Když má šéf pět žen – román na pokračování 38

Autorka článku: Irena Fuchsová SCHŮZKA V ODPOČÍVÁRNĚ. „Vy máte otevřeno už dneska,“ zeptal se Agáty zvědavý kolemjdoucí, když Antonín v neděli odpoledne odemykal Babinec a pouštěl ji dovnitř. „Dneska ještě ne. Až od příští neděle. Dneska děláme inventuru,“ odpověděla Agáta a protáhla se kolem Antonína. Antonín chmurně přikývl.

„To máš pravdu, Agáto. Dneska bude inventura mých blbostí.“
Agáta ho poplácala po rameni. „Ale jdi, Toníčku! Jdi! Ono to nebude tak horké!“
V Odpočívárně už byly všechny. Blanka, Katka, Jitka. Chyběla Libuška. Jitka ráno volala do nemocnice a vše bylo v nejlepším pořádku. Za pár dní ji měli pustit domů, a když nebudou žádné komplikace, po svátcích se do Babince vrátí.
Antonín se posadil tak, aby na všechny viděl a těžce vzdychl.

Jak do toho?
Blanka si míchala kafe, i když tam cukr neměla. Byla v ní malá dušička. I ona měla něco na srdci, ale řekla si, že počká, až si své poví Antonín.

Jitka měla na sobě dlouhé volné šaty, které v poslední době ráda nosila, že prý si v nich připadá mladší. Seděla rozvalená v křesle a vypadala nadmíru spokojeně. Povzbudivě se na Antonína usmívala a ten by už byl nejraději, aby byl večer a on byl u ní doma a držel ji v objetí. Katka byla sice zvědavá, co důležitého jim chce Antonín říct, ale občas se nenápadně podívala na hodinky. Měla se sejít s Pavlem. Chtěla ho dnes vzít poprvé domů a představit ho rodičům a bráškům.

Agáta se na Antonína tvářila povzbudivě. Čeho se ten chlap bojí, ptala se v duchu. My ho máme všechny rádi, Jitka ho miluje, Libuška je v pořádku. Jedině, že by nám chtěl říct, že zbankrotoval, protože vsadil všechny peníze na nějakého Afričana, o kterém si myslel, že tu stovku doběhne první a on před cílem upadl. V tom případě bych vzala všechny své úspory a pomohla bych mu!
Konečně se Antonín rozhoupal.

„Tak já začnu. Nebojte se, nebude to dlouhé. Nejdřív bych se chtěl omluvit Blance,
Katce a hlavně Libušce i když tu není. Je to pár měsíců, co jsem byl v Hospodě U chlapa.
Mluvili jsme o ženských a také o vás. Tedy, já o vás mluvil. Říkal jsem, podle čeho si své prodavačky vybírám… vždyť víte. A někdo řekl, že v rámci dobré výkonnosti mých prodavaček, které jsou bez chlapů, by měli chodit do Babince falešní nápadníci, kteří by nakupovali, ale při tom by nezapomněli hodit oko po té „své“. Že prý by vás to udělalo víc ženskými a takové ty řeči… Já to nebral vážně. Ale tři z nich to vážně vzali.“
Katka se usmála.

„Já to vím! Mně to Pavel řekl hned na první schůzce. A také vím, jak jste jim nadával, že sem pořád lezou! Dokonce jste jim nařizoval, kdy sem smí a nesmí chodit!“
„Tak tomu věřím.“ Přitakala Agáta. „Chudák Libuščin Liborek! Jednou se před Tonym schoval do Odpočívárny a já si myslela, že…“
„Že chce vykrást Zlatnictví.“ Ucedila Jitka a všichni se rozesmáli. Jediná Blanka se nesmála. Antonín se na ni kajícně podíval.

„Blanko, já bych nerad, aby sis myslela, že… že sem Jaroslav za tebou chodil proto, že jsme se tak v hospodě domluvili! On to sice v hospodě slyšel, ale začal sem chodit opravdu za tebou, ne kvůli nějaké domluvě.“
Blanka přikývla.
„Já vím. On mě uviděl v novinách. Já si nic takového nemyslím, Antoníne. Já jenom, že… Víš, já mám také něco na srdci a jsem nervozní z toho, jak to říct.“
Všichni se po Blance podívali a Antonín vstal.

„Tak moment! Blani, ať řekneš cokoli, tak se ti nic nestane! Takže nebuď, prosím tě, nervózní! Stačí, že se jako sulc klepu já! Tak kde jsem to skončil? Jo. Všechny víte, že jsem tady nechtěl mít vdané ženské s dětmi. A já vám teď řeknu, proč jsem to nechtěl. A řeknu vám, proč jsem pořád tvrdil, že se už nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“
Antonín se odmlčel a pak do ticha Odpočívárny řekl něco, co žádná z žen netušila.
„Dneska jsem mohl mít dvě děti. Bylo by jim dvacet let.“
Ženy se po sobě ohromeně podívaly a Jitka vykulila oči.
„Tos mi nikdy neřekl, Tony!“
Antonín přikývl.

„Neřekl, protože to není nic hezkého a já bych na to nejradši zapomněl. Ale ono to nešlo zapomenout. Oženil jsem se, než jsem šel na vojnu. Byla to nádherná holka, zdálo se mi, že si ve všem rozumíme, těšil jsem se, jak si spolu budeme krásně žít, až se vrátím. Jezdila za mnou pravidelně na vojnu. A pak najednou dva měsíce nepřijela. Že prý je nemocná. Když zase přijela, oznámila mi, že byla na potratu. Že děti ještě nechce. Nechce si prý kazit postavu. A že by to byla dvojčata.“
Ženy na Antonína překvapeně koukaly, jako kdyby ho viděly poprvé. Tak proto nechtěl vdané ženy, proto nechtěl ženy s dětmi, proto se nechtěl znovu oženit!

„Řekl jsem jí, aby už za mnou nejezdila. Rozvedli jsme se,“ pokračoval Antonín dál. „Ale se mnou se to táhlo pořád. Pořád jsem viděl ty nenarozené děti. Jak by už mohly být velké, jak by vypadaly. Že jsem se na to nevykašlal! Všem jsem vám musel připadat jako podivín, který by těhotnou prodavačku okamžitě vyhodil. Kvůli tomu to Libuška tajila a kvůli tomu mohla o to děťátko přijít!“
„Ty jsi blázen, Tony. Všichni víme, že Libuška těch důvodů měla víc než tohle!“
Jitka vstala, došla k němu a políbila ho do vlasů.

„Vidím, že přišla ta nejvhodnější chvíle, abych řekla něco já.“
Antonín vstal také a přitáhl ji k sobě.
„Ne. Než řekneš něco ty, tak musím říct ještě něco. Chtěl bych vám všem říct, že…“
V tu chvíli někdo zabouchal na dveře Babince. Tichým obchodem se bušení doneslo až do Odpočívárny. Antonín se podíval na hodinky.
„Úplně jsem zapomněl, že má přijít ještě… Moment! Hned jsem zpátky.“ A zmizel.
Ženy mlčely.

„Chudák Tony,“ řekla potichu Agáta. „Takhle si zkazit život hned na začátku.“
„Nikdy není pozdě začít znovu,“ řekla Jitka a v očích jí blýsklo. Agáta po ní mávla rukou.
„Ty mlč! Tobě se to mluví! Ale u chlapa je to jiné. A Toníček je citlivý člověk. Ten to všechno strašně prožívá. Na něj se musí se vším pomalu.“ Jitka přikývla.
„No právě. A toho se bojím.“
„Já také,“ ozvala se Blanka a Jitka se po ní nechápavě otočila, ale to už se otevřely dveře Odpočívárny a dovnitř vešel Blančin Jaroslav a Michal s Miluškou. Za nimi
napochodoval rozzářený Antonín.
„To je překvapení, co? Dovolil jsem si pozvat i naše dva drobečky! Michala a Milušku! Ti nám pořádně zamotávali hlavu, co? Vzpomínáš si, Agáto, viď? Ty sis s nimi užila nejvíc!“
Agáta přikývla a podívala se na Katku a na Jitku. Co má tohle znamenat? Katka s Jitkou pokrčily rameny a pobledlá Blanka vstala.

„Tihle tři přece do Babince patří, nemám pravdu, Blanko?“
Děti přiběhly k Blance a chytily ji za ruku. Jaroslav šel pomalu za nimi a postavil se vedle Blanky. Antonín se usmál.
„Blani, už se, prosím tě, nenervuj! Nervovala ses dost celý ten rok, kdy jsem tě přijal jako svobodnou a hlavně jako bezdětnou!“ Otočil se k Jitce, Katce a Agátě, které vůbec nic nechápaly.
„V případě Blanky můžu za všechno já a jenom já! To mi nevymluvíte! Kdybych netrval na tom, že nikdy nepřijmu ženy s dětmi, tak by se to nestalo. Takže já se Blance dodatečně omlouvám za všechno, co nepříjemného musela kvůli mé blbosti prožít. A vám, sokolíci, se omlouvám také!“
„Není zač,“ culil se Michal. „Nám se tady líbilo. A já si rád vymýšlím.“
„Akorát někdy jsme to s tím vymýšlením přehnali a maminka se pak na nás zlobila.“ Přiznala se Miluška a přitulila se k Blance. Ta pořád mlčela a dívala se do země.
„Jaroslav má pro tebe dobrou zprávu, Blanko. Ale ať ti ji řekne sám.“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet