Když má šéf pět žen – román na pokračování 39

Autorka článku: Irena Fuchsová SCHŮZKA V ODPOČÍVÁRNĚ. Antonín popostrčil Jaroslava dopředu a ten v rozpacích rozhodil rukama. „Všichni víte, že když jsem s Blankou začal chodit, nevadilo mi, že nemůže mít děti. Já je nemůžu mít také.

A Michal s Miluškou byli v té době pořád u Blanky, protože jejich maminka byla v nemocnici a Blanka se s ní domluvila, že si děti nechá u sebe, aby nemusely do ústavu. Tohle mi alespoň tvrdila Blanka i děti. A tak jsme chodili na procházky všichni čtyři, vlastně nás chodilo s Fidorkou pět a pro mě to byly ty nejkrásnější procházky, jaké jsem v životě prožil. Byli jsme jako opravdová rodina! Věděl jsem, že jestli si někdy někoho chci vzít, tak je to Blanka. A před týdnem jsem jí navrhl, abychom se vzali a pokusili se získat tyhle dvě děti do své péče. A Blanka to odmítla.“
Ženy se po sobě nechápavě dívaly. O co tady vlastně jde? Jediný Antonín přikyvoval na všechno, co Jaroslav říkal a spokojeně se rozhlížel po svých ženách.
Nakonec zůstal stát pohledem na Jitce, která vypadala ve svých volných šatech jako holčička. Mám já to štěstí, tetelil se blahem. Já ji tak miluju, že začínám mít rád i toho skřeta Medarda!
„Tak to dopověz! Blanka to odmítla a co bylo dál, „pPobídl Jaroslava a ten se usmál na děti, které z něho nespouštěly oči, a pokračoval.
„Překvapilo mě to, ale nenutil jsem ji. Doufal jsem, že ji časem přemluvím. Ale došel jsem si na Městský úřad, abych zjistil, co by se dalo v té věci podniknout. Abych byl informovaný. A tam jsem zjistil, že tyhle dvě děti nemají maminku alkoholičku ani nemají zavřeného otce. Zjistil jsem, že tyhle dvě děti, které miluju, jsou Blančiny děti.“
Šel k Blance, která měla v očích slzy a vzal ji do náruče i s dětmi. Antonín začal nadšeně tleskat. Agáta popotáhla. Katka spráskla ruce. A Jitka nespokojeně mlaskla.
„Vidím, že mé bláznivé rodince roste konkurence! Blani! Ty jedna přetvářko!“ Šla k Blance, odstrčila Jaroslava a objala ji.
„Tys kvůli Tonymu tajila, že máš děti?“ Otočila se na Antonína a napřáhla na něho. Ten rozhodil rukama.
„Přece vám pořád říkám, že jsem debil! A vy mi to pořád vyvracíte!“
Jitka ukázala na děti.
„A vy dva lotři prolhaní! Vy jste nás tedy pěkně houpali!“ Začala je parodovat. „Spíme ve stanu! Maminka televizi prodala. Tatínek dostal deset let!“ Jitka se zvědavě otočila na Blanku.
„Blani! A kde je vlastně jejich tatínek?“
Blanka se rozpačitě usmála a pak se dala do tichého vysvětlování.
„Před třinácti lety, když byl Kmochův Kolín, tak tady byli několik dní i muzikanti ze Švédska. Já tehdy vařila ve školní jídelně, kam chodili na jídlo a do toho jednoho jsem se zakoukala a on do mě. Pak odjeli, jeho adresu jsem ztratila a on se mi neozval. A pak se narodila Miluška s Michalem. Otce jsem nikdy nikde neuvedla. A před rokem jsem je před Antonínem zatajila, abych tohle místo dostala. Mám to kousek domů a děti sem za mnou mohly chodit…“
„Takže česko – švédští lháři,“ zasmála se Katka a cvrnkla obě děti po hlavách. „Já jsem vám ale stejně nevěřila, vy uličníci!“
„Museli jsme lhát, když jsme chtěli vidět maminku,“ bránil se Michal a všichni se rozesmáli. Pak Agáta smutně pokývala hlavou.
„Míšo, ale že sis dělal legraci i ze mě, to od tebe nebylo hezké! Prý: Chci se
podívat, z které země jsou ty sardinky!“
„Paní Agáto, to není pravda! Já si z vás žádnou legraci nedělal! Mě to opravdu
zajímalo a zajímá mě to pořád!“ Michal se otočil na Milušku.
„Tak to řekni!“ Šťouchl do ní a Miluška obrátila své krásné sametové oči na Blanku.
„Mami, a když si vezmeš Jaroslava za muže, můžeme si ho vzít i my za tatínka?“ Blanka se rozzářila jako sluníčko. Bylo vidět, že se zbavila největší starosti, jakou kdy měla. Celá šťastná přikývla a děti skočily Jaroslavovi kolem krku.
„A teď zbývám konečně já!“ Jitka vstala a protáhla se. „Opovaž se mě přerušit,“ zahrozila Antonínovi, který chtěl něco říct. „Budu velmi stručná!“ Tentokrát ji ale přerušila Agáta.
„Ne! Ty se svoji ukecaností, Jitko, ty nebudeš nikdy stručná! Ještě chvíli mlč!“ Vstala, nadechla se a začala rychle mluvit.
„Budu se vdávat. Za Ivana Blechu. Je to Hugův kamarád a Hugo chce, aby u nás bydlel. Proč ne. Byt je dost velký, místo tam je. A Ivan umí vařit, mně ubude práce. Dva chlapi v baráku, to není k zahození. Tak dobře, řekla jsem si. Vdám se. Budu mít po Ivanovi větší důchod než po mém nebožtíkovi. To jen abyste věděli, že to všechno dělám ze zištných
důvodů.“
A zase si sedla. Všichni mlčeli. Jak znali Agátu, tečka jejího prohlášení měla teprve přijít. A také že ano.
Odkašlala si a znovu si stoupla.
„No a také… také mám Ivana ráda a on má rád mě. A musíte uznat, že Agáta Blechová je skoro tak dobré jméno jako Agáta Christie.“
Teprve teď jí začali všichni blahopřát a do toho se konečně prosadil Antonín.
„A já vám chci říct, co jsme před vámi s Jitkou zdárně tutlali několik měsíců. My se máme rádi.“
„Ale to my víme ještě dřív, než jste to věděli vy dva.“ Řekla Katka, podívala se na
hodinky a začala se oblékat. Všichni se rozesmáli.
„Já to dokonce předpovídala hned, jak jsi Jitku přijal. Dokonce jsme se s holkami vsázely, kdy to bouchne,“ přiznala Agáta.
„A kdo vyhrál,“ zeptal se zvědavě Antonín a Katka ukázala na Blanku.
„Blanka. Před rokem, když nastoupila, jsme si daly nové typy. Já typovala do dvou let, Agáta říkala, že na to, jak jste oba střelení, vám to bude trvat ještě pět let, Libuška říkala, že k tomu dojde, až lotrovi Medardovi bude patnáct a Blanka si tipla, že prý do roka a do dne. A měla pravdu!“
Antonín zalapal po dechu. Jitka ho objala.
„Tony, ty jsi ten nejroztomilejší nejhodnější a nejkrásnější méďa na světě! Ale tohle jsem fakt nevěděla! Tak ty naše potvory si na nás dva dávaly sázky!“
„Musíte mi zkazit každé překvapení!“ Zlobil se na oko Antonín, ale byl rád, že jeho přiznání prošlo hladce. V tom si všiml, že se Katka kolem něho pomalu sune ke dveřím a chytil ji za ruku.
„Ty máš rande, viď? Nemysli si, že jsem si nevšiml, že koukáš po hodinkách.“ „Nóó…“ Protáhla Katka s úsměvem. „Rande ani ne. Chci představit Pavla rodičům a bráškům. Když už jste mi ho tak krásně dohodil, pane šéf.“
„To je dobře. To ti schvaluju, Katko.“ Pokýval vážně hlavou Antonín. „Tak ať vám to oběma dobře dopadne. A při té příležitosti řekni tátovi, ať za mnou zítra přijde. Mám pro něj
práci u jednoho mého známého.“
„Á…á… ááá…!“ Katka nebyla schopná ze sebe vypravit slovo. „Antoníne!“
Vyhrkla a vrhla se svému šéfovi kolem krku. Antonín ji objal, ale hned ji od sebe odstrčil a natáhl k ní výhružně prst.
„A ty si po Novém roce zařiď všechno pro to, abys mohla začít znovu studovat. Založil jsem pro tebe účet, ze kterého si budeš brát, co budeš potřebovat. A vrátíš mi to, až z tebe bude paní doktorka nebo paní inženýrka, nebo co budeš! A neodmlouvej! Udělalas pro můj Babinec hodně, tak zase já udělám něco pro tebe.“
Katka proti němu stála jako solný sloup a pak se rozplakala. Všichni zrozpačitěli.
Děti se na plačící Katku polekaně podívaly a Jaroslav je s úsměvem uklidnil.
„To nic. Katka pláče radostí.“
V Odpočívárně nastalo ticho, které přerušila Jitka.
„Tak moment! Takhle se nerozejdeme. S brekem! Katko, okamžitě přestaň brečet a
ještě si na chvíli sedni! Pavel ti neuteče! A teď mě všichni poslouchejte! S Tonym se máme rádi.“
Antonín přikývl a Jitka se na něho něžně usmála.
„Ani se mu nedivím, méďovi, že se do mě zabouchl. Jsem totiž pořád docela pěkná ženská. Na to, že je mi už přes čtyřicet, co? Mám pěknou postavu! Nádhernou pleť. A také mám dobrou povahu. A mám také šmrnc. Umím se oblékat. Třeba tyhle šaty. Sluší mi, co?“
Jitka se roztočila a šaty se kolem ní rozevlály.
Všichni koukali a čekali, co z ní vyleze. Konečně se zastavila. Přešlápla. Znejistěla. Trochu zčervenala.
Ženy se po sobě překvapeně podívaly. Antonín vstal. Sakra, něco se děje! Vidět Jitku rozpačitou, to tu ještě nebylo!
V Odpočívárně bylo hrobové ticho.
Jitka polkla. Jednou. Dvakrát. Podívala na Antonína, který z ní nespouštěl oči, a položila si ruce na břicho.
„Sluší mi, že jo? Mně totiž těhotenské šaty slušely vždycky. Poprvé i podruhé. Ale
tyhle mi sluší nejvíc. To asi proto, že schovávají dvě miminka.“
Ozvala se rána.
Antonín dopadl těsně vedle židle, po které šátral oběma rukama. Seděl na zemi a
koukal na Jitku. V očích měl slzy. Jitka na něj ukázala.
„Jen se na něj všichni podívejte! Takhle brečí Antonín Medvěd!“ Hlas se jí zlomil, ale to už stál Antonín u ní a držel ji v náručí jako drahocenný poklad.
Jitka se ale rychle vzpamatovala a její uslzené oči se rozzářily.
„Tony a víš, jak se budou jmenovat?“
„Ne! Ne! Nechci to vědět!“ Zaúpěl Antonín a zacpal si uši.
„Justýna a Bonifác!“
Antonín se na ni dlouze předlouze díval a pak odevzdaně přikývl.
„Padl jsem do osidel, Jitko. Dělej si, co chceš.“
Prohlížel si jednu svoji ženu po druhé. U každé se pohledem na chvíli zastavil a skončil zase u Jitky. Pohled mu sklouzl na její bříško. Chtěl něco říct, ale hlas mu dojetím přeskočil. Odkašlal si a začal znovu.
„Týká se to naší společné dovolené. Už jsem vám o tom říkal. V létě jsem vás chtěl všechny pozvat ke svému kamarádovi do jeho penzionu. Na měsíc. Pronajal bych to tam jenom pro nás. Ale když ten příští rok budeme v Babinci slavit svatby a rodit děti… a my s Jitkou budeme dokonce rodit dvě!“
Antonín pozvedl hrdě hlas na celou Odpočívárnu, a když se všichni dosmáli, pokračoval.
„Tak ten penzión necháme až na ten další rok, co říkáte? A pojedeme tam všichni! Všechny vaše i naše děti! A všichni vaši muži! A moje žena! A moje tři děti! Pojedeme na měsíc do penziónu! Objednám pro nás autobus!“
Odpočívárna se rozhlučela nadšenými souhlasnými výkřiky.
„A kde ten penzión je, Toníčku,“ zeptala se Agáta.
„Ve Francii. U moře,“ oznámil hrdě Antonín a všichni v Odpočívárně překvapeně
vydechli. Po několika vteřinách ticha se ozvala Agáta.
„Právě jsem se rozhodla, že tohle všechno sepíšu. Napíšu o našem Babinci knihu. Napíšu všechno, co jsme tady prožili od září do prosince. A ta kniha se bude jmenovat, Když má šéf pět žen.“
A to se také stalo.

KONEC

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet