Když mě divadlo svléklo do naha 1

Autorka článku: Irena Fuchsová SLADKÉ MÁMENÍ. Po rozvodu jsem odešla i ze zaměstnání. Když změna, tak ať to stojí za to, hlaholila jsem v naší kanceláři, kde jsem byla deset let a jenom já věděla, proč odcházím z místa, které mi vyhovovalo. Znáte to…

I když nepatřím k ženám, které na potkání každému sdělují, že právě menstruují, přece jenom kolegyně o mně pár věcí věděly. Ne že bych se měla za co stydět, to ne. Ale nechtěla jsem za svými zády slyšet, to je ta chudinka, co se rozvedla, protože ten její chlastal a mlátil ji.
Byla jsem sice vyučená švadlena, ale udělala jsem si dálkově ekonomickou školu a pak jsem se v pětadvaceti vdala a odešla za manželem do Prahy. Pět let jsem se těšila na děťátko a mezitím jsem chvíli šila, chvíli byla na poště, v pojišťovně, zase jsem se vrátila k šití a nakonec jsem zakotvila ve firmě, která zařizovala dopravu všeho možného. Líbilo se mi tam. A pak jsem konečně otěhotněla a ve třiceti se mi narodila Nataša.
A s jejím narozením přišly problémy. Vlastně- problémy byly v našem manželství od začátku, ale byla jsem sama a zvládala jsem to. Ale když máte dítě, musíte chránit nejenom sebe. Bylo to těžké. Když mlátil mě, zatnula jsem zuby. Když začal mlátit Natašu, aby se mi pomstil, rozhodla jsem se, že to skončím.
Byt jsem mu nechala, majetek jsme žádný neměli. Odvezla jsem své a Natašiny věci k rodičům do Kolína, a když jsem se druhý den vrátila pro zapomenutou kytku na balkoně, otevřeli mi cizí lidé. S ním jsem se uviděla při rozvodu a pak zmizel neznámo kam. Tušila jsem, že na Natašu platit nebude a čas ukázal, že jsem se nemýlila. Nevadilo mi to. Náš klid byl za všechny peníze světa!
S osmiletou Natašou, mým největším, soudně přiřčeným pokladem, jsme se vrátily do Kolína, kde jsem se narodila a měla tu všechny příbuzné, známé, kamarády a spolužáky. Nastěhovaly jsme se do podkroví v domě mých rodičů a oni mi ani slovem nepřipomněli, že mi svého času bývalého manžela rozmlouvali od rána do večera.
Protože jsem novou práci ještě neměla, vzala mě jedna z mých tet k sobě do butiku a postavila za pult. Všichni mysleli, že se zase stanu úřednicí, ale mě po deseti letech v kanceláři lákalo něco jiného. Nevěděla jsem přesně co, ale nikam jsem nespěchala. A pak, pořád jsem měla zadní vrátka. Jako vyučená švadlena jsem mohla nastoupit okamžitě tam, kde jsem po vyučení začínala.
Ale hledání nového zaměstnání pro mě nebylo to nejdůležitější. Potřebovala jsem se hlavně vzpamatovat po rozvodu. Naučit se zase smát. A kdyby jenom smát se! Já se potřebovala naučit i dýchat! A hlavně jsem ze sebe chtěla dostat obruče, které jsem kolem sebe cítila ve dne v noci, jako bych v nich byla zakletá!
Zatím se mi to moc nedařilo, i když jsme si teď žily s Natašou jako v ráji.
Usínaly jsme v klidu, beze strachu, že se nad námi rozsvítí světlo a opilý hlas začne řvát. Peníze jsem najednou měla pořád a nejenom pár dnů v měsíci a doba, kdy jsem s dvacetikorunou v peněžence přemýšlela, co dám Nataše k večeři, byla najednou strašně daleko. Mohla jsem zase kupovat látky a šít na sebe a na Natašu…
Tak už dost! Vy, co jste s alkoholikem žily, víte své a vy, co s ním žijete, to víte ještě líp.
Ale přece jenom si neodpustím jednu radu. Pokud si chcete vzít někoho, kdo už teď pije víc než je běžné, nedělejte to. Život s ním budou vaše ztracené a jeho prochlastané roky života, který není dlouhý. A hlavně to bude zkažené dětství vašich dětí.
Já vím. Teď možná některé z vás tuhle knížku zavřely. Přesně to bych udělala před lety i já! Nedala jsem si říct! A nebyla jsem ošklivá, nebyla jsem hloupá, a přesto jsem do toho šla, i když mi to hodně lidí rozmlouvalo. Šla jsem do toho, protože mi můj milovaný připadal jako nejsladší a nejchytřejší muž na světě.
Holky, čtěte dál! A uvidíte, že stojí za to se rozvést a začít znovu! Alespoň v mém případě určitě a myslím si, že nejsem výjimka!
Když jsem se z rozvodu po půl roce trochu vzpamatovala a utvrdila se v tom, že můj a Nataščin ráj nám už nikdo nikdy nevezme, začala jsem se kolem sebe dívat jako cestovatel na začátku cesty, která míří do půvabného a hlavně bezpečného neznáma.
Jednou v neděli po obědě jsme se s Natašou rozhodly, že půjdeme do divadla. Pro
jistotu jsem se podívala do PAVLAČE, soukromého kolínského týdeníku, který suploval funkci pavlačové drbny, a bylo na něm sympatické, že si na nic jiného nehrál. Možná i
proto byl každý týden všemi nedočkavě očekáván.
Věděla jsem, že se v PAVLAČI dozvím o divadle všechno, protože majitelkou byla jistá paní Petruška Soukupová, stará panna a milovnice všeho, co se kdy na prknech kolínského divadla objevilo. Pamatuju se na ni, už když jsme kdysi chodili na školní představení. Byla tehdy dopisovatelkou regionálních novin a různých časopisů, postávala před divadlem a dělala s námi ankety o divadle.
Usmála jsem se.
„Mami, čemu se směješ?“ Nataša mi nakukovala přes rameno do novin a zvědavě hledala, co mě rozesmálo.
„Ničemu. Jsem ráda, že jsme zpátky v Kolíně. Jsem tady doma a všechno a všechny tady znám…“
„No jo…“ Nakrčila nespokojeně čelo. „Všechno a všechny! Hlavně jestli tam píšou, co se dneska hraje v divadle!“
Od patnácti hodin se hrálo odpolední představení pro důchodce, a protože to byla pohádka o Popelce, nebylo co řešit.
Kolem půl třetí jsme pomalu došly k divadlu.
„Mami, ale to je škoda, že se tyhle odpolední představení pro důchodce budou muset zrušit, viď?“
Nataša se smutně dívala na cupitající babičky a dědečky, svátečně oblečené a pokřikující na sebe přes ulici, jako by právě vyšli ze školy.
„Ahoj, Máňo! Kdes nechala Tondu?“
„Ále… šel na fotbal! A pak se chce stavit v Dymokurské na pivo! Že prý má jednu Popelku doma a nemusí se na druhou chodit dívat do divadla!“
„Rukulíbám, paní doktorová!“
„Evo! Evo! Počkej na mě! Já nemůžu tak rychle!“
„Najednou nemůžeš! Ale do Delvity jsi včera hnala Pražskou ulicí, jako když hoří!“
Překvapeně jsem se na Natašu podívala.
„A proč by se, prosím tě, rušilo odpolední představení? Jen se podívej, co tam jde lidí!“
„To jo. Teď jo. Ale až umřou, kdo tam bude chodit? Nikdo.“
Chvíli trvalo, než mi došlo, jak to myslí a pak jsem se rozesmála.
„Natašinko moje! Ty přece také nebudeš pořád chodit do druhé třídy, viď?“
„To bych řekla, že ne!“ Našpulila uraženě pusu, jak mě mohla taková blbost napadnout. „Přece rostu, ne? Za rok budu ve třetí, pak ve čtvrté, pak půjdu do páté třídy, pak…“
Přerušila jsem ji, protože by byla schopná vypočítávat rok po roce celý
svůj život.
„No vidíš. Rosteš. Já už jsem vyrostla. A teď stárnu…“
Nataša se rozesmála.
„Mami…“
„Nóó… hodně pomalu stárnu,“ zmírnila jsem proces svého stárnutí a pokračovala ve vysvětlování. „Babička s dědou také stárnou. A co to znamená?“
Nataša se podívala po skupinkách důchodců, postávajících kolem divadla a zavrtěla
hlavou.
„Nevím, co to znamená, mamulenko.“
„To znamená, že až tyhle babičky a dědečkové někdy, za hodně dlouho umřou, budou místo nich v Kolíně zase jiné babičky, jiní dědečkové a tak to půjde pořád dál! Za pár let bude na tohle představení chodit tvoje babička s dědečkem, za dalších hodně let sem budu chodit jako důchodkyně já a za dalších hodně a hodně let i ty.“
Nataša nad sebou zakroutila hlavou.
„Jasně, mami. Už mi to nevysvětluj. Už to chápu. Prostě tohle odpolední představení pro důchodce se bude hrát pořád. Jú, já jsem ale pitomá, viď?“
Cvrnkla jsem ji do nosu a šly jsme si prohlédnout divadelní fotografie. Kousek od nich jsme objevily cedulku, která mi mou cestu do půvabného neznáma zatrhla.
DIVADLO PŘIJME GARDEROBIÉRKU. IHNED!
Slůvko -ihned- mě potěšilo. Jako by bylo adresováno přímo mně. Hledám přece
zajímavou práci! A divadlo má ke kanceláři daleko! Garderobiérka má určitě hodně
společného s oblékáním šatů a s jejich údržbou a k tomu švadlena pasuje jak poklička na hrnec!
Dívala jsem se na cedulku a jako by mi někdo šeptal dvě slova.
Krásné mámení… krásné mámení… krásné mámení…
Přes Natašu, která se nemohla od cedulky odtrhnout, jsem se podívala do své budoucnosti. Viděla jsem se, jak stojím a kolem sebe mám šaty z Popelčiných oříšků. Mám zavřené oči a čekám, až mě políbí můj princ a dostane mě ze zakletí mých čarodějnických obručí. Moje budoucnost příjemně voněla…
Probrala jsem se ze snění.
„Natašo, ty potvoro! Že ty sis zase vzala můj šampon?!“
Ale Nataša mě nevnímala.
„Mami, mami! Viď, že se tam půjdeš zeptat?“ Prosebně ke mně vztáhla ruce. „Já bych tak strašně chtěla, abys šla dělat tu gar… de… ro… bi… érku!“
„Natašo, my jsme se snad obě zbláznily!“
„Jak to?“
„No, protože já bych chtěla taky! A taky strašně!“
Šly jsme si koupit lístky a ve frontě před pokladnou mi Nataša hlasitě šeptala, jak to bude prima, protože bude chodit do divadla zadarmo a ušetříme a já jí zase šeptala, že teď už nemusíme šetřit, protože už přece jenom nějaké peníze máme, ale ona se nedala.
„Mami, přece když tu pracuješ, tak si nebudu kupovat lístek! Budu chodit do divadla zadarmo!“
Pod zvědavým pohledem paní pokladní jsme přistoupily k jejímu okénku a já řekla, že chceme dva lístky na teď. Jí se ale nezdálo, že by někdo měl v dnešní době chodit do divadla zadarmo, Natašu si přísně přeměřila a neodpustila si poznámku.
„To bejvávalo, holčičko, bejvávalo! Dneska si lístky koupí i pan starosta a nemusel by! Ale koupí si je a rád, protože takhle dobré divadlo jen tak každé město nemá! A on to moc dobře ví! Jestlipak víš, kdo může za to, že se o Kolíně píše v novinách?“
Nataša na ni vykulila oči a zakroutila hlavou.
„Za prvé naše divadlo a naši herci! Za druhé naše kolínská spisovatelka paní Fuchsová! Teď jí vyšla kniha právě o našem divadle! A za třetí naše nová automobilka.“
S divadlem a s automobilkou jsem souhlasila, ale s paní Fuchsovou? Určitě bych si vzpomněla ještě na jiné, daleko významnější Kolíňáky, o kterých se píše v novinách, ale paní pokladní se podívala přísně i na mě, tak jsem jí neodporovala. Nakonec, je to moje budoucí kolegyně!
Nataša si ale poslední slovo neodpustila. Když jsme odcházely od pokladny, s úsměvem se otočila.
„Pan starosta tady nepracuje, tak si lístky musí kupovat! Ale moje mamka tu bude
pracovat! Takže já si žádné lístky nebudu muset kupovat!“
S paní uvaděčkou u hlavního vchodu jsme se znaly. Byla to spolužačka mojí maminky, paní Tvrdíková. Než jsme si šly sednout na svá místa, zeptala jsem se jí, co vlastně taková garderobiérka dělá.
„Garderobiérka obléká herce,“ odpovídala nám a přitom se usmívala na diváky a trhala jim lístky. „Před představením a během představení. A po představení musí všechny kostýmy uklidit. Co je špinavé, musí vyprat. Co je roztrhnuté, musí zašít.“
Nataša mávla rukou.
„To moje maminka všechno umí!“ Majetnickým pohledem se rozhlížela po foyeru. Paní Tvrdíková se ke mně naklonila.
„Nemysli si, Simonko, je to pěkná dřina! Někteří herci ani nedají kostýmy po představení na ramínka! Hodí je na zem a letí na vlak! Prý, aby stihli rychlík! To je sice hezké, že chtějí být brzy v Praze, ale kdo se s tím má pak žehlit? A kdyby jenom to! Na jevišti se práší, svítí reflektory, herci se zpotí, bílé košile, ponožky, všechno se musí prát a kolikrát to do druhého dne musí být suché a vyžehlené! Garderobiérka by tady mohla spát, co má práce! Řeknu ti, Simonko, herci jsou někdy čuňata a to jsem slušná před malou!“
Ukázala na Natašu, která každé její slovo hltala, pak se podívala na mě, a když viděla,
že já jsem totéž v bleděmodrém, pokračovala ve svých katastrofických vizích.
„Tuhle u vrátnice jedna… ani vám ji nebudu jmenovat, abyste si nezkazily dojem, hraje totiž dneska Popelku… ále, co! Malá Moravcová to byla! Stejně si to přečtete v programu!“
Paní Tvrdíková zkontrolovala, jestli se neblíží nějaký divák, kterému nebude jasný zasedací pořádek, a když nikdo v dohledu nebyl, naklonila se k nám.
„Její táta tady čtyřicet let hrál! To byl pan Herec! Teď už je v důchodu a každou chvíli je v nějakým filmu! To byl Někdo!“
Zasnila se, podívala se na nás a bylo vidět, že ztratila nit. Nataša jí pohotově napověděla.
„Malá Moravcová!“
„Jo! Už vím! Tak tahle špindíra jedna, na sebe u vrátnice vylila kafe! A to už měla na sobě kostým! A ještě byla hubatá na Helenku, která měla co dělat, aby to do představení vyčistila! Že prý jí to namočila a ona že nastydne! Že ji ta sukně bude studit! Helenka skoro plakala!“
Paní Tvrdíková se na chvíli věnovala funkci uvaděčky, ale protože diváci byli většinou stálí předplatitelé, moc práce neměla a hned pokračovala.
„Helenka je garderobiérka. Ona už toho chce nechat a já se jí nedivím! Už mohla být pár let v důchodu, ale pořád jim tady zůstávala, ale teď už nechce, že ji ta každodenní dřina zmáhá. Tak dal Luboš včera na divadlo cedulku! Kromě Helenky je tady ještě jedna garderobiérka, Miluška. To je moc hodná holka, Simonko! V divadle máme dvě garderobiérky. Každá má svoje představení a zodpovídá si za ně. Té druhé se do ničeho neplete…“
Vtom se za námi ozval příjemný mužský hlas.
„Slyším, že děláte nábor do divadla, paní Tvrdíková!“
Otočila jsem se. Usmíval se na mě chlap jak hora. Mrknul na Natašu a paní Tvrdíkovou vzal kolem ramen.
„Šel jsem kolem a slyším Luboš, cedulka, garderobiérka, tak se chci podívat, koho jste přijala! Vybrala jste dobře, paní Tvrdíková?“
Zvědavě na mě koukal a já uhnula očima. Kdepak, hochu! Ještě mám na sobě obruče! Ještě pořád v tobě vidím nepřítele! A od nepřátel radši dál!
Paní Tvrdíková se ke mně naklonila.
„To je Luboš Novotný, Simonko. Velký šéf v divadle! Ale jinak moc hodný člověk, moc hodný! Je taky sám! Jako ty!“
Pak se otočila na pana Novotného, který už do mě vykoukal díru.
„Říkám Simonce, že Helenka už chce mít klid. Dělala tady čtyřicet let! Jen ať si trochu užije důchodu. Zaslouží si ho!“
V tu chvíli paní Tvrdíkové došlo, proč se tak s Natašou zajímáme o práci garderobiérky a plácla se do čela.
„A že tys četla tu cedulku na divadle, Simonko? A ty bys to chtěla dělat?“
„Ano! Chtěla! Chtěla! A moc!“
Nataša vykřikovala nadšeně za mě a já přikývla. Také nadšeně.
„Ano. Chtěla. A moc.“
Pan Novotný málem omdlel.
„Já teď musím do osvětlovací kabiny. Ale já jsem! Tedy, já teď nejsem. Ano. Tedy, kdybyste přišla zítra! Hned ráno! Ano. V deset! Já dneska svítím za Láďu, jel za maminkou do Týnce. Je neděle. To on za ní vždycky v neděli jezdí. A já za něj svítím. Ano.“
Blekotal tak, že jsme se s Natašou rozesmály. Paní Tvrdíková po něm mávla rukou.
„Prosím tě, jdi už! Já Simonce všechno řeknu a zítra v deset ji tu máš.“
Koukal na mě jak hladový pejsek, tak jsem se nad ním smilovala a natáhla k němu ruku.
„Já jsem Simona Vernerová a tohle je moje dcera Nataša.“
Pevně mi ruku stiskl a Nataše taky. Až vypískla.
„Moc mě těší. Já jsem Luboš Novotný a dělám tady šéfa všem, kromě herců. Tak vás čekám zítra v deset u vrátnice!“
A zmizel.
„Jupí!“
Nataša mě objala, ale paní Tvrdíková její nadšení rychle zchladila.
„Moc nejásej! Budeš mít mámu skoro každý večer pryč! A tebe varuju, Simonko! Herci jsou pěkní neřádi! A blázni! Tos nevěděla? Jsou to blázni, ale neříkej to na mě, nebo by
mě vyhodili! Oni jsou úplně jiní než normální lidi, to mi tedy věřte! Můj tatínek hrál divadlo, režíroval, psal hry, moje maminka napovídala a já, moje sestry a bratr jsme hráli, takže vím, o čem mluvím!“
Paní Tvrdíková se zasnila.
„To byly plakáty! Samý Červín! Autor hry Červín! Režisér Červín! Maskér Červín! Vlásenkář Červín! A obsazení? Tam se to Červíny jenom hemžilo! Škoda, že tatínek v osmačtyřicátém zemřel, škoda. Ten by jim ukázal, jak se hraje divadlo!“
Ozvalo se první zvonění. Protože už žádný nový divák nepřicházel, paní Tvrdíková nás vzala stranou.
„Ještě něco vám povím! To jen abyste věděli, že herci jsou opravdu blázni a to je slabý slovo! Je to asi týden, přijdu večer do divadla na představení, jsem tady vždycky první, bydlím kousek odsud a tady je hezky teplo. Jdu tady kolem šatny a dlaní jedu po pultě- to je takový můj zvyk! A najednou narazím na něco měkkého!“
Podívala se po nás, a protože jsme se netvářily vyděšeně, chvíli přemýšlela a pak se
rozzářila.
„No jo! Já vám neřekla, že byla všude tma! Na krok nebylo vidět! U vrátnice se rozsvítí ochozy až půl hodiny před začátkem představení, jinak nám u šaten stačí nouzový
světla, ale ty ještě nesvítily! Byla tady úplná tma! A jak jedu dlaní po tom pultě, narazím do něčeho měkkého! Já vám tak zařvala!“
Vedla nás o kousek dál a ukázala na pult šatny.
„Tamhle to bylo! V úplné tmě! A ono se to v té úplné tmě začalo přede mnou na tom pultu zvedat! No, já myslela, že si jde pro mě smrt! Zařvu podruhý a vtom se všude rozsvítilo! Mařenka na vrátnici mě slyšela řvát a došlo jí, že se něco děje, tak rozsvítila! A von se na mě podíval a napomenul mě! Prý, v divadle se neřve, osobo uvaděčská! A šel pryč!“
„Kdo!?“
Nataša třeštila oči a paní Tvrdíková se na ni nechápavě podívala.
„No kdo, kdo! Bláznivej Homolák! Náš Pája přece! Náš Pájínek!“
Kývla hlavou do hlediště.
„Hraje dneska krále. Homoláku, křičela jsem za ním na celé divadlo, Homoláku, co jste tady, sakra, dělal? Já z vás mohla mít smrt! A on se na mě ani neotočil a povídá, rovnal jsem si záda, osobo uvaděčská! To se snad nesmí? A byl pryč!“
Paní Tvrdíková mávla rukou.
„Žádné divadlo! Blázinec je to!“
„A proč tu tedy jste, když se vám tu nelíbí,“ zeptala se moje dceruška a já nad její prostořekostí zatajila dech. Ale paní Tvrdíková se usmála.
„Proč, proč. Víš, co se říká? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Něco ti řeknu, ale nesmíš to na mě nikomu prozradit! Já jsem totiž taky blázen!“
Když jsme se všechny tři dosmály, začala jsem žebronit o přijetí do blázince.
„Paní Tvrdíková, myslíte si, že by mě vzali? Mám divadlo strašně ráda, znám tu všechny herce a jsem vyučená švadlena! Natašu mi budou hlídat rodiče! A myslíte, že jsem se panu Novotnému líbila?“
Paní Tvrdíková se usmála.
„Na tvoji poslední otázku snad nemusím odpovídat, viď? To víš, že tě vezmou,
Simonko! Všema deseti! Ale velké peníze nečekej! To víš, z gáže u divadla si nikdo nemůže moc vyskakovat!“
Ale to už se zvonilo potřetí a tak s námi šla ke dveřím do hlediště.
„Přijď zítra před desátou! Jdi na vrátnici! Vchodem pro zaměstnance! Je to za rohem, proti schodům do parku. A nech si zavolat pana Novotného! Řekni, že o tobě ví. A kdyby tu náhodou nebyl, tak chtěj mluvit přímo s ředitelem!“
A pak už jsme si šly sednout, jiná paní uvaděčka za námi zavřela dveře a v hledišti zhaslo světlo. Jako by pan Novotný čekal, až si s Natašou sedneme na svá místa…
Chvíli byla tma, pak začala hrát hudba, opona se rozsvítila nádhernými barvami, a když se otevřela, stála na jevišti Popelka, ta špindíra, co se polila kafem a pak vynadala Helence, že jí kostým moc namočila a byla tak roztomilá, že jsme se do ní s Natašou zamilovaly ještě dřív, než něco řekla…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet