Harmonie duše a citu nejen pro seniory 2

Autorka článku: Maura SOUCIT. Soucit je součástí lidskosti. Soucítíme s nemocnými lidmi, s lidmi, které potkalo neštěstí, s lidmi, kteří se dostanou do beznadějné situace, a přesto je nad naše síly. abychom jim pomohli. Prožívají svůj vlastní osud, s kterým se musí poprat.

Jsou lidé, kteří vyžadují neustále, aby se s nimi soucítilo a neustále donekonečna si stěžují na špatné zdraví, na nedostatek peněz, na nespravedlivé sousedy, nadřízené, cítí se být podhodnoceni a zneuznáni, a tak stále dokola zatěžují své okolí, aniž by chtěli nebo věděli, jak si pomoci. Touží po tom, abychom převzali jejich břímě na sebe nebo ho nesli s nimi a nakonec zjistíme, že máme plno starostí za druhé. Ze soucitu půjčíme někomu peníze, a pak zjistíme, že se nám už nevrátí a nemáme ani důkaz o tom, že jsme je půjčili. Ze soucitu a lásky se staneme ručiteli na půjčku a vzápětí exekutor oblepuje naše dveře, protože dlužník neplní svou povinnost a my jsme na řadě, abychom platili za něho, aniž nám řekl, že nesplácí dluhy. Dostaneme se do svízelné situace a nemáme obranu.

A tak se z krásného lidského projevu soucítění stane smutná fraška, kdy jsme za pitomce. A naše vůle a vnitřní pocit, že se má druhým pomáhat nás změní v otroky. Máme mít soucit či ne? Máme se tvrdě dívat jinam, když někdo trpí? Víme vůbec, co zamýšlí, když si svým neustálým naříkáním vynucuje naši pomoc a soucítění s jeho problémy? Vyvolávám to v nás pocit, že díky nezodpovědným bližním slevujeme ze svých výsostných mravních hodnot a tím ve svých vlastních očích klesáme sami před sebou na ceně. Domnívám se, po svých zkušenostech s podobnými příhodami, že není třeba mít takové mínění o sobě, když odmítneme někoho, o kom víme, že nikdy nevyvinul a nevyvine sebemenší úsilí svou tíživou situaci změnit a zlepšit.

I my máme někdy údobí, kdy musíme slevit ze svých nároků, utáhnout si pevněji řemen, myslet na nejbližší i vzdálenou budoucnost, chápat, že každý den může přinést změnu, kdy budeme potřebovat peníze nebo pomoc a proto žijeme raději střídmě a s rozvahou. To, aby naše mysl a duše zůstávala v klidu a přestála tak životní nesnáze, s kterými musíme počítat. Aby i v době těch zvratů, které jsou v životě obvyklé, jsme měli stále ten stálý pocit vnitřního klidu a harmonie, který je důležitý pro naše zdraví. Lidi, kteří žijí s krátkým výhledem, hazardují se zdravím, s penězmi i vztahy k druhým bývají nepoučitelní a rozum je nechrání před pocitem, že musí mít zrovna teď něco, co vlastně nepotřebují, ale jejich touha je silnější, než pud sebezáchovy. I kdybychom udělali cokoliv, neochráníme je před nimi samotnými,ale naopak, můžeme zničit sami sebe.

LÁSKA
Láska je ušlechtilý cit, na tom se všichni shodneme. A je to potřebný cit, který nás zušlechťuje, učí nás poznávat sami sebe, odevzdáváme část svého já do sféry tohoto citu, abychom splynuli s druhým v krásném souzvuku. To je prvotní a největší touha lidí, prožít takový krásný cit. Může se to stát, o tom není pochyb. Ale nikdo nezaručí, že to tak bude trvat až do smrti. Každý z nás, jak jistě uznáváme, jsme jedinečné bytosti.

Každý z nás má své světlé a temné stránky, které se v době, kdy jsme zamilovaní, neprojevují tak markantně. To příroda nám pomáhá navázat milostný vztah, který má jasné, přírodou dané poslání. Ale v té době jsme šťastni, neuvědomujeme si, že může přijít o to horší rozčarování, které nás svrhne z nebes na zem a my můžeme jen počítat rány a ztráty. A tlouci se do hlavy . jak jsem mohla nebo mohl být tak slepý? Největší chyba je se zatvrdit. Vždyť na tom, co následuje, neseme lví podíl sami. Odsouvali jsme možnost pozvolného prozření v touze se bláznivě zamilovat a užít si to alespoň jednou, jedinkrát. Tentokrát jsme se mohli přesvědčit, že právě za tuto bezuzdnou vlastní touhu jsme zaplatili příliš velkou a nevratnou daň ve zklamání, které může přejít v depresi.

Těžko je však kázat o rozumu, volat na pomoc prozřetelnost a pak být naplnění hořkostí a touhou se pomstít tomu, kdo nás zranil. Láska, kterou všichni k a v sobě nosíme, je stálý proud citu, který nás posiluje a vede k dobrým skutkům, k projevům něhy a sounáležitosti. A pokud v nás vládne egoismus, pak máme šanci ho láskou rozmělnit a rozdat něco ze sebe, což je tím nejlepším posláním člověka. Když se tak podíváme kolem sebe, máme pocit, že se láska z lidí vytrácí. Vzdávají se jí ve prospěch naplnění jiných stránek života, které jsou však stejně důležité, a to je sebezáchova.

Nedůvěra v druhé lidi zabíjí cit, který je ze všech nejvzácnější a jak je vidět, mnohým to nevadí. Spokojí se s tím, že s někým jsou, že se vysvobodili ze stálého strachu ze samoty, že stačí, že si pomáhají, že mají ke komu jít, koho obejmout, s kým se pomilovat, že mají zaručený domov, o který se někdo stále stará. Ale může přijít chvíle, kdy láska, která má mnoho stránek, přestane fungovat. Například, když někdo z těch dvou náhle onemocní a bude potřebovat laskavou péči, oběť, soucit, něhu. Najednou zjistí, že nic takového vlastně nevybudoval a vztah postavil jen na předpokladu, že se „nic takového nestane“. Není nic horšího, než v nemoci a utrpení zůstat na milost a nemilost bližního, který pociťuje jeho nemoc jako podraz ze strany osudu, jako křivdu, jako vlastní neštěstí, protože je připoután k někomu, kdo nemůže fungovat tak, jako dřív. Najednou neví, jak se má zachovat. Odejít a nebo zůstat a sloužit někomu, ke komu nepřilnul, žil vedle něho a bral to takové, jaké to je? Lidé, kteří spolu žijí kvůli všemu možnému, jen ne proto, že je poutá láska, mohou dospět k velmi tíživým koncům. Ale to není znakem této doby, na kterou stále naříkáme. Je to znakem odcizování se zcela vědomému, naučenému.

O lásce je třeba mluvit, je jí třeba se učit, chápat, jak ji přenést do každodenního života a živit ji svým přesvědčením, že není v lidském životě nic vyššího a lepšího, než budovat krásný, láskyplný vztah pro přítomnost i budoucnost obou jedinců. V době nemoci, bezmoci, ztráty zaměstnání, což jsou velké životní zkoušky, nemůže láskyplné prostředí nic vynahradit.

Autor: Maura, Foto: Internet