Tip pro seniory: Poutní místa 2

Autorka článku: Maura STARÁ POUTNÍ CESTA OLDŘICHOVICE, HEJNICE. Není cesta jako cesta, i tak bych mohl uvést tuto malou, leč krásnou vycházku po Staré poutní cestě, která dnes začíná na horizontu Oldřichovského sedla neboli Hemmrichu, klesá bukovými i smíšenými lesy, vine se loukami Dubiny, dále podle Smědé a triumfálně končí před portálem hejnického barokního chrámu zasvěceného Navštívení Panny Marie.

Když jsem se rozhodl napsat drobnou studii o cestě, která na sobě pocítila milióny kroků poutníků a turistů, narazil jsem na poměrně závažný problém. Ač se regionální historická literatura ve svém rozsahu věnuje poutnímu místu v Hejnicích dosti podrobně a neopomíjí ani vývoj dopravy, tato cesta zůstává bez významnějšího popisu. Není pochyb, že Stará poutní cesta patří mezi ty starší, které protínaly husté lesy Jizerských hor, a snad právě proto je její přesné stáří jen těžko zjistitelné. Pokud se přesto chceme dopátrat nějakého přesnějšího určení, je dobré zapátrat v místních kronikách. Významnější zprávy o cestách či spíše o silnicích a cestách přináší Anton Ressel, známý regionální historik. Podle jím sepsané kroniky Oldřichova v Hájích z roku 1933 se můžeme dobrat určitých poznatků. Ze stati o dopravě vyplývá celá řada zajímavostí, které se ke staré poutní cestě váží, avšak zahrnují jen tu část cesty, která z části splynula s moderní silniční sítí a tím se na její původní význam zapomnělo.

Původní, Stará poutní cesta byla opravdu mnohem delší, než jak ji známe dnes i jak je zakreslována v mapách, a co víc, cesty byly vlastně dvě, přičemž k jejich spojení docházelo v Oldřichově v Hájích. Odtud pokračovaly již jako spojené v jednu k horizontu Hemmrichu. První z poutních cest vedla z Liberce a vzpomínána je již v roce 1562 jako Pilgersteig, volně přeloženo, poutní stezka. Tato cesta vedla až do Hejnic a byla užívána jako spojnice mezi Libercem a horním údolím toku řeky Smědé. Postupem staletí název Pilgersteig zanikl a místní začali používat nového označení „Alte Strasse“, tedy Stará cesta. Zajímavé též je, kde Stará cesta od Liberce vlastně začínala! Dle Ressela se oddělovala ve Fojtce od prastaré, dnes již neexistující říšské silnice, spojující Mladou Boleslav s městem Zhořelec. Pro zajímavost, současná silnice z Liberce do Frýdlantu a dále do Zhořelce byla postavena teprve na konci 17. století, a to z důvodu neutěšitelného stavu původní říšské silnice.

Druhá z poutních cest vedla až ze vzdáleného Jablonného, trasa této cesty směřovala od Jablonného přes Chrastavu, dále na Novou Ves, Mníšek a v Oldřichově se spojila se svou sestrou vinoucí se od Liberce. Druhá z cest nesla v historii též dvě jména. Část byla nazývána Kratzauer Wallfahrtsweg – chrastavská poutní cesta, avšak již od Mníšku byla známá pod názvem Haindorferweg – hejnická cesta. O obou spojených cestách se kronikář Ressel zmiňuje slovy: Tato pěkná a široká cesta stoupala až k Hemmrichu, odkud směřovala dále do Raspenavy a Hejnic. Za staletí, co cesta existuje, změnila i ona svou podobu a dá se říci i účel. Hojná procesí směřující k hejnickému obrázku Panny Marie vystřídali turisté, avšak cíl je pro všechny stejný a já jej nazvu geniem loci, nenahraditelným duchem místa.

Naše putování začneme na místě, které za svou nemalou historii získalo již mnoho označení. V každé mapě nalezneme oficiální název Oldřichovské sedlo, jak je horizont Hemmrichu spolu s bývalou hájenkou nazýván. Pro starší, starousedlíky a přátele jizerskohorské historie se vžilo pojmenování „U Hausmanky“, pod nímž si připomínáme váženého hajného Franze Hausmanna i jeho ženu Liesl, kteří po dlouhá léta pečovali nejen o samotnou hájenku, nýbrž věnovali mnoho práce a lásky Jizerkám. V současnosti je hájenka na horizontu po létech opuštění opět plná života a s novým jménem „U Kozy“. Dá se říci, že pro mnohé se stala novým poutním místem, když byla v 90. letech znovu obydlena a přeměněna na rustikální horskou hospůdku, čímž nabyla statutu slušného výchozího i cílového bodu pro mnohé poutníky cestující pěšmo i kolmo po Jizerkách. Jak ale praví jedno přísloví, nejen chlebem a vodou je člověk živ, a proto obraťme náš pohled na místečko nacházející se od bývalé hájenky přes silnici Hemmrichu : zde je první zastavení na našem putování po Staré poutní cestě. Kamenná boží muka se vsazeným obrázkem a křížem jsou dnes výchozím bodem na pouti k srdci Jizerských hor.

Z tohoto místa, od hájenky Hausmanky, vyrazíme po modré turistické značce směr Hejnice. Není důležité, zda je krajina pod nadvládou zimy, jara či dalších ročních období, protože každé má svůj půvab, což v Jizerkách platí do posledního písmenka.

První zhruba 2 km vede poutní cesta souběžně s cestou Viničnou, a to až ke křižovatce, kde se cesty rozdělí: my pokračujeme vlevo prudším klesáním. Půvab prvního úseku je umocněn ve třech ročních obdobích. V zimě, když námraza obalí holé větvičky stromů, jaro zase jak mávnutím proutku na týden pohladí lidskou duši nejkrásnějším zeleným odstínem především mladého bukového listí a podzim přemění ony lístky do odstínů, které mám připomenou blížící se čas odpočinku a čas zimní námrazy.
V první části nenajdeme žádné zastavení v podobě božích muk, jejich absence je však pro všetečnější vynahrazena tzv. Effenbergerovým křížem. Tento pomníček vzpomíná tragickou smrt sedmdesátiletého dřevorubce roku 1895. Kříž je zasazen ve skále kus od cesty, a je proto nutné trochu zapátrat.
Po návratu od Effenbergerova kříže se již vydejme po modré, tedy starou poutní cestou. Odtud cesta klesá po vrstevnici dosti prudce a naše kroky zbrzdí až boží muka nacházející se po pravé straně, jsou symbolem této cesty a nazývají se Emauzský obrázek. Jejich jméno není nijak tajemné, avšak obrázek, který kamenný pomníček zdobil, je obestřen tajemstvím. Co kolem tohoto místa chodívám, vždy chybí, a to hlavně díky vandalům, kteří se na tomto symbolu staré cesty nejednou podepsali. Pokračujme ale dále, neboť nás čeká ještě mnoho zajímavého. Hned v závěru prudkého klesání je po pravé straně další kámen, který nese známky práce kameníka. Kámen nese označení „Kámen osvobození“. Vznik tohoto pomníku spadá do roku 1928 a měl kolemjdoucím připomenout založení republiky. Střed kamenného bloku byl zdoben malým státním znakem a pod ním letopočtem vzniku republiky a desátého výročí od jejího založení. Symboly první republiky byly odstraněny v období záboru pohraničí za druhé světové války a od té doby je nikdo neobnovil.

Zde se již strmé klesání hejnické poutní cesty proměnilo v příjemnou lesní procházku uzavřenou z obou stran krásnými smíšenými lesy této části hor. Hned za kamenem osvobození přejdeme přes potok a pokračujeme dále po modře značené cestě. Zakrátko se nám po levé straně otevře Farská louka, uzavřená ze všech stran lesy, a při jejím okraji protékající potůček s nezapomenutelnými meandry. Louka je od jara do podzimu symbolem života skautů, trempů, ale i mnoha dalších, kteří touží načerpat nové síly v krásné přírodě. Naše další kroky nás již vedou na Dubinu. Lesy jsou čím dál tím řidší, až dojdeme na samou hranici lesa. Zde u můstku přes potůček, na křižovatce poutní cesty s cestami od Šolcova rybníku a Raspenavy stojí další kříž, který je po Emauzském obrázku již třetím z řady zastavení. Jeho výstavnost není nijak velká, kamenný podstavec, ze kterého vyvstává kříž s korpusem, uzavírá první etapu naší pouti.
Opustili jsme lesní cestu a před námi se otevřely široké louky Dubiny, mezi nimiž se poutní cesta vine dál ke svému cíli. V létě patří tyto louky dětským táborům. Já mám ale raději období, kdy je možno za svitu měsíce pozorovat celá stáda vysoké, která zde hledá v zimních měsících obživu.

Cesta nás však vede dál až k můstku přes potok Štolpichu, před kterým je možno spatřit několik mladých lip, „stromů milénia“ a v jejich středu blok kamene, který slouží jako patník pro turistické značky. Původně to byla boží muka, která se však v čase a zanedbáním proměnila v nic neříkající torzo. Když potok Štolpichu přejdeme přiblížíme se k prvnímu obydlenému místu na naší pouti. Tři domky na samotě Dubiny, jejichž ozdobou je staletý javor s bohatou a členitou korunou. Další zastavení na naší pouti je po cca. 100 metrech. Boží muka stojí opět na pravé straně. Žulová stavba prošla před dvěma roky celkovou opravou, a tak se dnes vyjímají ve svém okolí. V těchto místech začíná cesta opět mírně stoupat, aby dosáhla svého horizontu, ze kterého se nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů na panorama Jizerských hor. Toto místo si zamilovalo mnoho lidí, místních i těch, kteří jen procházeli. Důkazem jsou opět boží muka, patřící mezi nejkrásnější, které znám. Zdobí je dva obrázky, madona s Ježíškem a Golgota, drobný kovaný kříž bohužel víc jak 50 let chybí.

Naše putování se dostává do další fáze. Po sejití z horizontu přijdeme na křižovatku. Dům, který zde stojí, má jako snad každé místo v Jizerkách dva názvy. Ten český se vžil U Hutů a tradiční německý je Stolpichsbaude. Bývala to hospoda, která by byla zajisté i dnes příjemným zastavením. My přejdeme křižovatku, při které domek stojí napříč, a projdeme cestou mezi rybníkem a domem. Zde se cesta změní v poněkud neudržovanější, což vůbec nevadí. Kousek za rybníkem po pravém okraji cesty stojí další muka, kterým dominuje velký kříž s Kristem a velkým červeným srdcem. Další žulový blok je o cca. 50 metrů dále. Stav kamene je velmi špatný, i přesto sem byly v 90. letech vsazeny dva obrázky. Na jednom je hejnická madona. Opodál přijdeme na další křižovatku. Cesta vlevo pokračuje do Raspenavy a vpravo se vydáme my. Zde se přiblížíme ke korytu Smědé, když cesta pokračuje asi půl kilometru nad jejím korytem. Po chvíli dojdeme k dalším božím mukám.

Tato památka se po loňské rekonstrukci nachází v nejlepším stavu ze všech našich zastavení. Díky tomu se dovídáme i více o historii památky. Boží muka zbudoval roku 1862 Ignatz Wildner, statkář z Raspenavy. Zajímavostí také je, že jeho syn Josef, který boží muka roku 1923 opravil, přišel o život pod utrženým převisem písku v nedalekém lomu o sedm let později. Pojďme však dál. Po chvíli definitivně opustíme sporadicky osídlenou oblast a navrátíme se do civilizace.

Závora přes cestu, první dva domky, na které opodál navazuje již souvislé osídlení. Hned u závory stojí boží muka, která nám uzavírají další etapu putování : následujícího nejméně půl kilometru na žádná nerazíme. Stav těchto božích muk je smutný. Jsou opuštěná, bez obrázku i kříže, a stojí zde spíše jako memento. I přes tento ostudný stav mají velmi poutavou legendu, o které se dozvídáme z děl místních kronikářů. Podle legendy měli být na tomto místě pohřbeni za husitských válek dva husité a v pozdějších dobách jim na místě jejich odpočinku postavili místní pomníček, boží muka. Další zajímavostí je dnes neomítnutý domek po levé straně. Ten, kdo zná regionální historiky Frýdlantska bude překvapen, že právě zde dlouhá léta žil Josef Bennesch, mimo jiné autor kroniky Ortsgeschichte von Haindorf z roku 1924.

Jak jsem již zmiňoval, se závorou končí další etapa cesty. Následující kroky po staré poutní cestě nás po pětistech metrech nepřivedou k žádnému zastavení. Není však vyloučeno, že v tomto úseku někdy nějaké zastavení bylo. Teprve několik málo metrů před křižovatkou se silnicí z Hejnic do Ferdinandova je místo, na které nemohu v této exkurzi zapomenout. V místech nad dnešními garážemi, které jsou po pravé straně, stával hotel Zur Sonne, U Slunce, pod ním stávala kaplička s oltářem a datumem nad vchodem 1686. Kousek od kapličky pak stávala socha Jana Nepomuckého z 18. století. Sochu nechal pravděpodobně vytvořit tehdejší majitel domu, ve kterém byl později hotel U Slunce, Christoph Krause. Kaplička i Jan Nepomucký se dočkali zvláštní péče po roce 1945. Kaple z konce 17. století zmizela pod návalem intenzivní péče a Jan Nepomucký dlouhá léta ležel povalen v roští, ve které se změnilo místo s rybníčkem a lesoparkovou úpravou. Později byl přemístěn do areálu klášterní zahrady a teprve na počátku 90. let byl rehabilitován a dostalo se mu důstojného umístění na kamenném mostě přes říčku Smědou.
Když se vydáme opět dál, odbočíme na již zmiňované křižovatce dolů vlevo. Hned nad restaurací Kongo vidíme předposlední boží muka, o která je celá léta dobře pečováno. K nim je zachována i zpráva v kronice J. Bennesche, kde se píše: Kamenný kříž nechali zřídit prarodiče Christiana Finkeho, sedláka z Hejnic č.p. 71. Roku 1828 bylo v kupní smlouvě na tento dům s pozemkem uvedeno, že noví majitelé se budou o kříž nadále starat. Mezitím se majitelé opět změnili, ale přání ze smlouvy je dále naplňováno. Po pár metrech se dostáváme na most přes říčku Smědou, na kterém v jeho středu stojí Jan Nepomucký, a odtud je jen kousek k cíli naší pouti. Dvě barokní věže s portálem chámu a vedle barokní budova bývalého kláštera. Pouť zakončíme u posledního zastavení Staré poutní cesty, jen pár metrů před vchodem do kostela : zde jsou poslední boží muka naší pouti s velkým křížem a Kristem.

Pokud se Vám náš malý exkurz do historie i současnosti staré poutní cesty líbil, není nic krásnějšího než si jej osobně vychutnat a vydat její stopou.

Autor: Maura, Foto: Internet

Literatura:
Bennesch, J.: Ortsgeschichte von Haindorf, Friedland i. B. 1924.
Ressel, A.: Geschichte der Gemeinde Buschullersdorf, Friedland i. B. 1933.
Nevrlý, M.: Kniha o Jizerských horách, Ústí nad Labem 1981.