Harmonie duše a citu nejen pro seniory 3

Autorka článku: Maura NAPLNĚNÍ TOUHY. Každý z nás touží po něčem jiném. Někdo po kariéře, jiný po hezkém domově, další po dětech, jiný zase po přepychu. Jsou to ryze lidské věci a každý z nás jich dosahuje podle svého přesvědčení a svých sil a schopností.

Ale jak víme, ale přesto to nechceme brát v patrnost, člověk nemůže mít všechno. Budování kariéry je tíživá záležitost, lidé vidí cíl, ale nevidí mnoho úskalí, které to přináší. A přinese! Stává se, že někdo konečně dosáhne vrcholu i za cenu, že se druhý pro něho obětuje a pak dojde k něčemu neuvěřitelnému, ale běžnému – rozpadá se rodina. Cíl byl naplněn a co dál? Najednou se zdá všechno takové nicotné a všední a obvyklá péče je na překážku.

Chce to něco nového. Najednou jsou tu peníze, které dříve chyběly, příležitosti, o kterých mohl člověk jen snít, možnosti, které lze využívat jen za zvláštních okolností. A přijde nevěra, dělení majetku, dělení se o výchovu dětí, hořkost, pocit ponížení a nevděku. Je mnoho žen, které živily rodinu v době, kdy jejich muž studoval a jakmile skončil, najednou změna. A ženu s dětmi čeká pád do sociální sítě, tahanice o děti, o výši alimentů, ztráta rodiny a někdy i nemožnost najít takové zaměstnání, které by zbytek rodiny uživilo, protože chybí patřičná praxe i potřebné znalosti. V tomto případě by si lidé měli uvědomit, že nestačí jen jít za touhou a myslet na to, co bude potom, slibovat si od dosažení cíle hory doly, ale poctivě budovat rodinu, neobětovat se budoucímu naplnění cílů, ale myslet vždycky na to, že rodina prožívá zvláštní období, v kterém se musí dobře připravit na všechny eventuality, až cíl přijde, bude naplněn.

Znám jeden případ ženy, která se toužila vdát za bohatého muže a byla odhodlána se mu zcela obětovat s tím, že se bude starat jen o rodinu a krásný dům, o jeho staré rodiče, že bude s ním chodit do společnosti a jejich život bude probíhat v klidu a harmonii. Skutečně se tak stalo. tehdy byla ještě dost mladá a neuvědomovala si spoustu možných problémů, které mohou nastat v budoucnu. Myslela si, že to bude tak fungovat pořád. Jejich manželství bylo, jak sami říkali „demokratické“. Ona plnila svůj úkol a za to mohla mít všechno, po čem toužila.

Mezitím začaly dospívat jejich tři děti a ty měly pochopitelně také všechno, co potřebovaly i to navíc. A najednou do jejich života vstoupila jiná žena. Problém mohl být docela řešitelný, kdyby nedošlo k žárlivým scénám ze strany manželky, které vyvěraly z hlubokého pocitu ohrožení navyklého životního standardu. Došlo i k pití alkoholu, násilí a nakonec k rozvodu a ztrátě dětí, které se nechtěly stýkat s matkou, která propadla alkoholu. Marně jí všichni radili, marně se snažili zachránit manželství a rodinu. Ztráta toho, co pokládala za naplnění své celoživotní touhy, z ní udělala trosku. A to je jeden z příkladů toho, že jako láska, i touha nesmí být slepá. Je to cesta k cíli, který musí být vedený rozumem, sebeovládáním, pochopením jeho smyslu a významu a jeho dosažením se člověk musí snažit neztrácet sám sebe. Klást si vysoké cíle je důležité, ale je nutné vždy vědět, zda na tom vytouženém stupni obstojí a nebo padne dolů jako hruška ze stromu, jakmile se základy zatřesou.

Přátelství
Mít přítele je velká životní výhra. Mít na blízku člověka, který vás má rád, který si vás váží, který je na blízku, když potřebujete s někým promluvit, je štěstí. Existuje v této době nezištné a dobré přátelství a nebo dokážeme mít jen účelové vztahy na úrovni ruka ruku myje nebo jí na bráchu, brácha na mě? Těžko říci. Přátelství má, podobně jako všechny mezilidské vztahy, své zvláštností a také míru toho, co lze od něho očekávat.Přítel není rozhodně k tomu, abychom ho stále atakovali svými nářky, ničili mu nervy svými problémy, vyvolávali v něm pocit, že nám neumí pomoci, pěstovali v něm pocit viny, zneužívali jeho dobrou vůli stát při nás, tahali ho k soudu a nutili ho lhát v náš prospěch, půjčovali si od něho peníze, byt na zálety, chodili s ním na různá párty a divoké jízdy apod.
 

Náš přítel do nás právem očekává, že i on se nám může se vším důvěrně svěřit, že si s ním popovídáme, když se cítí sám, že mu projevíme svůj obdiv, když se mu zadaří a ne, že budeme první, kteří mu budou závidět a přitom mu licoměrně plácat po ramenou. Lidé v našem, okolí, aniž si to vůbec v tom spěchu a v návalech starostí, mohou mít k nám nezištné city a to z důvodů, které nemusíme dost dobře chápat. Zkusme si vážit zase toho, že jev, který se nazývá přátelství, je vzácný a krásný, že se obejde bez konkurenčního boje, že můžeme mít na blízku někoho, na koho se můžeme spolehnout a s kterým se rádi zasmějeme a nebo také – popláčeme. Musíte znát důvod, proč nás má někdo rád? Třeba proto, že objevil něco v nás, o čem nemáme ani zdání. Něco, co je mu příjemné, co ho naplňuje. Třeba, že s námi rád posedí na břehu rybníka s udicí nebo že s námi rád tráví trochu toho času, protože nám důvěřuje.

A nemusíte mu vykládat novinky ze svého soukromí, zatěžovat ho stížnostmi na rodinné příslušníky, bavit se jen o sobě apod. Smyslem přátelství je harmonie mezi dvěma osobnostmi, které dokáží předat druhému to, co sám postrádá. Važme si přátel a buďme jim tichou oporou ve chvílích, kdy vycítíme, že nejsou na tom nejlíp. Stisk ruky na důkaz, že je chápeme, je víc, než dlouhé mluvení. Ne každý se může chlubit tím, že má opravdového přítele. Je to o upřimnosti, lidském pochopení a schopnosti mít rád bez zvláštního důvodu a nebo proto, že potřebujete vrbu.

Autor: Maura, Foto: Internet