Důchodce a duchovní život – Dříve a nyní

Autor článku: František Benda Trvalo by nesmírně dlouho snažit se vypsat jak se změnil dnešek proti tomu, co bylo dříve. Hodně by záleželo na tom, kam bychom si toto „dříve“ umístili. Jinak by dopadlo srovnání s generací našich nedávných předků, k jinému výsledku bychom došli prohlédnout si někdejší svět očima archeologů.

Svět vědy a techniky se neoddiskutovatelně změnil k nepoznání. Dokonce ani současné generace nedokáží pochopit a zúplna zpracovat vše, co se za jejich života změní. Tím méně si ví rady s tím, co bylo odloženo a zvolna upadá v zapomenutí.

Praktická stránka života se tedy změnila, ale co lidské vztahy? Co soukromá snažení, emoce a pocity? Na těch se očividně nezměnilo nic, nebo alespoň ne tak mnoho. Čteme-li stará líčení (a odmyslíme si archaické vyjadřování)l, docela dobře těm lidem rozumíme.

Co se mění, jsou přístupy. A na těch vlastně záleží nejvíce. Nemění se ale pouze v dlouhém období věků; k obratu může dojít i během jednoho života. Říká se tomu „přehodnocení přístupu“. Nemusí na tom být nic špatného; vyměníme-li staré, nehospodárné zařízení za úspornější, levnější a hezčí, také se nebojíme, že nás kvůli tomu někdo odsoudí. Pokud je taková záměna etická, nic proti ní.

Z toho mnohého, co se změnilo, je pozoruhodný např. způsob obrany. Takové případy, kdy národ povstává proti hrozícímu nebezpečí jako jeden muž, jsou dnes už řídké. Spíš je třeba obrany individuální. Proti hluku, nezdravému prostředí nebo stupidním reklamám se musí víceméně bránit každý sám. Semknuté udatné šiky zde mnoho nezmohou. Zase je ale po ruce možnost výběru nebo lze často místo tlačítka ON použít to druhé, a to OFF. A hned je ticho.

Podobné je to s pohybem. Dokud nám technika neumožnila lenošení, byli jsme sice utahanější, ale také zdravější. Zde nepomohou ani zákazy, ani příkazy – záleží zas jenom na postoji a vlastním výběru. Přemoci sama sebe bylo vždy velmi obtížné.

Co si dříve musel obstarat vlastně každý sám nebo v rámci vlastní rodiny, na to dnes máme instituce: na vzdělání školu a různé kroužky, na zdraví nemocnice, ve stáří pomohou domovy důchodců a i po odchodu ze života nastoupí patřičný úřad, který zařídí vše potřebné. Je to promyšlená mašinérie: jakmile do ní člověk jednou vstoupí, podávají si ho od jednoho turniketu ke druhému. Trochu svobodné volby tu sice je, ale v podstatě jde o zaběhnutý postup.

Může se stát, že navzdory této všeobecné péči se jednotlivec začne cítit osamocený a nešťastný. Vnější stránka je sice zajištěna, ale co vnitřní pocity? O postiženého partnera se úřad postará, ale kdo potěší toho kdo zůstal doma – a sám? Kdo pomůže jemu?

Dříve se v podobných případech snažilo podat pomocnou ruku náboženství, ale to je dnes na ústupu. Nahradit se je snaží psychohygiena, psychoterapie, ekologie a podobně. “Rozděl a opanuj“ ale v tomto případě příliš neplatí. Případ je výhodnější řešit v jeho celistvosti.
A tak se hledá smysl toho nám tak dobře známého života, který je naplněn úspěchy i prohrami, štěstím i zoufalstvím, odevzdáním i vzpourami. Změny prostředí se jej příliš netýkají. Vnitřní konflikty mají geny na předlouhý život.

K ničemu kloudnému se zatím ještě nedošlo. Systémy, které řešení nabízejí, předpokládají, že se bezvýhradně uchýlíme do jejich náruče a přijmeme jejich doktrínu, která některé problémy prostě neuznává a pomíjí. Také nás naučí správné postoje: kdy, z čeho a jak se máme radovat. Co si přát víc? Opovrhneme-li jimi, poznáme co znamená být „sám voják v poli“. Nezbyde nám, než hledat. Ovšem jít tam, odkud nějaká pomoc přece jen kyne, se nám asi moc chtít nebude. Tam se od nás za tu útěchu vyžaduje mnoho – vlastně všechno: odevzdání, oproštění, návrat do jednoduchosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet