Důchodce v psychiatrické léčebně 2 – reportáž

Autor článku: Montrealer „Sedněte si na místo a počkejte, až na vás přijde řada!“ nařizovala mi Kocúrová na komunitě. „Já tu úzkost opravdu nevydržím, musím si jít lehnout.“ tvrdil jsem já. Ignoroval jsem všechny další příkazy a skutečně jsem si šel lehnout.

Ulevilo se mi dost podstatně, avšak při nové lékařské sestavě na pavilonu 26 jsem si tím podepsal rozsudek: přesun na těžší pavilon. Možno říci, že na ten nejtěžší, který v Bohnicích existuje a na kterém se používají násilné omezovací prostředky – pacienti jsou tam občas poutání k postelím za ruce i za nohy. Močit mohou jen do bažanta.

4. Pavilon 27 – přízemí, zvané Neklid.

Přízemí pavilonu 27 je určeno pro intenzivní léčbu akutních fází psychického onemocnění. Mezi zdravotníky v Bohnicích se tomu oddělení říká Neklid. „Budete-li pořád otravovat, šoupnem vás na Neklid.“ slyšel jsem na různých pavilonech už mnohokrát. Tentokrát k němu skutečně došlo. Přijela ke mně ústavní sanitka se třemi siláckými, ale velice nepříjemnými sanitáři. Ti mě tam dovezli.

První, čeho si na Neklidu všimnete, je, že tam jsou jen ošetřovatelé a sanitáři s výrazně vyvinutým fyzickým fondem. Sestry tam vůbec nejsou. Neklidu vládne železnou rukou MUDr. Kollár (taky Slovák, možná potomek autora Slávy dcery, ale už uměl dobře česky). Určil mně úplně jinou léčbu, aniž by se zeptal, zda s touto léčbou souhlasím (jak to občas probíhá na „normálnějších“ pavilonech a jak by to podle příruček pro pacienty probíhat mělo).

Já s novou léčbou nesouhlasil a dával jsem to patřičně najevo: odmítal jsem ty nové léky večer brát. Jednou jsem je všechny vyplivl do hrnku a dostal za to trestnou injekci. Bylo mi po ní paradoxně líp. Od té doby jsem bral všechny léky, kromě toho hlavního: večerního Deparkinu. Ráno jsem tentýž lék bez odporu bral, protože mi nepůsobil bezprostřední potíže. Ty působila jen večerní dávka. Ve skutečnosti mně dávali Valproát, což je genericky totéž. Jednou jsem si to večer na zkoušku vzal a měl jsem úzkosti až dlouho přes půlnoc. Takže i nadále jsem večerní Deparkin odmítal a při každé vizitě jsem se MUDr Kollárem hádal. Chtěl jsem návrat ke klasickým antidepresivům, na která jsem byl léta zvyklý.

Díky odmítání léků jsem byl označen za nespolupracucujícího pacienta a lékaři se neměli k tomu, aby mě převedli na nějaké slušnější oddělení.

Celkem jsem prožil na Neklidu asi 3 týdny (pamatuji se na 2 víkendy, kdy nebyla vizita, jinak byla vizita každý den, často s primářem Miklóšem). Primář též propagoval Kollárův názor léčit mě namísto antidepresiv Deparkinem. Já nakonec ten Deparkin začal brát i večer, ale to už bylo na jiném paviloně. Na Neklidu jsem jej sveřepě odmítal a žádal o propuštění, čímž bych se nechtěné medikace okamžitě zbavil. Jenže mě nepropustili, i když jsem o to žádal samotného primáře. V takovém případě by se hodil ochotný a movitý příbuzný, který by navštívil primáře v doprovodu svého advokáta, jelikož pokud jsem nastoupil léčení dobrovolně, bez příkazu soudu, je léčebna povinna mě na mou žádost propustit nebo naopak sama argumentovat u Soudu pro Prahu 8 nezbytnost mé další hospitalizace. Takových soudních sporů vede léčebna poměrně hodně.

5. Život pacienta na Neklidu

Na Neklidu vás především zbaví všech osobních věcí, dokonce i hodinek, které se uloží do skladu a sanitáři do toho skladu velice neradi chodí. Mobil zůstává uschován u ošetřovatelů a je možno si z něho zavolat jen pod jejich přímým dohledem. Já jsem místo jinak povinného ústavního prádla „uhádal“ svoje vlastní domácí prádlo a sešit. Tužka, fix ani propiska už dovoleny nejsou. Pokud jsem si chtěl napsat nějakou poznámku, musel jsem si půjčit u sanitářů obyčejnou ořezanou tužku. Půjčoval jsem si ji velice často. Těšil jsem se na okamžik, kdy se zápisky z Neklidu objeví na Internetu.
Ošetřovatelé a sanitáři na Neklidu byli velmi často vystresovaní. To vedlo někdy až k surovému zacházení s pacienty. Ošetřovatelé dovedli během 2 minut namontovat na libovolnou postel 2 pásy s poutacími řemeny. Jeden pás slouží k připoutání rukou, druhý pás k připoutání nohou. Obvykle však samotná přítomnost poutacích pádů vedla ke zklidnění pacienta, protože možnost připoutání bezprostředně hrozila. Já na své posteli nikdy poutací řemeny neměl, protože jsem „jen“ odmítal večerní Deparkin a nebyl jsem nijak agresivní.

Na našem pokoji ležel velmi neklidný, asi 15-letý mladík křestním jménem Leon. Byl zřejmě už příliš starý, než aby mohl být umístěn v proslulé dětské psychiatrické léčebně v Opařanech (na silnici mezi Táborem a Pískem). Přestože kulhal, neustále běhal po oddělení a lezl ostatním pacientům do nočních stolků. Byl za to ošetřovateli několikrát silně zpohlavkován, pak dostal trestnou injekci, nějakou „chemickou svěrací kazajku“, po které byl několik hodin zcela klidný. Ale vrcholem všeho byl zásah vedoucího ošetřovatele Jakuba Křížka (to jméno je skutečné, podíval jsem se mu po jeho surovém zákroku na jmenovku a bál jsem se, že mi za to dá přes hubu). Křížek totiž dvakrát surově shodil Leona z postele na zem. A nemocniční postele bývají až metr vysoké. Leon byl mladý, měl pružné kosti, nic se mu naštěstí nestalo, ale surový zásah vedoucího směny, který by měl být ostatním příkladem, mě doslova šokoval. Nakonec Leona převezli na jiný pavilon.

Já si z pobytu na Neklidu pamatuji především trvalou úzkost. Částečně byla způsobena abstinenčním syndromem (absťákem) po odebrání Diazepamu. Tuto část léčby jsem jako jedinou uznával jako adekvátní mé situaci. Ze zápisků však plyne, že jsem se ráno probouzel do depresí, což bylo krajně nepříjemné. Ranní dávku Deparkinu jsem dostával kolem 8. hodiny, večerní dávku jsem stále odmítal. Přesto jsem přes den dokázal číst detektivky, které mně tam asistent nosil z různých pražských knihoven. Dokázal jsem přečíst 300-stránkový thriller za jediný den, takže se asistent dost naběhal. Přitom jízdy do Bohnic via MHD jsou hodně časově náročné: 25 minut v metru, čekání na autobus ve stanici Kobylisy a asi 20 minut autobusem. Všechny dopravní prostředky narvané, zejména ten autobus, obsluhující několik sídlišť. Proto z Bohnic jezdívám výhradně taxíkem.

6. Jídelna

Byla to malá, krajně nechutná místnost s nepřetržitě řvoucí televizí. Probíhaly zrovna Zimní olympijské hry, ale nezajímaly mě. Proto jsem dával přednost konzumaci jídla u stolků na chodbě. Pak už záleželo jen na ochotě sanitářů, obsluhujících kuchyň. Pokud byli ve stressu, poslali mě někam. Pokud ne, vyhověli mně. Na chodbě takto jedlo více lidí, takže „televizní“ jídelna byla protivná nejen mně.

7. Neklid celkově

Vcelku lze říci, že sanitáři na Neklidu až příliš často trpí stressem a vybíjejí si jej na pacientech. Na pavilonech, kde jsou sestry, k násilnostem prakticky nedochází, ale i tam jsou sestry pod trvalým tlakem. Vybíjejí si jej silným kouřením a kafem. Téměř neznám sestru, která by nekouřila. Naproti tomu jsem téměř neznal doktora, který by kouřil. Je to přece zdraví škodlivé. Ale mělo ještě přijít parádní překvapení.
Ke konci svého třítýdenního pobytu na Neklidu jsem viděl prvního pacienta opravdu na posteli v poutech, připoutaného za ruce a za nohy. Močit musel do bažanta a ležel na pokoji zvýšené péče, do kterého vedlo přímo okno z místnosti sanitářů. Samotný poutací akt jsem bohužel neviděl, ale druhý den tohoto pacienta provázeli dva siláčtí ošetřovatelé. Každý ho držel za jednu ruku a procházeli se s ním po chodbě, aby pořád jen neležel.

8. Jak jsem opustil Neklid

Nespokojen s průběhem léčby jsem opakovaně žádal o propuštění. Nejdříve doktorku, zastupující Kollára, pak samotného Kollára a nakonec primáře Miklóse, který byl při vizitě přítomen. Všichni mně odpovídali, že si to musejí rozmyslet. Nakonec mi primář přišel říci, že mě překládá na pavilon 32, tj. na detoxikační oddělení k samotnému primáři Nešporovi. Ještě měly přijít doby, kdy jsem hořekoval: Zlatý Neklid. Na Neklidu se totiž pacient mohl volně pohybovat po oddělení (byť maličkém), pokoje se nezamykaly a pacient mohl kdykoliv použít svou postel.

Autor: Montrealer, Foto: Internet