Jak využívat moc našeho podvědomí – 123

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Slíbil jsem, že si dnes zdokumentujeme mnohé z toho, co jsem napsal o tom, jak dosáhnout úspěchu, na životě muže, kterého většina z nás zná z médií. Měl jsem na mysli žokeje Josefa Váňu, mnohonásobného vítěze Velké pardubické.

Tedy také rekordmana, kterého lze jen těžko překonat. Málokdo si asi uvědomí, kolik překážek
- nejen dostihových – musel v životě překonávat. Připomeňme si jen, že byl nejméně
patnáctkrát zraněn při pádu s koně a s koněm. Šlo o zlomeniny končetin, hlavy, žeber
i pánve a páteře. Několik hodin byl dokonce ve stavu klinické smrti. Samozřejmě mu
pomohla sportovní vyspělost, vůle, vytrvalost. Ale také spolupráce s léčitelkou, jejíž
výsledkem bylo tak rychlé hojení fraktur, že nad tím žasli i renomovaní lékaři. Nevím,
zda jeho léčitelka zná metodu dr.Murphyho a moc podvědomí. Řekl bych, že ano.Bez
toho by její léčení nebylo tak účinné. Ale určitě se nemýlím v tom, že v životě Josefa
Váni hraje velkou roli pozitivní myšlení. Protože, jak jsme si již říkali, štěstí, úspěch
a spokojenost předpokládají absenci negativních emocí. Připomeňme si jen několik
dalších předpokladů. Jedním z velmi důležitých je “rozvíjet své pozitivní charakterové
vlastnosti, jako je píle, pracovitost, upřímnost, spolehlivost, velkorysost, rozhodnost,
odvaha atd.“ Kdo jiný by mohl být vzorem svou pílí, pracovitostí, rozhodností atd. než
právě on? ˇ Říkali jsme si také o potřebě „pravidelně zkoumat své činy,kontrolovat své
jednání a myšlení“. Kdo se učil z toho, co se osvědčilo i z chyb. Kdo jako Josef Váňa
„vždy také počítal i s náhlými překážkami a proto pracoval s určitou rezervou?“ Koho
„dílčí nezdar nezastavil na cestě cíli?“ Žokej Váňa „měl i odvahu přiznat svou chybu
a tím pak byl stále silnější. Překonávání překážek i dílčí neúspěchy považoval za
součást budoucího úspěchů, protože se z nich učil .“ Takto bych mohl pokračovat,
včetně onoho zmíněného pozitivního myšlení. Raději vám ale povím příběh jednoho československého závodníka, který by mohl nést titul „Jak dosáhl svého největšího vítězství.“
Jde o cyklistu, dvojnásobného mistra republiky Roberta Hutyru. Dnes je občanem USA. Uvedené vítězství však nebylo na silnici ani na oválné dráze. A dokonce k němu došlo až když Robert ukončil své závodění. To největší vítězství bylo nad komunistickým režimem. V něm také Hutyra zvítězil i sám nad sebou.Proto také o tom píši. Došlo k němu poté, co zažil životní zklamání z „bratrské pomoci“ sovětských tanků v srpnu 1968. Tehdy se rozhodl k emigraci a překonání téměř dokonalé „železné opony“. Věděl, že po zemi to nepůjde. A tak čtyři roky studoval všechno, co bylo k dispozici v knihovnách o balonovém létání. Jako stavební technik si vypočítal, že bude potřebovat mimo jiné 1.500 m umělohedvábné látky. A tak začal nakupovat. Postupně, po třiceti metrech. Pak s manželkou začali stříhat a sešívat jednotlivé díly. Pak u známého svařoval „květinový závěs na balkon“. Samozřejmě, že šlo o plošinu budoucí gondoly.

První zklamání utrpěl, když v březnu 1982 na východním Slovensku chtěl hotový balon vyzkoušet. Nic nefungovalo, jak by mělo. Balon byl prodyšný, švy praskaly, hořák byl slabý. A tak první balon spálil a celé martyrium začalo znovu. Zvolil látku z umělého vlákna na nepromokavé „pršipláště“, dvojité švy odkoukal na amerických džínách, spirálu hořáku ve filmu na námět Julese Verna, zdokonaloval své teoretické znalosti, projížděl na kole různá místa Slovenska, aby našel vhodné místo pro start atd. Postavila se ale proti němu i socialistická distribuce. Potřeboval karabinky, ale ty samotné k dostání nebyly. Musel koupit dvacet obojků pro psy, aby karabinky získal. Poté dali oba manželé v zaměstnání výpověď, kterou odůvodnili stěhováním do Brna. Pak už potřebovali jen východní vítr. Ten ale po celé léto nebyl k mání. A tak Hutyra změnil plán. Místo startu ze Slovenska odstartuje z Moravy a severozápadní proudění jej donese nad Rakousko.
Počátkem září tedy odstartovali před půlnocí ze Znojemska. Ale ještě nebylo vyhráno. Mohli je sestřelit pohraničníci. Gondola sice měla podlahu z ocelového plechu, ale balon byl velice zranitelný, pokud nebudou mít dostatečnou výšku. To se mohlo stát například při výměně propan-butanových bomb. Podařilo se jim vystoupat do výšky dvou kilometrů, ale když byli nad pohraničním pásmem, vítr zeslábl a dokonce se začal otáčet. Bylo nebezpečí, že je vrátí zpět na Moravu. Než se tak stalo, už byli naštěstí nad osvětlenými rakouskými vesnicemi. Klesali dolů a hledali místo k přistání. Bylo to ve vinohradu, pár desítek metrů před dráty vysokého napětí. Tak se zrodilo Hutyrovo největší životní vítězství.

Možná vás napadne, proč o tom v této části svého seriálu píši. Samozřejmě, byl to velký úspěch a také veliké štěstí. Přece v té době bylo mnoho lidí, kterým se jejich útěk nezdařil a skončili v komunistických lágrech. Důvod tohoto líčení je však ještě jeden. Robert Hutyra věřil ve svůj úspěch a jeho pozitivní myšlení mu nedovolilo, aby si třeba jen na okamžik připustil pochybovačné: „Co když se to nepodaří?“ Po prvním nezdaru pak dokázal zatnout zuby a poučit se z chyb. Jeho druhý balon, rovněž vyrobený téměř „na koleně“, pak byl kvalitnější než ty z profesionálních dílen.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Pocity vítězství sama nad sebou můžete prožívat každý den, budete-li
sami na sobě pracovat. Pozitivní pocity vám poskytnou i web-stránky klubu http://www.klubdrmurphy.webnode.cz. Na druhé straně, máte-li nějaké problémy, tak můžete vyhledat pomoc v mé poradně, která pomáhá ve zkvalitnění života a v rozvoji osobnosti v každém směru, stejně jako ke zlepšení duševního i fyzického zdraví. Poradna je v Brně a každý klient-ka se musí předem objednat (tel. 549 257 402 nebo 604 158 676 nebo e-mail: drzch@quick.cz).