Když má šéf pět žen – román na pokračování 32

Autorka článku: Irena Fuchsová A JAK TO BYLO DÁL. To máš tedy pravdu, pomyslela si Agáta. Znám tě. Uvědomila si, že Antonín od té doby, co se Jitka vrátila z toho focení, přestal křičet, že se nikdy neožení a škodolibě se usmála.

Tvé zásady bych tedy chtěla vidět dneska, Toníčku! Vlastně ne, nechtěla. Tvé zásady mě, Toníčku, nezajímají, protože mě zajímají ty tři zjevy. Chtěla pokračovat dál ve svém zvláštním podezření, které cítí vůči těm třem, ale Antonín prohlížel muškáty a pak se rozhlédl po ulici.
„Agáto a nepočkáme s nimi ještě chvíli? Před Spořitelnou i před Zlatnictvím je ještě mají venku.“ Antonín se podíval na své bohaté sousedy, přilepené na Babinec z obou stran a pak na Agátu. Ta rezolutně zavrtěla hlavou.
„Ne! Podle nich se řídit nebudu. Takové chcípáky, co mají oni, ty bych se styděla před náš Babinec vůbec dát! Jedinkrát za léto je nepohnojili! Hlavně, že si hrajou na hogo fogo! Zlatnictví! Spořitelna! Na ochranku to mají, ale na hnojivo ne!“
A v tu chvíli to Agátě do sebe všechno zapadlo! Málem se skácela.
„Toníčku, chytni mě! Rychle!“
Antonín k ní přiskočil a podepřel ji. „Co je ti, Agáto? Co je ti?“
Agáta měla oči vytřeštěné a točila hlavou z jedné strany na druhou. Hned na Spořitelnu hned na Zlatnictví.
„Toníčku! Oni připravují loupež! Proto se ti tři vykukové dali s těmi našimi holkami dohromady! Konečně vím, co je mi na nich podezřelé! To se mi ulevilo! To se mi ulevilo, že
183
jsem je nepodezírala zbytečně a hlavně, že jsem je nepodezírala nespravedlivě!“
Agáta se obdivuhodně rychle vzpamatovala a teď nadšeně poskakovala kolem Antonína. Ten si připadal jako zhypnotizovaný kobrou. Co to ta Agáta mele? Její obvinění tří zákazníků Babince bylo tak absurdní, že měl co dělat, aby se nezačal smát. Nejraději by Agátu objal a řekl jí, Agáto, ty holka moje vyšetřovatelská, brzdi! Brzdi!
Ale neudělal to a Agáta na něho své potřeštěné teorie chrlila dál.
„Kdepak, Toníčku, vždycky, když člověk na něco intenzivně myslí, tak se z toho něco vyklube! Vida je! Tak ona je to organizovaná banda! Přes ty naše holky se dostanou do Babince. Z Babince se dostanou do Odpočívárny a z Odpočívárny šup na dvůr! A jak budou na dvoře, to je jako by už byli ve Zlatnictví i ve Spořitelně! Protože ze dvora to zajištěné není! Vzpomínáš si, Antoníne, jak nám sousedi říkali, že náš obchod je jejich ochranka?“
Antonín přikývl a chtěl něco říct, ale Agáta ho nepustila ke slovu.
„Jo, to bývávalo! Teď těm třem lumpům stačí, když si okouknou vnitřek Zlatnictví, vnitřek Spořitelny a udělají buch buch buch! Stačí, když budou vědět, kam klepnout! Probourají se za jednu noc k penězům i ke zlatu! Během chvilky! A kdo by tady slyšel nějaké rány? Nikdo! Tady je to od večera zamčené a nahoře nikdo není, protože je tam archiv! Nahoře archiv a dole loupež století!“
Antonín se konečně zmohl alespoň na to, že se opatrně zasmál.
„Agáto, pusť to z hlavy! Jsou to normální chlapi a naše holky se jim prostě líbí! Co je na tom? Zkus tohle své podezření říct před Jitkou! Vysměje se ti!“
Agáta mávla rukou.
„A proč si myslíš, že nikdo neoblbuje Jitku? A nebo mě? Proč myslíš, že se ta zlodějská banda zaměřila na pitomoučkou Libušku, tlusťoučkou Blanku a na Katku, která nezná nic jiného než práci a práci? Ten její brejlounek ji oblbnul chytrými řečmi, sotva sem vlezl! Věděli, že jim tyhle tři husy naletí! Já bych jim nenaletěla! Já tedy ne! A to oni moc dobře odhadli! Jitka by jim také nenaletěla. Ta je moc chytrá na to, aby si někoho uvázala na krk! Té je nejlíp, že je sama!“
Agáta sice byla plná toho, na co právě přišla, ale nebyla by to ona, aby si zároveň
184
nevyzkoušela i Antonína. Jak na tohle zareaguješ, holoubku tajnůstkářská? S potutelným
úsměvem ho pozorovala, ale Antonín se tvářil, jako když si jejího hodnocení Jitky nevšiml.
Vážně přikývl. „Něco na tom bude, Agáto. Organizovaná banda! Fakt je, že to, co vypadá nepravděpodobné, se někdy i stane a je to pak strašně krásné.“
„Co?!“ Zděsila se Agáta a Antonín se rychle opravil.
„Tedy, chci říct, že by to bylo strašné, kdyby to bylo opravdu tak, jak říkáš! Vždyť by ty naše holky šly ještě sedět za napomáhání zločinu! Agáto, víš co? Hlídej situaci a jak něco nového zjistíš, řekneš mi to a já už zařídím všechno další! Ale situaci hlídej ty! Ty na to máš spíš oči než já!“
Rozešel se do Babince, ale u dveří se ještě otočil.
„A co se týče Jitky… víš, Agáto, já si myslím, že ona by se vdát chtěla. Ale ona je neprovdatelná. A to hlavně kvůli Medardovi. A ona to ví. Jo, Medard.“ Antonín smutně pokýval hlavou. „Medard, to je její závaží. Já bych ti o něm mohl povídat, Agáto! Ale nechci. Stačí mi ty nedělní obědy a mám té její rodinky dost! Trvá mi týden, než se vzpamatuju! Ty obědy mám za trest! Ale říct jí to nemůžu! Dotklo by se jí to! Myslí si bůhví jak k nim nechodím rád! Nebudu jí brát iluze. Ale co je nejhorší, Agáto, poslední dobou… poslední
dobou…“
Antonín se důvěrně naklonil k Agátě a ta zadoufala, že se jí konečně svěří. Jí první řekne, že on a Jitka!
Ale zklamala se. Antonín skončil zcela prozaicky.
„Poslední dobou už mám té její svíčkové s kuřetem plné zuby! Řeknu ti, Agáto, kdyby se pro Jitku našel nějaký nápadník, byla by to pro mě úleva! Oddechl bych si! Co já už snědl kuřat na smetaně! To radši ani nebudu počítat! Mám pocit, že mi kuře na smetaně za chvíli poleze ušima!“
Antonín zašel do Babince a Agáta za ním koukala skrz výlohu. Když procházel kolem pokladny, pohladil Jitku po zádech. Ta se pod jeho dotykem prohnula jako kočka.
Ty holomku! Ale že to na mě umíš hrát, co? Přetvařovat se, to ti tedy jde! Oběma vám to jde! Ale co. To není důležité! Důležité je, žes mě pověřil tím, abych ty lotry ohlídala.
185
Agáta se hrdě narovnala. Ano, to je důležité! Je pověřená Antonínem dohledem nad
zločinci! Byla nadšená. Všechno do sebe zapadlo. Její podezření se ukázalo jako správné. Kdepak, na mě si nepřijdou! Možná, kdyby si ta banda začala ty naše holky namlouvat postupně, pak by mě třeba obalamutili, ale takhle? Potřebujou peníze a tak chtějí udělat buď Zlatnictví nebo Spořitelnu. Anebo obojí! A to co nejdřív. Dobře si to vymysleli. Dobře.
Jak se tam dostanou nejlépe?
Přes Babinec. Dvorem. Nenápadně.
A jak se dostanou do Babince?
Přes prodavačky. Přes citečky. Přes řečičky. Přes sex.
Večer se střídáme v úklidu, každá z nás tu zůstane sama, oni se sem s některou vetřou a pak už je to jenom otázka jejich chytrosti a zručnosti, jak se dostanou nenápadně ke klíčům, aby si udělali kopie.
A jak si nechají udělat klíče, tak to mají v kapse! Počkají, až se setmí a jdou na věc.
Že vyřadili mě a nikdo z nich se o mě nepokoušel, to se ani nedivím! Hloupí nejsou, to tedy nejsou. Pochopili, že na mě si hned tak někdo nepřijde. Kdepak. Na mě to už pěkných pár týdnů zkouší Blecha a to je nějaký psycholog! Ví, že u mě by v životě neměl šanci, tak na to jde přes Huga a myslí si, že mě naláká na ty jejich nevyřešené případy, co teď pořád u nás doma řeší a ke kterým si mě pořád zvou, prý abych jim pomohla svou ženskou intuicí!
No, mně to nevadí. Šiju si při tom jejich klábosení své panenky a občas jim ty jejich teorie uvedu na správnou míru.
Kdepak, Blecha, ten mě nikdy nedostane, ten tedy ne! A také nikdo jiný! U mě nemá
nikdo šanci! Nikdo!
A na Jitku to také nezkoušeli. Jitka není důvěryhodná osoba a divím se Antonínovi, že právě kvůli ní slevil ze svých zásad! Já vím, znají se od školy, ale tím spíš se jí měl vyvarovat a ne spadnout právě do jejich osidel! Ale to je jejich věc. Teď je nejdůležitější ta připravovaná loupež!
Agáta sebrala z chodníku obal od nanuku, pomalu ho šla hodit do odpadkového koše a
dál se laskala rozebíráním svého podezření.
186
Když ti tři zločinci probrali všechna pro a proti, vyřadili tedy mě a Jitku. Pak se soustředili na holky. Pro jistotu sbalili všechny tři! Protože co kdyby se chytila jenom jedna? Nemohli tušit, že zaberou všechny tři!
Agáta pohledem zkontrolovala čistý chodník a ušklíbla se. Že se chytila Libuška, to se vůbec nedivím. Ani Katce se nedivím. Ale že se chytla i Blanka, to nepochopím! To svět neviděl, takovou naivitu u zralé ženské!
Opět se ukázalo, že mám skoro vždycky pravdu! Agáta se spokojeně nadechla a zhluboka vydechla. Připadala si jako generál, který má v rukou všechny trumfy k vítězství a teď mu zbývá zvolit tu nejlepší strategii, aby ztráty byly co nejmenší!
Vešla do Babince a usmála se na Jitku v pokladně. My dvě bychom teď měly držet při sobě! Trochu ji naťuknu, rozhodla se Agáta a šla na to.
„Jitko, nevšimla sis, že Antonín nějak zhubl? Úplně se ztrácí před očima. Sice si na nic nestěžuje, ale není on nějaký nemocný?“
Jitka pohledem vyhledala Antonína mezi regály, prohlédla si ho a pak přikývla.
„Máš pravdu, Agáto. Ztrácí se. A víš, čím to je? Má babu! Má babu a proto z něho padají kalhoty. To říkala už moje babička. Jestli je chlap zamilovaný, to poznáš podle toho, že z něho padají kalhoty!“ Jitka se na Agátu zazubila a ta chápavě přikývla.
„A to máš pravdu, Jitko. To říkávala i moje babička. A víš, co ještě vždycky dodala a přitom na mě hrozila prstem? Vidím to jako dneska. Hrozila na mě a říkala: Když z chlapa padají kalhoty, ženské začne být těsná sukně!“
Jitka pokývala hlavou.
„Tak, tak. Naše babičky byly moudré ženy, Agáto. Hm, vidíš… to mě nenapadlo, že když má někdo s někým poměr…“
„Neříkej tomu poměr, Jitko!“ Přerušila ji Agáta a v očích jí svítily ohníčky. „Moje babička mluvila o lásce. Když z chlapa padaly kalhoty a ženské začala být těsná sukně, tak to znamenalo, že ti dva jsou do sebe zamilovaní a jejich láska nezůstala bez následků.“
Agáta pokývala hlavou a rozhlédla se po Babinci.
„Jo, láska! O té by mohl náš Babinec vyprávět! Libuška a Katka, ty by mohly povídat!
187
I Blanka by o lásce mohla něco vědět. I když u ní je to s tou sukni naopak.“
Agáta se plácla do čela.
„Jsem já to ale popleta! Jakápak láska! Na lásku přece musí být dva, ne? Těch našich holek se na nic ptát nemůžu! U nich to možná trochu láska bude, ale u těch jejich amantů to láska není. Na to bych dala krk.“
Jitka na Agátu vykulila oči.
„Proč myslíš, Agáto, že to u nich není láska? Já myslím, že Liborek, Pavel i Jaroušek jsou stejně zamilovaní do holek, jako holky do nich!“
Agáta mávla rukou.
„Žádná láska to není! Je to komplot, Jitko! Komplot! Před chvíli jsme to řešili s Antonínem. Přiklonil se k mé teorii. Jde o vážnou věc! Antonín mi dal volnou ruku.“
Jitka vykulila oči.
„Neboj se, Jitko, my dva to máme to pod kontrolou.“ Uklidnila ji Agáta. „Důležité je, aby člověk pochopil, proč se určité věci vlastně dějí. A my s Antonínem jsme to konečně pochopili. A ohlídáme si to. Hlavně já to budu hlídat, protože Antonín mě tím pověřil! Řekl mi: Agáto, hlídej situaci! A tak budu hlídat!“
Jitka se chtěla na něco zeptat, ale to už Agáta hrdě vešla mezi regály. Rozhlédla se a uviděla Libuščinýho zrzka, jak se přikrčil za regál, když uviděl, že Antonín vyšel z Odpočívárny. Co to má znamenat? Když ho Antonín přešel, zrzek se zase narovnal.
Libuška si ničeho nevšimla, protože si zrovna četla návod, jak se dělají zmražené tvarohové taštičky. No jo, pokývala Agáta hlavou, určitě si představuje, jak je tomu svému pěkně poleje máslem, posype nastrouhaným tvarohem a navrch ještě posype mákem, který je u taštiček přiložený, ale aby si dávala pozor na jeho podezřelé manévry, to ne!
Agáta se nenápadně přesunula co nejblíž k zrzkovi a k Libušce a pomalu se za nimi
táhla Babincem. Když se všichni tři přiblížili ke dveřím Odpočívárny a Libuška se probírala dalšími polotovary, zrzek zmizel.
Libuška zvedla hlavu, chtěla mu něco říct a on nikde!
Agáta k ní rychle popošla.
188
„Kde máš toho svého?“ Zeptala se přísně a sklonila se, aby se podívala pod regál, kam by se nevešla ani konzerva, natož zrzek.
Libuška se bezradně rozhlédla. „Já nevím… teď tu byl… a najednou tu není! Liborku!“
Agáta se ušklíbla. „To je záhada, co? Já ti řeknu, kde je ten tvůj Liborek! Je zalezlý v naší Odpočívárně!“
Prudce otevřela dveře Odpočívárny a zaječela leknutím.
Zrzek vyskočil ze dveří a popadl ji do náruče v domnění, že je to Libuška. Okamžitě si uvědomil svůj omyl, odskočil od Agáty, omlouval se celý rudý, ale to už ho Agáta držela pevně za loket.
„Cos tam dělal, co? Zavolejte někdo Antonína! Rychle, Libuško, zavolej Antonína!“
Od lahůdek vykoukla Katka a v pokladně se nadzvedla Jitka. Zrzek se rozpačitě culil.
„Já se vám omlouvám, paní Agáto! Chtěl jsem se Libušce schovat a pak na ni vybafnout. A místo Libušky jste otevřela dveře vy a já jsem…“
„Co se děje?“ Ozvalo se za nimi a Agáta se otočila na Antonína. Jejich oči se střetly a Agáta si v nich přečetla výstražnou zprávu. Teprve teď jí došlo, co provedla! Proboha, vždyť ona tu bandu zlodějskou nesmí poplašit!
Pustila zrzka a usmála se na něj. „To jste vy! Ten Libuščin hoch! Promiňte, já myslela, že nám tam vlezl někdo cizí! Omlouvám se. Libuško, promiň!“ Agáta se otočila na vykulenou Libušku a ta si oddechla.
„Tohle mi Liborek dělá pořád.“ Postěžovala si s úsměvem Agátě i Antonínovi. „Říká tomu léčba šokem. Prý abych se tolik nebála!“
„Léčba šokem! Správně! Dobře dělá, chlapec! Když už tě zdržuje, tak ať je aspoň užitečný!“ Zahlaholil Antonín a Libor se ohradil.
„Jaké zdržování, pane vedoucí? Já jsem přece zákazník!“ A ukázal na plný košík. Antonín se podíval do košíku, nespokojeně mlaskl a pak si Libušku kriticky přeměřil.
„Koukej se naučit vařit! Samé polotovary! Samé polotovary!“
Libor schoval košík za záda. „Náhodou, Libuška umí vařit! Ale my chceme mít čas na sebe! Přece se nebudu zdržovat vařením!“
189
„Nebudu?!“ Antonín se ušklíbl. „Chcete snad říct, mladý muži, že vy vaříte?!“
„A proč by nevařil, Tony? Dneska je jiná doba! Já například bych si nikdy nevzala chlapa, který by si neuměl uvařit!“ Ozvala se za nimi Jitka a mrkla po Antonínovi. „Tony, potřebuju si odskočit. Prosím tě, vezmi to v kase na chvilku za mě!“
Propletla se těsně kolem něho a když Antonín ucítil její vůni, nejraději by šel do Odpočívárny s ní. Jitka si jeho zaváhání všimla a důrazně ukázala k pokladně. Antonín tam tedy poslušně zamířil.
Agata tam za ním za chvíli přišla, sklonila se k němu a špitla.
„Je mi to jasné! Všechno jsem pochopila. Nesmíme jim dát najevo, že jsme je prokoukli! Musíme počkat, až sami strčí hlavu do oprátky! To byla ode mě radikální chyba, Toníčku, radikální!“
Antonín jí poklepal po ruce. „To se stane, Agáto! I mistr tesař se občas utne!“ A pak na sebe oba spiklenecky mrkli.
Jejich spojenectví bylo dokonalé!
Když se Jitka za chvíli vrátila k pokladně a Antonín ji chtěl pustit na její místo, všiml si, že je pobledlá.
„Copak? Není ti dobře?“
Jitka mávla rukou. „Trochu mě bolí hlava. To víš, my ženské si pořád něco vymýšlíme…“
Antonín chápavě přikývl. „Takže dneska nemám chodit?“ Zeptal se zklamaně, ale Jitka se rozzářila.
„Ne! Naopak, Tony. Přijď. A půjdeme si brzy lehnout, ty můj méďo medvědí!“ Antonín se podíval na hodinky a když zjistil, že si na cestu do ráje musí ještě pár hodin počkat, alespoň se na Jitku pevně přitiskl, když ji pouštěl do pokladny…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet