Když má šéf pět žen – román na pokračování 36

Autorka článku: Irena Fuchsová NĚKDO JE V BABINCI. Film se Agátě líbil a ani se jí nechtělo jít hned domů. A tak Ivanovi navrhla, aby se šli ještě projít vánočně rozsvíceným městem. A kam jinam, než kolem jejich Babince, který vypadal jako obchod z pohádky.

Agáta si spokojeně vykračovala vedle Ivana, dokonce se do něho i zavěsila a vypravovala mu o svém podezření, které se definitivně potvrdilo dneska, když jí Libuška oznámila, že v bundě toho zrzavého lotra zapomněla klíče od Babince.
Shodli se s Ivanem na tom, že dneska určitě k ničemu nedojde, protože by to bylo moc nápadné, ale vzápětí zjistili, že se oba mýlili.
Když byli totiž pár metrů od Babince, vyšel ze Spořitelny pan Dvořák z ochranky a zároveň přijížděl k Babinci vůz městské policie. Agáta s Ivanem zrychlili. Z auta vystoupil policajt a šel k panu Dvořákovi.
„Tak co se děje?“ Zeptal se, ale to už u nich byla Agáta.
„Co se děje?“ Vypálila na oba a policajt se na ni překvapeně otočil.
„To je paní Agáta z Babince.“ Představil ji pan Dvořák a hned pokračoval. „Paní Agáto, něco se mi u vás nezdá. Už je půl jedenácté a ještě se tam svítí! A někoho jsem tam viděl chodit. Je tam vidět přes dvůr! Antonín nám totiž zrovna dneska říkal, abychom se tam občas koukli. Tak jsem se tam kouknul v osm a svítilo se tam. Kouknu tam v deset a svítí se tam pořád! Stromečky jsou schované a ty přece schováváte za mříž, když zamknete a odejdete!“
„Antonín to ví?“ Hlesla Agáta, a aniž by si to uvědomila, opřela se o Ivana. Ten ji vzal kolem ramen, ale na rozdíl od Agáty o tom věděl až moc dobře.
„Volal jsem mu, ale nebere to, není doma.“ Pokračoval pan Dvořák. „Zkusil jsem zavolat i do Babince, ale tam to také nikdo nebere! A přitom tam někdo je! Určitě tam někdo je! Ale kdo? Když nezvedá telefon, tak je to určitě někdo cizí! Radši jsem zavolal na policii a vy nám jdete jako na zavolanou! Máte klíče, paní Agáto?“
Agáta přikývla. Z auta vystoupil druhý policajt a domlouval se s tím prvním, jestli
nemají zavolat pro posilu. Vytáhla klíče, ale ruce se jí tak třásly, že nemohla odemknout. Ivan jí pomohl, pak dal potichu stranou stromečky, aby mohli policajti projít s panem Dvořákem a znovu objal Agátu kolem ramen.
„Zůstaň tady, do Odpočívárny trefím, dovedu je tam. Může to být nebezpečné a já bych nerad, aby se ti něco stalo.“ Agáta přikývla, ale ještě než od ní Ivan odešel, chytila ho za
ruku.
„Dej na sebe pozor,“ zašeptala a držela ho, jako by ho nechtěla už nikdy pustit. Ivan se na ni usmál a oba si uvědomili, že si konečně začali tykat! Ivan Agátu jemně pohladil po tváři a pak zmizel v temném obchodě jako první.
Agáta si stoupla k vypínači vedle stolu, na kterém stály vyrovnané nákupní košíky, a nespouštěla oči z místa, kde byly dveře do Odpočívárny. Když uslyšela výkřik Ruce vzhůru!, a uslyšela, jak se dveře Odpočívárny rozletěly, rozsvítila Babinec a viděla, jak policajti vlečou mezi regály Libuščina zrzka! Cukal se a vykřikoval, ať neblbnou a ať ho okamžitě pustí.
Za nimi šel pan Dvořák, ruku připravenou na pistoli.
„Ty vrahu,“ uslyšela Agáta svůj hlas. „Že ti není hanba! Zblbneš Libušku, protože to chceš vedle vykrást! Vylákáš z ní klíče, necháš si udělat duplikáty a hned jdeš na věc, co?“
Zrzek se na ni nechápavě díval.
„Co chci vykrást? Přišel jsem za Libuškou! Pomáhal jsem jí uklízet, jako vždycky a… dneska… no, někdy se tady zdržíme. Dneska jsme se tady také zdrželi. Už jsme chtěli jít domů, ale Libuška se šla ještě osprchovat.“
„Cože? Libuška? Libuška je tady s tebou?“ Agáta se vyděsila, přiskočila k zrzkovi a začala s ním cloumat. „Jak to, že je tady také? A kde je? Kde je?“
Proboha, že on se sem vkradl a načapal tu ještě Libušku, jak uklízí! On ji zabil!
Zrzek se prudce vytrhl policajtům, ale ti ho opět chytili.
„Sakra, Agáto! Copak mě neznáte? S Libuškou chodíme tři měsíce! Oblékala se a když tam vtrhli… tihleti… tak se schovala! Nebyla oblečená, proto se schovala!“
Podíval se k Odpočívárně a ukázal bradou na dveře.
„Jděte se jí zeptat. Ona vám řekne sama, jak to bylo, když nevěříte mně.“
Pak se otočil na policajty, kteří ho pořád drželi.
„Prosím vás, pusťte mě.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Byl jsem tady se svoji holkou, která tady prodává. Pomáhal jsem jí s úklidem, protože jí nebylo dobře. A potom… Co si asi myslíte, že jsme dělali potom? Chodíme spolu a venku je zima. Tak co bychom tady asi spolu dělali? Já vím, že je celá vyděšená! Je to takový strašpytlík! A určitě se stydí sem přijít!“
Koukl ke dveřím Odpočívárny, ale Libuška se stále neobjevovala.
„Pusťte ho, asi bude mít pravdu,“ řekla tiše Agáta a začala přemýšlet, čím se za tento svůj hrubý omyl potrestá. Já si snad budu muset toho Ivana vzít, pomyslela si s hrůzou a pak se rozhlédla. Kde vlastně Ivan je? A v tom uslyšela, že ji volá. A jeho hlas zněl vyděšeně!
„Agáto! Libore! Rychle! Pojďte sem!“
Policajti pustili zrzka a všichni se i s Agátou rozeběhli přes obchod dozadu do Odpočívárny.
Vzadu vedle své skříňky, ležela na zemi Libuška, oběma rukama se držela za břicho, sukni měla vyhrnutou do půli stehen a všude kolem ní bylo plno krve.
Sanitka přijela během několika minut.
To už Libor věděl, že je Libuška těhotná, ale že se mu to bála říct.
To už Agáta věděla, že si Ivana bude muset vzít, protože větší trest by si pro sebe
vymyslet nedokázala.
To už policajti věděli od Libušky, že to bylo přesně tak, jak jim řekl Libor.
A to už se pan Dvořák vrátil zpátky na své stanoviště.
Libor odjel s Libuškou sanitkou do nemocnice. Ivan s Agátou poklidili Odpočívárnu, zamkli Babinec a šli pomalu domů.
„Nechceš, abych u vás dneska přespal, Agáto? V tom pokoji, co mi Hugo nabídl. Abys nebyla sama. Hugo určitě spí a jak ho znám, s ním si moc nepopovídáš. Když budeš chtít, můžeš zaťukat na mě. Stejně nebudeš moct usnout. A já také ne. Můžeme si povídat třeba do rána.“
Agáta věděla, že nemůže udělat nic jiného, než kývnout a tak alespoň v duchu vyslala
do nebes prosbu.
„Pane bože, když teď Ivanovi řeknu, že chci, aby u nás přespal, zachraň Libušce to děťátko! Prosím tě!“
A pak se na Ivana usmála a řekla, že je moc hodný a jestli se mu tedy chce, tak že bude moc ráda, když u nich přespí.
„Ivane, ale teď musíme ještě zajít za Libuščinou maminkou…“
Ivan vzal Agátu pod paží a šli spolu nočním městem a Agáta i když byla nešťastná z Libušky a naštvaná na sebe, že se tak nechala unést svou detektivní fantazií, cítila ve své duši klid a teplo Ivanovy ruky ji příjemně rozehřívalo po celém těle…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet