Když má šéf pět žen – román na pokračování 37

Autorka článku: Irena Fuchsová LIBUŠČINO DĚŤÁTKO. Druhý den byla v Babinci od rána pohřební nálada. Sotva Agáta všechno vypověděla, Antonín s Jitkou se rozjeli do nemocnice. Každá sestřička dostala bonboniéru a musely jim slíbit, že okamžitě zavolají do Babince, jakmile na tom Libuška bude trochu líp.

Mluvili i s doktorem. Byl skeptický, ale určitou naději na udržení děťátka dával.
„Maminka je mladá a o děťátko bojuje. Když ji přivezli, byla strašně vyděšená, ale zvládli jsme to. Ráno už tady byli oba její rodiče i otec dítěte. Zdá se, že ji uklidnilo to, že je má všechny u sebe a že už všichni o děťátku ví. Nejvíc ji asi stresovalo, že se to bála říct.“
„To je celá Libuška. Nevím, proč to neřekla aspoň mně!“ Postěžoval si Antonín Jitce, když se vraceli z nemocnice do Babince. Jitka se na něho překvapeně podívala a i když jí do smíchu moc nebylo, musela se usmát.
„To nemyslíš vážně, Tony? Tobě? Tobě, který neustále vykřikuje, že nechce prodavačky vdané a prodavačky s dětmi? Tobě se měla svěřit? Abys ji vyhodil?“
Antonín se urazil.
„Tak za prvé, už hodně dlouho netvrdím, jaké prodavačky chci mít v Babinci, Jíťo. A za druhé, ty víš moc dobře, že bych ji nevyhodil, ale šel bych a tomu jejímu zrzkovi bych řek, že si ji musí okamžitě vzít, nebo že mu rozbiju…“
Jitka mu smířlivě položila ruku na stehno.
„No, no, méďo. Vždyť já vím… ale já bych se ti také bála říct…“ Jitka nedopověděla a začala se hrabat v kabelce.
„Co by ses mi bála říct?“ Zeptal se Antonín, když přejel křižovatku a zahnul k Babinci. Jitka se na něho podívala.
„A víš, že už nevím? Hlavně, aby byla Libuška v pořádku.“
„To máš pravdu.“ Zamumlal Antonín a těžce si vzdychl. „Jsem vůl. Jsem vůl. Jsem
vůl.“ Ale neulevilo se mu ani po této sebekritice.
„Rád bych vás o něco poprosil,“ řekl svým smutným ženám o polední přestávce. „Vím, že toho máte teď před Vánoci dost. V Babinci i doma. Ale chtěl bych a moc bych vás o to všechny prosil, kdybychom se tu mohli v neděli po obědě sejít. Dneska je čtvrtek. Do
neděle už bychom měli vědět, jak na tom Libuška bude. A já doufám, že dobře.“
Antonín těžce vzdychl.
„Je to moje vina. A já bych vám rád v neděli řekl, proč je to moje vina. A ještě něco jiného bych vám rád řekl. Proto bych byl moc rád, kdybyste přišly všechny i když toho máte za celý týden dost.“
Rozhlédl se po svých ženách a vypadal tak nešťastně, že všechny ženy okamžitě přikývly.
„Přijdeme, Toníčku.“ Slíbila Agáta za všechny. „Ale neštvi mě tím, že je to tvoje vina! Jestli je tady někdo něčím vinný, tak jsem to já! Já a ta moje pitomá fantazie! Copak já jsem nějaký detektiv? Můj Hugo, to je detektiv! Anebo Ivan! To je panečku vyšetřovatel! Ale já? Já jsem pitomá ženská a ten můj přechod mě ještě víc zpitomě… zpitomničil… zpitomnil…“
Všichni se poprvé od rána zasmáli, ale okamžitě přestali, když u Antonína na stole zazvonil telefon. Ten ho rychle vzal a poslouchal.
Když sluchátko položil, měl lesklé oči a usmíval se.
„Krvácení přestalo, teplota klesla, děťátko je v pořádku. A Libuška spí.“
V sobotu odpoledne se sešel celý Babinec před nemocnici a pak společně zamířili na oddělení, kde ležela Libuška.
Procházeli dveřmi jako apoštolové a Libuška se rozzářila, když zjistila, že přišli všichni. Posedali si kolem postele a Antonín položil na noční stolek dárkový balíček se vším, o čem věděli, že má Libuška nejraději. Vybírali to v Babinci společně a vzpomínali na každou maličkost, která kdy Libušce chutnala.
Jakmile Antonín položil balíček, zahrozil na Libušku a pak začal řečnit.
„Abychom měli jasno hned od začátku, Libuško. Jednak se na tebe moc zlobím, žes mi nic neřekla! Ty víš moc dobře, že i když někdy říkám blbosti, že je zase tak úplně vážně
nemyslím. Důkazem je Jitka, kterou jsem přijal do Babince, i když má doma lotra. A jestli sis myslela, že bych tě vyhodil, kdybych zjistil, že… Myslela sis to?“ Zeptal se výhružně a Libuška se uculila.
„Trošku, pane šéf. Ale víc jsem se bála maminky. Ale hlavně jsem se bála, že mě Liborek nechá, protože my jsme o děťátku nikdy nemluvili a Liborek byl teď rád, že sehnal dobrou práci v Praze, pořád totiž jezdil na nějaké konkursy a nakonec mu to vyšlo a byl
strašně spokojený a pořád o tom mluvil a já si myslela, že mu záleží víc na té práci a že se těší, jak bude pracovat v Praze a bála jsem se, že ten svůj byt vymění do Prahy a že se rozejdeme a když jsem zjistila, že jsem těhotná tak… tak jsem se strašně bála… protože… protože…“
„Protože jsi pitomá,“ rozčilila se Jitka. „Copak nevíš, že tě máme všichni rádi? Být Liborem, tak ti naplácám na zadek!“
Libuška zalezla pod deku. „To chtěl Liborek taky,“ špitla a všichni se zasmáli. A pak Antonín pokračoval ve svých šéfovských plánech.
„Takže, Libuško! Do Babince se vrátíš, až budeš úplně v pořádku. Budeš mi pomáhat s papíry a sem tam doplníš nějakou tu polévku, když se ti bude chtít. A kdybys náhodou musela zůstat doma, tak budeš pěkně v klidu doma. A budeš se na nás chodit dívat, aby ses doma nenudila, pomůžeš mi s papíry a sem tam doplníš nějakou tu polévku…“ Antonín se zarazil. „Sakra, co to povídám?“ Rozhlédl se po nemocničním pokoji. „To je tím prostředím. Jsem úplně rozhozený! A také se pořád nemůžu vzpamatovat z toho, že naše Libuška bude maminka!“
„Je toho na tebe moc, Toníčku. My tě všechny strašně zlobíme,“ řekla Agáta a pohladila Antonína po rameni. „Vždyť v tom našem Babinci se od léta pořád něco děje! Ale já ti slibuju, že teď už budeme hodné.“
„Mluv za sebe, Agáto, mluv za sebe! Já tedy hodná nebudu, to tedy ne,“ ozvala se Jitka a Antonín přikývl.
„To bys ani nebyla ty, kdybys byla hodná!“ Vzal Libušku za ruku a ta se šťastně
uculila.
„Libuško, ty mi budeš v Babinci chybět! Musíš se vrátit co nejdřív! My tě budeme chovat jako v bavlnce! Já bych to tam bez tebe nevydržel! Vždyť ty jsi jediná rozumná holka, na kterou jsem se mohl vždycky spolehnout, že na mě neudělá boudu. Ty jediná!“
„A co já s Blankou,“ ozvala se Katka a šťouchla do Blanky, která seděla zamyšleně
vedle ní. Blanka se rychle probrala, přikývla a usmála se na Libušku a na všechny kolem.
Agátě bylo jasné, že vůbec neví, o čem se mluvilo, a pomyslela si, že jí ty děti dávají zabrat. Zeptám se, jestli s nimi teď před svátky nepotřebuje pomoct, rozhodla se. Je toho na ni přece jenom trochu moc.
Antonín se podíval na Katku, pak na Blanku a zavrtěl hlavu.
„Ne, ne. Vy dvě už tak jisté nejste. Vy dvě jste se už totiž otrkaly a byly byste schopné mi vrazit kudlu do zad! Ale Libuška ne! Libuška, to je moje opora, ale jinak nikdo! Ani Agáta! Ta už vůbec ne! Ta by byla schopna na mě zavolat policii! Co to říkám? Agáta by byla schopná zavolat policii i na sebe!“
Antonín vytočil číslo na imaginárním telefonu a začal mluvit do „sluchátka“.
„Haló? Policie? Tady je Agáta z Babince. Prosím vás, přijeďte si pro mě, protože já si omylem strčila do tašky RAMU a zapomněla jsem ji u pokladny zaplatit!“
Pokoj zaburácel smíchem. Okamžitě se otevřely dveře a objevila se vyděšená tvář sestřičky. Když ale uviděla spokojenou Libušku, dveře zase potichu zavřela.
„Takže Libuško,“ otočil se Antonín na usmívající se budoucí maminku. „O nic se nestrachuj. Buď klidná a těš se na děťátko. A na svatbu. Jasné?“
Libuška přikývla. Ležela spokojeně na posteli, ruku položenou na bříšku, které se pod přikrývkou jemně rýsovalo. Bříško, kterého si do té doby nikdo v Babinci nevšiml, a teď na něj všichni dojatě koukali. Jitka na Libušku zahrozila.
„Ty ses tak bála a tak jsi to tutlala, že to tvoje chudinka děťátko se v tom tvém bříšku raději skrčilo, aby nebylo vidět, co? A teď když je svatba za rohem, tak se tam pěkně roztahuje, lumpík!“ Dobírala si ji a Libuška se šťastně usmívala. A měla proč.
Na stolku měla velikou kytici od Libora, kterou jí přinesl v pátek, když přišel na
návštěvu i se svoji maminkou, která narychlo přijela z Prahy. K večeru měla přijít maminka s Viktorem. Oba jsou nadšení, že do rodiny přibude miminko a maminka už teď Libušce slibuje, že budou s Viktorem hlídat a jak rádi!
Všechno se vyřešilo. Všechno. Libuška by nejraději zapomněla na všechny ty hrůzy, kterými procházela uplynulé dva měsíce. Zavřela oči a zdálo se jí, že se houpá na měkkém,
růžovém a voňavém obláčku. Usnula.
Celý Babinec se po špičkách vyplížil z pokoje a všem zářil na tvářích spokojený úsměv.
„Nezapomeňte zítra po obědě! Ve dvě hodiny,“ připomněl Antonín, když se před nemocnici rozcházeli.
„Už abych to měl za sebou,“ povzdechl si, když viděl, že jsou jeho ženy z dohledu. Pak objal Jitku a zabořil nos do jejich voňavých vlasů. „Pojď, hodím tě domů, ty moje vílo.“ Jitka se usmála.
To, co budeš mít zítra za sebou, není nic proti tomu, co máš před sebou, ty můj méďo, pomyslela si s laskavou škodolibostí, přitulila se k němu, pak si stoupla na špičky a políbila ho.
„Ty to zvládneš, méďo,“ zašeptala a nadechla se jeho vůně. Antonín smutně přikývl a nepřesvědčivě zašeptal.
„Musím. To musím.“
Nasedli do auta a Antonín vezl svou vílu domů.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet