Když má šéf pět žen – román na pokračování 34

Autorka článku: Irena Fuchsová ČÍ JE MILUŠKA A MICHAL? Všechno do sebe zapadalo a byl by zázrak, kdyby se Agátina teorie nevyplnila. Agáta se rozloučila s Blankou a ještě chvíli si v klidu Odpočívárny přemýšlela o připravované loupeži.

Asi se už začíná schylovat k tomu hlavnímu, protože Libuška není poslední dobou ve své kůži. Ten její se už asi nedokáže přetvařovat a holka tuší, že ji nechá. Teď jde o to, jestli už ten zrzek má klíče od Babince.
Každopádně teď budu mít pohotovost ve dne v noci, ubezpečila se Agáta. Tržby začínají být vysoké, jako každý rok před Vánoci a kdy jindy uskutečnit vloupání do Zlatnictví
a do Spořitelny, když ne teď? A třeba vykradou i Babinec…
…Když Blanka dala domů nákup, chtěla jít ještě do města, protože děti měly odpolední vyučování a tak chtěla nakoupit nějaké maličkosti na Vánoce. Když cinkl zvonek, Fidorka začala vesele skákat na dveře. Blanka otevřela a za dveřmi stál Jaroslav.
„Co ty tady?“ Podivila se Blanka. „Stalo se něco?“
Scházeli se denně, ale vždy se předem domluvili, kdy se sejdou a dneska měl Jaroslav
přijít až večer.
Jaroslav jí dal mezi dveřmi pusu, pohladil Fidorku a hned se ptal po dětech.
„Jsou ještě ve škole. Proč?“ Usadila ho do jídelny a dala na kafe. Jaroslav jí mezitím povídal o výborné zakázce, kterou dostal dneska ráno, ale Blanka věděla, že kvůli tomu nepřišel a srdce se jí sevřelo zlou předtuchou.
„Tak povídej,“ usmála se nejistě na Jaroslava, když před něho postavila kafe a sedla si naproti němu. Rukama žmoulala dečku pod vázou a přestala, až když Jaroslav položil svou ruku na její.
„Blani, chci s tebou už delší dobu o něčem mluvit. A před dětmi to nejde. A když jsme večer sami, tak zase nevím, jak začít. A tak jsem si dneska řekl, že k tobě prostě zajdu a řeknu ti to.“
Blance se sevřelo srdce ještě víc. A je to tady. Konečně přijde to, co její štěstí zkazí. Bála se toho od začátku, protože věděla, že to jednou přijde.
„A co mi chceš říct,“ pípla nešťastně. Jaroslav se rozesmál, klekl si k ní a objal ji
kolem pasu.
„Blani, pojď, zkusíme si zažádat o Michala a o Milušku. Do pěstounské péče. Nejdřív se ale vezmeme! Jestli budeš souhlasit, tak se vezmeme hned teď! Co nejdřív! Ještě před Vánoci! Všechno zjistím, zařídím a třeba to vyjde a děti budou naše!“
Blanka se od Jaroslava chtěla odtáhnout, ale on ji držel pevně.
„Blani, přece nedopustíme, aby ty děti spaly zase ve stanu a koukaly na to, jak si jejich maminka vodí do bytu chlapy, a čekaly, až se jejich tatínek vrátí z lochu! Ani jeden z nich se o ně vůbec nezajímá! Děti o nich vůbec nemluví! Jako kdyby žádné rodiče neměly! A ta
jejich matka se nepolepší. Tomu nevěřím.“
Jaroslav se k Blance přitiskl a ucítil, jak jí bije srdce. Jako vyplašenému králíčkovi. Přitiskl ji k sobě ještě víc.
„Blani, přemýšlej o tom, prosím tě! Třeba tě to už napadlo, ale nebyla sis jistá, jestli bych chtěl i já! Proto ti to říkám! Já bych chtěl, Blani! Strašně bych chtěl! Ty nevíš, jaké štěstí prožívám, když jsme všichni pohromadě. My čtyři. Jsme jako opravdová rodina! Připadám si jako táta! Blani! Tak co tomu říkáš?“
Blanka sklopila oči. Pak popotáhla. A nakonec zavrtěla hlavou.
„Nechci. Nesouhlasím s tím, Jaroslave. To… to určitě nepůjde. Ty děti mají své rodiče. Mají matku. I otce. I když je zavřený. Nepůjde to.“
Jaroslav zacouval po kolenou dozadu a překvapeně se na Blanku podíval. Cože? Slyšel dobře? Jeho Blani řekla, že nechce? Čekal, že se rozesměje celá šťastná, obejme ho a řekne, že na to myslí už dávno! A místo toho se jeho sluníčko tváří nepřátelsky! Neústupně! Proč?
Jaroslav zklamaně vstal a napil se kafe. Myslel si, že Blanku jeho nápad nadchne a že hned začnou plánovat svatbu a pak spolu půjdou na Městský úřad a začnou zjišťovat všechno o pěstounské péči nebo náhradní rodině či jak se jmenují všechny možnosti, týkající se dětí a Blanka nesouhlasí!
Jaroslav to zkusil ještě jednou.
„Blani, myslel jsem to dobře. Myslel jsem, že když nemůžu mít děti a ty když nemůžeš mít děti, tak pomůžeme Míšovi a Milušce! Potřebují nás. Mají nás rádi! A my je milujeme!“
Ale Blanka byla neoblomná.
„Ne. Nejde to. Já nemůžu. Ne.“
Jaroslav pokýval hlavou.
„Tak dobře. Blani, už o tom nebudeme mluvit. Děti máš stejně zatím u sebe…“ Těžce vzdychl. „Já jenom nechci, abychom o ně přišli. Říkáš, že mají matku. To přece vím. A kdybych věděl, že jim bude u ní dobře, tak by mě tohle ani nenapadlo. Ale oni si na ni vůbec nevzpomenou! Nenapíšou jí dopis, odmítají za ní jet. A ona? Také jim nepíše. Nemá o ně vůbec zájem. Ani tobě nenapíše nebo nezavolá, aby se zeptala, jak dětem je…“
Pohladil Blanku po ruce a nejraději by si před ní znovu klekl a znovu prosil.
„Blani, ty děti tě milujou! Každou chvíli se spletou a řeknou ti mami!“ Cítil, že se mu do očí tlačí slzy. „Nechceš si to rozmyslet?“
Blanka se na něho smutně podívala a pak znovu zakroutila hlavou.
Jaroslav tomu vůbec nerozuměl. Uvědomil si, že Blanku před chvíli požádal o ruku a ona mu neodpověděla ani na to. Ale teď už se k tomu nechtěl vracet. Ani nedopil kafe, pohladil Blanku po rameni a odešel.
Ale do firmy se nevrátil. Zamířil si to na Městský úřad, aby si sám pro sebe zjistil všechno o možnostech, jak těm dvěma dětem zajistit klidný domov. Ne že by si na to troufal sám, to ne. Ty děti patřily k Blance a Blanka patřila k němu. Věřil tomu, že když Blance předloží konkrétní informace o osvojení dětí, ona nakonec kývne a ráda.
Asi to na ni bylo moc rychlé. Měl jsem mlčet a nejdřív si všechno zjistit, mumlal si Jaroslav pro sebe, když otevíral těžké dveře Městského úřadu. Je to tak, vybalil jsem to na ni moc kách, omlouval Blanku, protože si nechtěl připustit, jak moc ho její odmítnutí ranilo. Bylo to pro něho velké zklamání, ale věřil tomu, že se to všechno brzy vysvětlí.
Ale to, co se za několik minut dozvěděl na Městském úřadu, to bylo něco tak neuvěřitelného, že měl pocit, že se mu celé dnešní dopoledne zdá!
Na Oddělení péče o děti mu řekli, že v Kolíně nebydlí žádné dvanáctileté děti, které se jmenují Miluše a Michal a mají otce zavřeného na deset let a matku prostitutku v protialkoholické léčebně.
Řekli mu, že ve městě dokonce nebydlí ani žádné jiné děti stejného nebo podobného
osudu, a že v evidenci Oddělení péče o děti žádný takový nebo podobný případ neměli a nemají.
A když trval na svém a nakonec se rozčilil a jmenoval Blanku a uvedl den, kdy došlo k tomu, že si Blanka přivedla děti z nemocnice domů, zjistil, že na Oddělení péče o děti neví vůbec nic o tom, že slečna Blanka Jirsová má doma už dva měsíce dvě cizí děti, které k sobě vzala na žádost jejich matky…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet