla kultura a jak osudově zasáhla několikrát do našeho vývoje intolerance mocenská a náboženská? Byly by ty dvě světové války? Tušili ti lidé, kteří ji začali, že budují jiný svět? Jaký podivný světadíl je Evropa,“ zvolal a napil se vína, “dále, chápeme se? Umíme dělat evropskou politiku, dokážeme se oprostit od minulosti, chápeme politický rámec, do kterého nás evropské mocnosti už tehdy zarámovaly? Vše souvisí se vším, milá slečno. Budu vám přispívat jako konzultant, kdo je váš zadavatel tématu a oponent?“
„Profesor Drobný.“
Zamyslel se na chvíli.
„Tak toho znám z kongresu. No budiž,“ řekl jen a dopil víno.
„Takže, tady je má navštívenka, máte tam na mně všechny kontakty. Pusťte se do práce a až budete mít hotovou osnovu, tak mi ji pošlete e-mailem“.
Rozloučili jsme se a já jsem byla klidná. Ten člověk mi vnukl první nápad. Musím jít až ke kořenům celého konfliktu.

Autor: Maura, Foto: Ladislav Kubesa

Použitá literatura:
[1] Polišenský, Josef: Třicetiletá válka a evropská krize 17.století. Svoboda, 1970.
[2] Kolektiv autorů: Přehled dějin Československa 1526 – 1848. Ústav českých a světových dějin Akademie věd, 1982.
[3] Kolektiv autorů: Světové dějiny. Státní pedagogické nakladatelství, 1967.
[4] Dupuy, R.Ernest. Dupuy, Trevor N.: Harperova encyklopedie. Vojenské dějiny. 1.díl (do r. 1700). Forma, 1996.
[5] Čornej, Petr: Panovníci svaté říše římské. Práh, 1994.
[6] Bělina, Pavel: Slavní vojevůdci. Fragment, 1993.
[7] Horský, Petr: Toulky českou minulostí III. (1526 – 1620) a IV (1620 – 1740). Baronet, 1994.
[8] Franzen, August: Malé církevní dějiny. Zvon, 1995. [9] Janáček, Josef: Valdštejn a jeho doba. Svoboda, 1978.