Důchodce a duchovní život – Hodiny

Autor článku: František Benda Málokteré předsevzetí je natolik silné, aby dokázalo udržet dané rozhodnutí po velmi dlouhou dobu. Lidská mysl se v tomto směru chová jako běžný technický materiál: monotónním užíváním se za čas unaví, opotřebuje, zkoroduje a přestane plnit svou funkci.

Jako není hmotná součástka schopná odolávat vlivu povětrnosti a důsledkům dlouhodobě opakovaného namáhání, tak i mysl po čase ochabne a nedokáže se ubránit svým nepřátelům, kteří jí nabízejí zajímavější náměty než jsou ty, které si vybrala na cestě za svou kultivací sama. Nejsou to nepřátelé ledajací – život dost často přináší situace, které nás pojednou přímo zahltí svou pestrostí nebo naléhavostí. Nemusí to tedy být jen plané přemýšlení, co se nám staví do cesty. Tomu se ostatně dokážeme při troše pozornosti celkem snadno ubránit.

Důležitý je ten typ myšlení, který je zaměřen sám na sebe, s cílem myšlenky co nejvíce potlačit, a pokud se to nepodaří (což je nejčastější případ), pak alespoň s cílem převést myšlenkové úsilí na duchovní kolej. Žák, který se k tomu rozhodne, by měl mít dostatečnou počáteční motivaci, která mu umožní toto předsevzetí nejen uskutečnit, ale i co nejdéle udržet. Únava a zvlažnění, které se po jisté době dostaví, jsou jen přirozeným důsledkem zatížení lidské psychiky. S tím je proto dobře již od začátku duchovní práce počítat.

Účelem této myšlenkové disciplíny ale není s ní pouze občasně koketovat, nýbrž naopak v ní pokračovat, a to po velmi dlouhou dobu. Je tedy nutno hledat prostředek nebo způsob, jak udržet dané předsevzetí v chodu co nejdéle.
Příkladný vzorový mechanismus máme ve světě reálií. Jsou to hodiny. I u nich požadujeme aby pracovaly bez přestávky, nepřetržitě, bez zjevné únavy. Po mnohaletých pokusech bylo vyvinuto důmyslné zařízení, které tento požadavek zcela splňuje. Hodiny mají v podstatě dvě části: jednak zdroj energie, který je pohání, jednak rozvodnou část, která tuto dodanou energii „rozmělňuje“ a převádí do pomalého pohybu, potřebného pro posun rafiček. Pohon původně zajišťovalo natažené ocelové péro nebo závaží, kdežto dnes jej většinou obstarává elektrická baterie. Ta, díky svým miniaturním rozměrům, umožnila použití i v malých osobních hodinkách.

Převod energie pak obstarává buď kyvadlo nebo nepokoj. Ty dovolují prvnímu kolečku strojku otáčivý pohyb pouze po malých skocích, což po několikerém převodu dalšími ozubenými kolečky vypadá ve výsledku jako plynulý otáčivý pohyb.
Zdroj energie je nutno pravidelně obnovovat – péro či závaží se musí čas od času dotáhnout, baterie – po mnohem delší době – vyměnit za novou.

Hodiny jsou dobrým příkladem toho, že ze světa reálií lze leccos vztáhnout i na poměry ve světě duchovním. Podstatou hodin je, že mají uvnitř vlastní zdroj energie, který je udržuje v chodu. Kdyby se mu důmyslným mechanismem nebránilo, rozběhly by se ručičky do rychlého kroužení, které by trvalo tak dlouho, než by se energie zcela vyčerpala. Aby se ten jejich úprk, o který v tomto případě nikdo nestojí, zpomalil na potřebnou míru, dovolují se prvnímu kolečku v mechanismu právě jen ty drobné skoky, které celý chod náležitě zpomalí. Navíc je možno velikost těchto skoků regulovat, takže rychlost pohybu ručiček lze do jisté míry nastavovat.

Do práce na duchovním poli se tento příklad promítá tak, že se v něm také uplatňuje jistá vnitřní hnací síla, jakési prvotní nadšení, a tato síla nesmí být spotřebována v jedné strhující krátkodobé vlně, nýbrž je třeba ji pozorně dávkovat, aby vydržela co nejdéle.

S tím dávkováním ani tak velká starost není, neboť přeplněný denní program nějaký upřílišněný duchovní život ani neumožňuje. Spíš se stává, že si své denní dávky musíme pracně vynucovat, nebo se k nim obtížně odhodlávat. Jde tedy o to, udržovat si ve svém životě duchovní rytmus, ať již tlumením vnitřního ohně, nebo vyhledáváním podnětů, které by nás pobídly k potřebné aktivitě.

Ochabování při kterékoli činnosti je jev tak všeobecný, že se nevyhýbá ani duchovnímu snažení. Ve spisech starých křesťanských Otců (ale nejen těch) nalézáme časté stesky na citovou „vyprahlost“, na pocit tmy nebo propasti, na úzkosti, že Bůh se vzdálil a víc o nás nestojí. Po nich pak často následuje nadějné sebeujišťování, že nic takového není ani možné, že Bůh k nám znovu obrátí svou laskavou tvář. Stačí jen vytrvat na modlitbách.

Buddha pro takovéto případy nachází řešení jiné, a to obrátit se k tzv. Třem klenotům. Jimi jsou: Buddha sám, pak jeho učení a společenství souvěrců.

Tento návod lze snadno zevšeobecnit. Vyznává-li někdo určité učení, pak se může ve své mysli obracet buď k jeho nejvyšší autoritě, nebo k učení samotnému, a v neposlední řadě ke skupině souvěrců, kteří mu mohou pomoci nejen v duchovní, ale i v praktické oblasti.

V tomto smyslu např. i křesťanská mystika doporučuje obracet se přímo na Boha nebo Krista, pak na jeho učení jak je přináší Bible, nebo naposled na pomoc obce stejně věřících.
Jóga je v situaci poněkud odlišné. Nemá výraznou vůdčí autor
itu – je totiž velmi stará, takže se jich v průběhu věků vystřídalo několik, a to i s různým zaměřením. Její učení je zato jednoznačné, takže se lze o ně opřít. Společenství souvěrců však už není tak jednoznačně vyjádřeno, jako v jiných učeních.

Každý žák (kteréhokoli směru) ale dříve či později narazí na potíže v podobě pochybností nebo přirozené únavy. To je pak chvíle, kdy potřebuje nějakou vzpruhu, která by ho povzbudila k další práci. Kromě meditací na zvolenou autoritu, která – pokud přinese nějakou povzbuzují myšlenku – může být pomocí, ale většinou zůstane trčet kdesi v abstraktnu, jsou vítanými pomocníky knihy. Většinou v nich nenalezneme řešení právě svých problémů, ale hledajícímu mnohdy stačí jediná věta, aby se otevřela nová, jasnější perspektiva. Taková činnost silně připomíná rýžování zlata, kde je rovněž nutno odprat mnoho hluchého materiálu, aby se občas, ale o to radostněji, nalezlo žádané lesklé a zářící zrnko. To pak může odměnit všechnu předcházející námahu.

Nevýhodou všech přístupů je, že chybí onen mechanismus, který by prvotní nadšený impuls rozkouskoval do drobných dílků, které by postupně přetvářely psychiku a praktické úkony do žádoucího pokroku. V kurzech, pořádaných za tímto účelem, je situace jiná. Jednak následují v pravidelných časových odstupech, což zabraňuje uspěchanosti, jednak příslušný přednášející postupuje zpravidla tak, aby posluchači mohli stačit svou týdenní dávku strávit.

Autor: František Benda, Foto: Internet