Když má šéf pět žen – román na pokračování 35

Autorka článku: Irena Fuchsová ZAPOMNĚTLIVÁ LIDUŠKA. Když Agáta ten den přicházela po šesté hodině k Babinci, na chodníku stála zmrzlá Libuška. „Co je? Copak ty nemáš klíče?“ Zavolala na ni a popoběhla, aby rychle odemkla. Co se stalo?

Libuška včera uklízela, odcházela poslední, klíče tedy má. Asi je zapomněla doma.
Libuška si dýchala na promrzlé prsty a huhňala, hlavu zabořenou do bundy.
„Včera jsem si vzala jenom silný svetr, a když jsem večer zamykala, začalo sněžit a udělala se strašná zima a naštěstí byl tady se mnou Liborek a půjčil mi svoji bundu a já si do ní ty klíče dala a zapomněla jsem na to. Vzpomněla jsem si na to až teď ráno, ale nechtěla jsem mu volat, abych ho neprobudila, on měl v noci nějakou práci. Zavolám mu kolem osmé a Liborek mi je hned přinese.“
Agáta málem omdlela.

A je to tady. Holka moje nešťastná! Tak tě tedy dostali! To je ale rafinovaný hajzlík!
„Utíkej se ohřát!“ Pustila Libušku napřed do Odpočívárny a sedla si sklesle v pokladně na židli. Všechno jde přesně tak, jak jsem to předpověděla před měsícem Antonínovi.
Půjdou po klíčích. A konečně dosáhli svého! Klíče jsou jejich!
Zrzek s klíči přiběhl půl hodiny po tom, co mu Libuška zavolala, ale co to bylo platné? Měl je od večera! Za tu dobu si stačil udělat duplikáty.

Agáta po něm koukala jako po vrahovi, ale dávala si pozor, aby si toho nevšiml.
V Babinci se nezdržel a hned šel. Bodejť by ne, klíče má, holku už nepotřebuje.
Libuška byla celá skleslá.

Chodila po Babinci jako bez duše a Agátu dokonce na chvíli napadlo, jestli v tom nejede také. Ale hned to zavrhla a sama na sebe se rozčilila. Že se nestydíš, ty slepice pitomá! Za trest, že jsi tak pitomá, půjdeš dneska s Ivanem do kina.

A hned teď mu jdi zavolat, aby koupil lístky.
Poslechla se, a když se takhle potrestala, šla za Libuškou, která popotahovala do kapesníku a doplňovala zboží.
„Copak? Není ti dobře?“
„Asi jsem včera nastydla,“ pípla Libuška a hlasitě se vysmrkala. „Ale teď už jsem vytáhla bundu a ještě si musím najít ve skříni rukavice a čepici. Maminka to vždycky přes léto schová.“
Libuška se na Agátu usmála a ta ji pohladila po vlasech. Ubožátko moje malé. Ale neboj se, my tě z toho dostaneme. Dostali jsme tě z horšího, dostaneme tě i z tohodle!

Pak šla do Odpočívárny za Antonínem. Vyřizoval u svého stolu objednávky a zvědavě se na vážnou Agátu podíval.
„Antoníne, něco ti řeknu, ale opovaž se za tou holkou jít a něco jí říkat,“ spustila Agáta a vychrlila na něho lapálii s klíči. Antonín pokyvoval hlavou.

„A nemyslíš si, Agáto, že by to bylo třeba tak, že by ji ten zrzek opravdu tu svoji bundu půjčil, protože byla zima a ona by si opravdu ty klíče…“
„Ne! Tak to si tedy nemyslím, Tony,“ přerušila ho Agáta. „Je to připravený komplot a měli bychom upozornit sousedy, aby si dali pozor! Dneska ještě k ničemu nedojde, to by bylo příliš nápadné a také jdu s Ivanem do kina, takže bych tady večer nemohla hlídat, ale od zítřka budu v pohotovosti!“

„Ty jdeš s Ivanem do kina, Agáto?“ Antonín se pobaveně pousmál. „Od kdy chodíš s Ivanem do kina?“
„Ode dneška. Ale tomu bys nerozuměl, Tony.“ Agáta mávla roztrpčeně rukou. „Jdu s ním do kina za trest. Ale buď klidný, s Blechou nemám nic společného. To Hugo. Ten je s ním kamarád. Dokonce chce, aby u nás Ivan bydlel. Mně je to jedno. Hugo mu chce dát jeden svůj pokoj. Že prý ho stejně nevyužívá. Koupelnu i záchod máme každý svůj, tak ať si ti dva dělají, co chtějí. Ivan říkal, že bude vařit. Mně odpadne práce. A Hugo je šťastný, že si má s kým povídat. Oni jsou jako bratři…“
Agáta se rozpovídala a nevšimla si, že se Antonín usmívá pod vousy. Jak se to všechno v tom mém Babinci za pár měsíců změnilo!

Já miluju Jitku a Jitka miluje mě. Na Vánoce jí řeknu, jestli si mě chce vzít. Přece by nebyla tak zlá, aby mě na Vánoce odmítla, utěšoval se Antonín, ale moc si její odpovědí jistý
nebyl.
A naše Libuška se zamilovala! Ten její zrzek, ať si Agáta říká, co chce, je dobrý kluk. A nebude v žádném spiknutí. Spíš je to moc náhod najednou. I když ty klíče… bůh ví, kde je nechal povalovat! Radši řeknu Jardovi z ochranky ve Spořitelně, ať se občas na Babinec podívá a na dvůr také. A řeknu to i ve Zlatnictví.
Když budou koukat na Babinec a na dvůr, budou ochraňovat vlastně i sebe.
Když měl vyřešený problém s klíči, pokračoval dál v rekapitulaci posledních několika měsíců v jeho Babinci.
Katka, ta chytrá hodná holka, která se obětovala rodině, má konečně také kluka. A možná, že se bude moct vrátit do školy. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že budu mít pro jejího tátu práci. Vydělá si dost a nebude muset nikam dojíždět. Dám jí to jako dárek pod stromeček.

A Blanka. Bezdětná, protože neplodná. Svobodná kulička. A najednou má hodného chlapa a ještě si vzala na starost dvě děti, které by jinak skončily v ústavu. Rozkvetla jako zahrada v červnu!
A Agáta? Tak dlouho nadávala na chlapy, až ji dostali a hned dva! Ať mi nikdo neříká, že se Hugo s tím Ivanem na ni nedomluvili. Pěkně pomaloučku a nenápadně ji omotávají a omotávají a milá Agáta je už dávno chycená v pavučině a ani o tom neví!

Antonín se zvedl, přikývl na všechno, co mu Agáta říkala, a vzal si kabát.
„Skočím vedle. Řeknu jim, aby nám dávali na Babinec pozor. A vezmu jim tam nějaké kafe, co říkáš, Agáto?“
„Kafe už tady jednou bylo. Ten redaktor dostal také kafe, ne? A co z toho vzešlo?“ Brumlala nespokojeně Agáta. „Článek a fotografie. A nápadníci. Ano, nápadníky a tím Jitčiným bláznivým fotografem vlastně všechno začalo!“

Agáta se zamyslela, a když Antonín viděl, že už zase upadla do předení jedné z nití své fantazie, mávl nad ní rukou a nahlas projevil skromné přání.
„Doufám, že tohle kafe nic nezačne!“
Agáta se okamžitě probrala.
„A to doufáš marně, Toníčku! Tentokrát z toho nevyjdeme tak lehce! Možná bys měl do těch oken dát mříže!“ Ukázala na okna vedoucí na dvorek. Antonín se vyděsil.
„Proboha, proč? Kdo půjde vykrást moje potraviny ze Spořitelny nebo ze Zlatnictví?!“ Agáta si zaťukala na čelo.
„O tvoje potraviny přece nejde, Toníčku. Bude to přesně naopak. Z tvých potravin půjdou vykrást Spořitelnu a Zlatnictví!“

„To je ale jejich problém! Ať si tedy dají na ty moje okna mříže oni!“ Antonín práskl dveřmi Odpočívárny. Už aby si ten Ivan Agátu vzal a trochu ji doma přitáhl. Takový nesmysl! Tak já budu dávat mříže na svoje okna, aby nevykradli Spořitelnu a Zlatnictví?
To se mi snad zdá!?

Nabral v regálu několik kafí a šel k sousedům. Jsou za to placení, tak ať hlídají.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet