Když má šéf pět žen – román na pokračování 33

Autorka článku: Irena Fuchsová ČÍ JE MILUŠKA A MICHAL? Uběhl další měsíc. Antonín už dávno odvezl muškáty k Agátě, vánočně vyzdobil obě výlohy Babince a vyměnil žárovky kolem nápisu. Teď svítily veselými barvami a osvětlovaly dva malé, ozdobené smrčky, které krášlily vchod do Babince.

Když ho jednou o polední přestávce všechny jeho ženy a dívky chválily a Katka řekla, že mají nejkrásnější výzdobu ve městě a že se každý den těší kvůli té vánoční kráse do práce, Antonín vážně pokýval hlavou.
„To jsem rád. Jistě znáte starou životní pravdu, že za všechno se platí. I za krásnou předvánoční výzdobu. A tak vám musím oznámit neradostnou zprávu. “
Ženy se po sobě podívaly a zapátraly v paměti, co naposledy v Babinci provedly, ale než stačily na něco přijít, Antonín pokračoval.
„Neradostnou zprávu pro mě. Za to, že chodíte pracovat do obchodu, který má nejkrásnější předvánoční výzdobu ve městě a tím i nejvíce předvánočně nakupujících zákazníků- protože nejenom vy se sem každý den těšíte, ale rádi se sem vrací i naši zákazníci- každá dnes ode mě dostane osm set korun českých předvánočních!“
Všechny se začaly smát a jedna přes druhou Antonínovi děkovaly a Jitka se po něm ohnala polštářkem. „Ty jeden! A já se lekla, co jsme ti zase provedly!“
Antonín ráně uhnul, ale hned Jitku chytil do náruče a zvedl do vzduchu. Chvíli ji držel nahoře, nechal ji, aby kolem sebe kopala nohama a ječela, pak ji postavil na zem a začal si ji prohlížet.
„Co je, celníku?“ Zeptala se Jitka zvědavě a vyzývavě si stáhla přes prsa a boky přiléhavé černé tričko. „Myslíš, že snad něco pašuju?“
Ostatní se po nich podívaly a Blanka, která se šla ke své skříňce převléknout, protože se už chystala domů, vykoukla, co se děje.
Antonín se podíval na Blanku, pak zpátky na Jitku, zase na Blanku a nakonec se
rozesmál.
„Nedomluvily jste se náhodou vy dvě? Blanka hubne a je to na ní vidět, ale tebe, Jitko, tebe jsem teď sotva uzvedl!“ Jitka se po sobě podívala, osahala se po celém těle a pak hodila svou rezavou hřívou.
„Jsem poslední dobou hodně spokojená. A když jsem hodně spokojená, tak mi rostou
prsa. To už mám vyzkoušené.“
„Je vidět, že jsi byla celý život dost často spokojená.“ Ucedila Agáta a šla umýt svůj talíř. Jitka se rozesmála a ostatní se připojily. Když Agátin vtip došel i Antonínovi, rozesmál se také. Ale to už se na něj Jitka otočila a ukázala na něho prstem
„Šéfe, vám se snad má spokojenost nelíbí?“
Antonín se zarazil. Nejraději by řekl, že ji miluje a bude milovat i kdyby jí její spokojenost přidala padesát kilo navrch, ale pak se nadechl a řekl první, co ho napadlo. „Nehodnotím své prodavačky podle toho, jaké mají míry. Ale jako každý nadřízený jsem pochopitelně rád, když jsou moje prodavačky u mě spokojené.“
„Škoda, žes tu svoji stranu nezaložil. Mluvit umíš.“ Ucedila Jitka, protáhla se kolem něho a bouchla dveřmi Odpočívárny.
„Nenaštvala se?“ Zeptal se Antonín Agáty a ta pokrčila rameny.
„Proč? Mně přijde normální. Vy dva se přece pošťuchujete odjakživa. A jen tak mimochodem, Antoníne, mně se nezdá, že by přibrala.“
„Mně tedy také ne.“ Přidala se Katka.
„Mně také ne. A to, že jsi ji srovnal se mnou, to tedy nebylo vůbec hezké, Tony.“ Ozvala se Blanka a přišla k nim od skříněk převlečená a připravena na odchod domů.
Antonín na ně překvapeně vykulil oči.
„Já vás ženské fakt vůbec nechápu! Vy jste ale vážně podivná stvoření! Co na tom nebylo hezkého? V podstatě jsem řekl, že Jitka je kus! Řekni mi, Blanko, co je na tom špatného?! Sakra, ženské, co blázníte? Mám nejkrásnější vánoční výzdobu ve městě a mám nejkrásnější prodavačky ve městě! Máte slyšet chlapy v naší hospodě! Samá chvála! Ty jsi, Blanko, nádherná jako Naďa Konvalinková, Katka, té se skoro začínám bát, jaká se z ní stala kočka, o Agátě ani nemluvím, ta se mění přímo před očima a Libuška se tak vybarvila, že strčí do kapsy i tu vaši Šafránkovou!“
Libuška mlčela, píchala do pizzy na talířku a zdálo se, že ani neví, o čem se mluví. Když se teď na ni Antonín podíval, uvědomil si, že je poslední dobou nějaká zamlklá a že za celou polední přestávku skoro nepromluvila a už už se chtěl zeptat, co se jí stalo, ale všiml si Agáty, která mu očima naznačovala, aby ji nechal být a tak zvedl ruce, jako když se vzdává.
