Důchodce a duchovní život – Duchovní život

Autor článku: František Benda Vést duchovní život je jako pokus o namalování obrazu. Jsou mezi námi nadaní jedinci, kteří – mají-li něco nakreslit nebo namalovat – vezmou do ruky první látku, která dokáže po sobě zanechávat stopy, a zmocní se nějaké čisté plochy, na niž žádané zobrazení vyvedou.

A je jim zřejmě lhostejné čmárají-li prstem do písku nebo stojí před plátnem s paletou olejových barev. Neboť kdo umí, ten umí, a nemusí se ani moc rozmýšlet.
Ti ostatní, kteří takové nadání nemají – pokud nechtějí postoupit ošidné a zdlouhavé zkoušení na vlastní pěst – se musí chodit vyptávat nebo listovat v odborných knihách. Tam se mohou dohledat – krůček po krůčku – nesčetného množství návodů na jednotlivé fáze postupu na vytoužené cestě. Zdárný výsledek jim to ale nezaručí.
S duchovním životem je to samozřejmě složitější. Už jenom proto, že malířova práce má koneckonců nějakou výslednou podobu, tvar, velikost, volbu barev atd., kdežto duchovní život tak snadno definovatelný není.
V malířství také nelze tak snadno klamat. Obraz buď existuje, nebo ne. Kdo se chce podívat, může jej uzřít. Duchovní život lze naproti tomu dlouho a úspěšně před okolím předstírat. Stačí znát pár potřebných citátů a ovládat rituály. Maluje-li si malíř jen tak pro sebe, tzv. „do šuplíku“, dříve či později jej zcela zaplní, takže nemusí trvat dlouho a vyjde se svou oblíbenou činností přece jen na veřejnost. Na lidech do sebe duchovně obrácených se jejich úspěchy nemusí dát dlouho poznat. Takoví většinou nemají potřebu se projevovat nikdy a před nikým. Procházejí sice obdobnými světskými problémy jako jiní lidé, jen způsoby jejich řešení jsou odlišné, což ale navenek nemusí být dlouho vůbec znát.
Z toho vyplývá, že duchovní život je možno vést způsobem vnějším nebo vnitřním, případně kombinovaně obojím. Všechno samozřejmě utajit nelze, takže vnitřní zaměření postupně chováním přece jen prolne a projeví se. Jde-li o snahu upřímnou, bez potřeby vnější propagace, lze to chápat jako přirozený důsledek bez záměrného usilování.
Vést vnější duchovní život je celkem jednoduché. Stačí se přimknout k některé škole nebo církvi, a ta už svou ovečku poučí co a jak má dělat. Další postup je pak pouze záležitostí vlastní ochoty a iniciativy. Vždy se tu nabízí možnost srovnávat se s ostatními přívrženci nebo spoluvěřícími, navzájem si pomáhat a případně se utvrzovat ve vnitřním přesvědčení.
Vnitřní duchovní život je poněkud složitější. Nevyskytuje se v něm možnost srovnávání s jinými – nevyskytuje se zde totiž vůbec žádná možnost srovnávání. Jde o záležitost čistě soukromou a od samého začátku víceméně neznámou. A když už se hledající setká s nějakým poučením zvnějšku, jde pouze o něčí cizí čistě subjektivní zkušenost, která vlastně platí pouze pro něj, kdežto pro jiné může být neupotřebitelná. Nejhlubší zkušenosti jsou nepřenosné.
Jestliže se někdo rozhodne, že povede soukromý duchovní život, nemusí si dávat jakákoli okázalá předsevzetí (jak to vyžadují některá společenství) – přece neví, co ho v budoucnosti čeká a jak na to bude bezprostředně reagovat. Stačí pouze projevit zájem a nasměrovat se ve smyslu hlubšího prožívání všeho, co dříve bylo přijímáno jako každodenní všednost. Vnitřnímu zraku se tu otevírají nové, netušené světy.
Novopečený žák si záhy uvědomí, že ho čeká řada komplikací. Jednak je ujišťován o nezbytnosti alespoň občasného, nejlépe ovšem pravidelného pohroužení do vlastního nitra, přičemž by měl – byť krátce – vytěsňovat ze své mysli vše, co se týká všední, světské problematiky, jednak si uvědomuje, že po celý zbytek bdělého dne se musí chovat tak, aby se prokázalo, že jeho předsevzetí o duchovním zaměření je upřímné a opravdové. Ani v jedné, ani v druhé poloze se necítí zcela stoprocentně. Vždy znovu dochází k tomu, že v něčem selže nebo aspoň vybočí. Dokonce se dočká černých dnů, kdy dojde k závěru, že žádná taková činnost nemá ani za mák ceny. To se ale za čas vymění za neočekávané průhledy kamsi, kde je za svá strádání dostatečně odměněn. Podobnými nepříjemnými úseky prošli podle pozdějších doznání dokonce i mnozí světci; našli pro ně i vhodný název „duchovní vyprahlost“. Ta naštěstí netrvá příliš dlouho, a bývá vystřídána pocity radosti a zadostiučinění.
Pokud žák tzv. „sedí“, tj. oddává se v klidu meditaci nebo alespoň relaxaci se soustředěním, může mít výčitky, že ho to oddaluje od praktické činnosti, ve které by mohl své schopnosti prokázat s větší přesvědčivostí. V provozu běžného dne je zase jeho mysl odváděna mnoha všedními starostmi, které – možná jen zdánlivě – nemají s duchovním životem mnoho společného, takže jen ojediněle a pouze na krátkou chvíli než se hladina znovu zavře, se mu podaří proniknout do žádané hloubky.
Duchovní nasměrování nezaručuje ani uspokojivé, ani žádoucí životní zajištění. Jeho nositelem je a vždy bude naše pozemské tělo se svými slabostmi a potřebami. Stačí nepatrná nepozornost, zaváhání či nepřízeň osudu, aby se celá dosavadní, pracně vybudovaná duchovní stavba nebezpečně naklonila a hrozila zřícením. V takových chvílích se doporučuje sáhnout po tom nejjednodušším, co už nelze dále dělit: „sednout si“ a v relaxaci omezovat své myšlení. Dojmy z prožívaného je nutno si plně uvědomovat a uklidňovat je. Rozhodně je to zajímavější a prospěšnější než stát kdesi mimo a pouze netečně mlčky přihlížet a případně i trpět.

Autor: František Benda, Foto: Internet