Senioři cestují – šťastné krajiny 5

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka VRBIČANSKÁ SONATINA. Po delší době opět pozoruji z vlaku krajinu, jíž srpen poznamenal tak trochu melancholií, na polích strniště, dozrávající slunečnice ztratily zářivou žluť, černají a dívají se k zemi. Do syté zeleně korun stromů se začíná ponenáhlu vkrádat okr a podobně je tomu i na loukách.

Dnes jsme namířili do Vrbičan, odkud vede velmi příjemná polní cesta s krásným výhledem na kopečky Středohoří, z nichž nejblíže je Hazmburk. Neměli jsme před sebou žádný turistický cíl, ale jít jen tak volně po cestě, posedávat a pozorovat.

Počasí nám přeje. Svítí sluníčko, ale není příliš vedro, obloha je poseta četnými oblaky a obláčky nejrůznějších tvarů včetně „učesaných“ řas nad nimi. A právě ty kumulíky i bachratější kumuly rozhání vítr a jejich stíny se stěhují po kopcích.

Zajímavá podívaná. Jakoby celé středohorské panoráma bylo jeviště, na němž se nám představují jednotliví herci, kde každý má svoje místo a roli.

Nejvíce vlevo jsou představitelé našich stepí – Oblík, Srdov a Brník, které ozářené slunečními paprsky, mají barvu sieny, která zdůrazňuje stepní charakter tohoto místa. Za nimi vpozadí strmí vrch Milá. A pak následují další homole a homolky jednotlivých pásem tohoto malebného pohoří. . Dobře je vidět i méně nápadný Syslík, kde jsme jednou zaslechli cikády, Lipská hora nám ukazuje jen svůj vrcholek – tak dobře je skryta za Solanskou horou a Košťálovem. A je tu Štěpánovská a Francká hora, Táhlina a Hradišťany, královna Milešovka s Kletečnou, Milešovský Kloc, Pařez, Sutomský vrch, Boreč a Lovoš, Ovčín, vpravo pozadí Deblík a Vysoký Ostrý, blíže k nám Dlouhý vrch, Radobýl a mohutné Sedlo – třetí nejvyšších vrch Středohoří (726 m nad mořem). Kopečků je tu mnohem více než mohu vyjmenovat. Stíny po nich kloužou a mění jejich náladu. Zdá se, že kopce promlouvají.. Připomenu si obrazy Emila Filly…

A naše cesta? Nezapomněla jsem na ni. Vine se mezi poli, jejichž obnažená černozem dodává krajině zajímavý ráz, a navíc pole nejsou všude stejně černá, někde jsou světlejší, Dokonce je tu místo, kde zůstaly stopy po druhohorách v podobě bělavých vápenatými hlín.

Už při prvních krocích nás vítá květena – sytě modré čekanky, jemně žlutá bohatě kvetoucí lnice květel, dokvétající modrofialová šalvěj přeslenatá, dokonce i žlutá kozí brada východní, připomínající malá sluníčka v trávě, jemné bělorůžové květy svlačce, řebříček a modrofialová ostrožka stračka, která tu kvete ve velkém. Podél cesty roste osamělá švestka s drobnějšími, ale sladkými plody. A je tu zajímavé místo s vysokou stepní trávou, k němuž se ještě vrátím. Kolem nás poletují motýli, ponejvíce bělásci, ale zavítá i modrásek , okáči, perleťovec malý a k naší velké radosti dokonce i středohorská perla – otakárek fenyklový. Ten na sebe upozorní třepotavým letem. Jen na pár vteřin usedne do trávy,, ale jeho křidélka jsou pořád v pohybu, a pak odletí. Chvíli ho pozorujeme, než nám zmizí z dohledu.

Posadíme se pod osamělou, nejméně lipou, pod níž jsou i Boží muka s letopočtem 1894. Co ta lípa by nám asi vyprávěla, kdyby uměla mluvit…. Rozhlížíme se kolem, Zahlédli jsme několik dravců – káně a ještě dalšího, trochu menšího dravce (podle křídel snad krahujec) a ještě poštolku. Klid a pohoda pozdnějšího léta.

Při návratu do Vrbičan se zatáhuje a vítr sílí. Panoráma Středohoří ztmavlo a kopce na obzoru vytvářely šedomodrou siluetu. Naši pozornost upoutává místo s vysokou světlou stepní trávou, v níž vyrůstají stepilé máčky a zajímavé okoličnaté keříky, připomínající „nevěstin závoj“ – zatím se mi nepodařilo zjistit, o jakou rostlinu se jedná. Tráva se ve větru vlní, malý kousek stepi tu doslova ožívá, jsme tím fascinováni a v mé mysli zaznívají tóny jedné skladby Alexandra Porfyrijeviče Borodina, kterými step velmi pěkně vystihl.

Už nás čeká cesta na nádraží do Lovosic. A tak se ještě pohledem loučíme se s milovanou krajinou , která učarovala nejen Emilu Fillovi…

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Ladislav Kubesa

Téma: Důchodce a volný čas, senior a cestování, poznávání v penzi