„Dobrá. Přestřelil jsem. Ale zkuste Jitku uzvednout a dáte mi za pravdu samy.“
Agáta s Blankou se po něm podívaly tak, že Antonín radši zacouval ke dveřím, stále s rukama nad hlavou.
„Nic jsem neřekl! Nic jsem neřekl!“ Ve dveřích si vzpomněl na slíbenou odměnu a vrátil se. „Blanko, u mě na stole si vezměte osm stovek a podepište mi to! A já se jdu Jitce omluvit. Už vidím, jak to schytám! Co já jí řeknu? Jitulinko, já to tak nemyslel, Jitulinko, já to tak nemyslel…“
Celý nešťastný zmizel do obchodu.
„Antonín se bude omlouvat Jitce za to, že jí řekl, že je tlustá? Tak na to se jdu podívat!“ Katka vyběhla za ním a v Odpočívárně nastalo ticho.
Libuška se zvedla a nesla talířek k odpadkovému koši.
„Jedlas vůbec něco,“ zeptala se přísně Agáta. Libuška přikývla.
„Měla jsem dva jogurty a rohlík.“ Vyhodila zbytky jídla a uklidila talířek. Když se vracela, Agáta ji chytila za ruku.
„Co Viktor? Jak se mu u vás bydlí,“ zeptala se a doufala, že se Libuška třeba rozpovídá, ale ta jen kývla hlavou, ucedila, že je to dobré a šla do obchodu.
Agáta zůstala sama s Blankou a pozorovala ji, jak si dává do peněženky milou předvánoční pozornost od Antonína.
„Sluší ti to, Blanko. Antonín má pravdu,“ řekla pochvalně. „Ale to je tím, že máš u sebe ty děti!“
Blanka se zasmála.
„Jestli mi to sluší, tak to není zásluha dětí, Agáto! Je s nimi pěkná zabíračka! Divím se, že mi ještě Antonín nic neřekl.“
Agáta se rozčilila.
„A co by ti měl říkat? Ujmeš se cizích dětí, aby nemusely do ústavu, když se jejich maminka začala konečně léčit z chlastu a tatínek má před sebou ještě deset let vězení a Antonín by ti to měl vytýkat? Tak to ho špatně znáš.“
Blanka přikývla. „Já vím. Ale přece jenom… přijal mě sem, protože nemám děti a
najednou děti mám. A hned dvě!“
„Ale nejsou to tvoje děti. A to Antonín moc dobře ví. Tohle je výjimečná situace a Antonín to chápe. Svoji práci přece nezanedbáváš,“ uklidňovala ji Agáta. „A děti jsou už velké. A rozumné. A chytré. A milé!“
Rozplývala se, jako kdyby mluvila o svých dětech.
„Doufejme, že se jejich maminka trochu vzpamatuje a až se za těch pár měsíců vrátí, že se o ně aspoň trochu postará. Teď je důležité, že jsou u tebe šťastné! A že tě mají rádi.“
Blanka přikývla.
„Mám je také ráda. I Jaroslav si na ně zvykl a má je rád. A děti ho zbožňují.“ Agáta se usmála.
„Jaroslav je dobrý chlap. Moc ti ho přeju, Blani, moc.“
Jaroslava už totiž do té organizované bandy dávno nepočítala. Hugo s Ivanem zjistili, že je to solidní podnikatel, který nemá zapotřebí, aby si kvůli vyloupení Spořitelny a Zlatnictví namlouval prodavačku. Agáta dokonce omilostnila i Pavla, který chodil s Katkou. I o něm Hugo s Ivanem zjistili samé potěšující věci. Vysokoškolák, basketbalista, rodina v pořádku.
A tak měsíc po tom, co Antonín Agátu pověřil, aby tu zlodějskou bandu hlídala, zůstal v podezření jenom Libuščin Libor.
Otec mu zemřel, matka se odstěhovala, kluk zůstal v bytě sám. Je třetí měsíc nezaměstnaný, jezdí často do Prahy, ale co tam dělá, to se jim zjistit nepodařilo. A co bylo nejzajímavější, Hugo s Ivanem zjistili, že v domě, kde Libor bydlí, jsou trvale hlášení dva zločinci! Ano, dva zločinci, co seděli za vloupačky! Z lochu vylezli před pár lety, teď už se otřepali a spojili se se zrzkem.
Libor je členem organizovaného gangu lupičů.
A sídlo gangu je u něho v domě.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet