Důchodce a duchovní život – Důvěra

Autor článku: František Benda Mnoho lidí se snaží nahlédnout do své budoucnosti ve snaze dozvědět se, co je asi čeká. V tomto směru bylo již vykonáno mnoho – vznikla dokonce i řada důmyslných pomůcek, které mají za úkol přispět k rychlému a zdárnému výsledku.

Kdo se snaží nahlédnout do budoucnosti, vůbec netouží po tom, aby se dozvěděl něco o eventuálně se blížící katastrofě. Od podobných zvěstí raději dále. V základě takového vyzvídání leží snaha být zavčas upozorněn na něco příjemného nebo milého, co se k nám nezadržitelně blíží jako cizí vesmírné těleso k Zemi, a místo toho, aby na ní udělalo nějakou pěknou paseku, obrátí k lepšímu cosi, co nás velice potěší.

Řadu lidí ale takové možnosti nechávají v klidu. Nechodí ke kartářkám, nezkoumají postavení hvězd, ani neuvádějí v pohyb siderické kyvadlo. Nechávají událostem volný průběh; pouze očekávají co přijde, a doufají, že se s novými požadavky dokáží úspěšně vyrovnat až už se skutečně objeví za dveřmi.
U lidí duchovně zaměřených, kteří věří, že celý náš svět není pouhým dílem náhody, nýbrž výsledkem činnosti nějakého Tvůrce, může dojít k pochybnostem. Předpokládají prostě, že každý autor je svým způsobem na svém díle zainteresován, takže mu nemůže být lhostejné jak to s ním po uvedení do života dopadne. A jelikož každý takový věřící je živou součástí tohoto stvoření, domnívá se, že má plné právo obrátit se na onu Tvůrčí sílu s prosbou o další úspěšné pokračování své existence nebo o nápravu něčeho, co se podle jeho názoru nějak pokazilo nebo nevydařilo. Vůbec mu nevadí, že se tím snaží přebrat svůj další osud do vlastních rukou, čímž vlastně kříží Nejvyšší Plány – jedná pouze ze svého krátkozrakého hlediska tak, jak mu to právě nejvíce vyhovuje. Nejvyšší ústupek, který jsou ti hloubavější ochotni udělat, je ten, že se snaží poznat záměry onoho Nejvyššího a jednat ve svém životě v jeho duchu, i když stále ještě s ohledem na vlastní prospěch.

Skrytou pohnutkou jejich usilování možná byly nepříjemné životní zkušenosti, které vedou spíš k nedůvěře ve vývoj budoucích událostí než k přesvědčení o jejich příznivém vývoji. Dočkat se neúspěchu, s kterým se počítalo, je méně bolestivé než se setkat s neúspěchem tam, kde mělo všechno dopadnout dobře. Taková životní praxe, usilující o předpovědění budoucích událostí, je ale v přímém rozporu s duchovním zaměřením, které nabádá k pravému opaku. V něm se požaduje přímo dětská důvěřivost, tj. přijímání všeho bez jakékoliv kritiky nebo zjevného nesouhlasu.

Přesvědčení, že za vznikem a dalším osudem Vesmíru stojí nějaká nadpozemská moc, je úzce spojeno s otázkou důvěry v její další blahosklonné působení. Pokud se lidé podobných vyšších mocností pouze báli, snažili se jim pomocí různých úsluh a obětí vlichotit a naklonit si je. Jakmile se později začali domnívat, že dokáží poznat zákony, kterými se i tyto mocnosti musí řídit, snažili se je lišácky ovládnout a využít je ke svému prospěchu.

Vývoj vedl k tomu, že Nejvyšší Tvůrce je považován za laskavého příbuzného, na kterého se lze vždy a ve všem spolehnout, protože těm, které stvořil, rád pomáhá.

Ne vždy ovšem bylo takové spolehnutí zdárně vyslyšeno. Pak bylo nutno připustit, že onen Nejvyšší má kromě našich zájmů na starosti ještě nějaké jiné, patrně vlastní záměry, takže ne vždy je nám ochoten nebo schopen naše okamžitá přání splnit. Nicméně do našeho pocitu důvěry lze celkem snadno i takovouto eventualitu oddaně zahrnout.

U citlivějších myslí může ale dojít k pochybnosti, jestli bezmezná důvěra ve vyšší pomoc není vlastně druh opovážlivosti, zakrývající ve skutečnosti snahu vnutit Tvůrci naše malé záměry za účelem dosažení nějakých krátkodobých zisků. To by se velice podobalo vydírání. Mohlo by to pak vést k pocitu provinění v tak delikátním vztahu jako je poměr člověka k jeho Bohu. Nejvyšší bytosti by ovšem tento postoj nikterak neublížil, neboť její činnost je pro nás nepředstavitelně dalekosáhlá, kdežto člověku s jeho krátkozrakými potřebami by se mohly jeho vznešené představy zcela rozvrátit.

Nicméně je nutno všemi prostředky podpořit důvěru v uznávaného Boha, k čemuž napomáhají výroky „Důvěřuj neznámému“, nebo „Důvěřuj se v Pána“ apod. Ty silně tlumí vtíravé nároky vlastního ega.
Nabízí se východisko v přesvědčení, že to, v co se svět až do této chvíle změnil, je to nejlepší, co se mohlo stát, a je nutno se s tím smířit. Pak může být důvěra v Boha naprosto absolutní. Skutečnost je zkrátka taková, jaká je. Vytváří kulisu, ve které máme za úkol hrát svou roli a ne se snažit mermomocí přejít na jiný druh jeviště. Pak není místo ani pro pocit vděčnosti nebo viny, ani pro důvěru nebo nedůvěru v úlohu, která nám byla v těchto podmínkách přidělena. Máme dáno prostředí, úkol a určité prostředky, takže záleží pouze na nás, jak si s nimi pro zdárné vyřešení situace poradíme. Zachováme-li si při tom všem představu nějakého vyššího dohledu, poslouží to navíc k větší odpovědnosti a k pestrosti prožívání.

Od pokorného sebeodevzdání je to už jen krok k tvůrčí sebedůvěře. Vůbec se tím nevylučuje navíc možnost vzývání různých důvěryhodných vyšších pomocníků, kteří by mohli příznivě zasáhnout do vývoje věcí, ale v zásadě jde pouze o činnost a odpovědnost jedince, který je zde činitelem rozhodujícím. Přímo na Boha se obrací pouze pravověrný mystik. Ostatní si rádi vytvářejí představu jakýchsi přímluvců, kteří znají dobře situaci „tam nahoře“ a jsou schopni doručit pokornou prosbu v pravý čas na příslušné místo. Nejvyšší instance je pro prostou mysl příliš vzdálená. Proto musela vzniknout instituce různých božstev, patronů nebo orodovníků.

Takže nakonec: důvěra v prvé řadě v sama sebe, a teprve pak tajné pošilhávání po pomoci odkudsi shůry.

Autor: František Benda, Foto: Internet