Modrá hora 1

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Sotva začalo svítat, na náměstí už bylo poměrně živo. Byli to většinou ti, kteří spěchali na vlak. Hanýsek si uvědomoval, kolik jich zná a ktré vidí úplně poprvé. Zřejmě se přistěhovali za poslední rok, když sem nechodil. Ale všechno jinak zůstalo stejné. Až na jednu budovu, kterou postavili jako sídlo místní banky.

Nedaleko něho, před výkladní skříní se zeleninou, stál rovněž muž s fotoaparátem; toho neznal. Mohl to být zvědavý turista anebo někdo, kdo chtěl zachytit pouze nějaké okamžiky tohoto červnového dne. Hanýsek se přistihl, že ho pozoruje a s ním i atmosféru svítání. Zřejmě ucítil jeho pohled a usmál se na něho.
„Zdáte se mi nějak povědomý,“ řekl Hanýsek, když k němu přistoupil. Muž se mu představil jako doktor Bernášek a oba muži si stiskli ruku.
„Budu zkoumat zdejší faunu a flóru, píši totiž dizertační práci a vybral jsem si právě váš kraj.“
„Náš kraj? Proč zrovna ten? Jsou snad daleko zajímavější,“ podotkl Hanýsek a trochu se ulekl.
„Váš kraj,“ přisvědčil doktor Bernášek, „vy tu žijete?“ zeptal se.
„Ale kdež,““ odpověděl Hanýsek, „ mám tu jen chalupu a vždycky na léto přijíždím z města, abych se trochu vzpamatoval.“
„Máte rád přítrodu, že ano?“ usmál se na něho doktor Bernášek a Hanýšek měl čím dál podezíravější myšlenky.
„Ani, ne, spíš klid. Já si jen buduji chatu a pěstuji včely.“
„Takže to tu vlastně ani moc neznáte,“ řekl doktor Bernášek s povzdechem.
„To ne. Já se vlastně o nic zvláštního nezajímám.“
Musel ze sebe udělat hlupáka, protože cítil, že se ho ten muž chce zeptat na něco, na co mu nechce odpovědět, za žádnou cenu nechce.
„Ale o Modré hoře jste snad slyšel?“
„Ne, neslyšel,“ řekl Hanýsek a přitom se nenápadně ohlížel, jestli někde nejde někdo z jěh známých, aby se mohl vymluvit a nebyl dál tak bezostyšně vyslýchán. Kdybych na něho nekoukal, řekl si Hanýsek, nebyl tak zvědavý, jistě bych teď nebyl v takové situaci.

Na chodníku postávalo několik lidí a čekalo, až jim semafor ukáže zelenou barvu, aby mohli přejít a nakupovat v právě otevřených obchodech, kam ještě úpřed svítáním navezli čerstvé zboží.
„Prosím vás, promiňte, musím mluvit s panem farářem,“ řekl Hanýsek a rozeběhl se k chodníku, kam právě přicházel farář Semrád.
„Pane faráři, potřebuji se vás na něco zeptat.“ řekl tiše. Přitom se ohlédl a viděl, že se za ním doktor Bernášek dívá a tak mu zamával. A rychle se zase otočil k faráři a odstoupil do něho, protože viděl, že zvedl ruce s fotoaparátem, aby si ho vyfotografoval.
„O co jde?“ zeptal se pan farář a zrovna zasvítila zelená.
„Nemohl byste mi zase půjčit nějaku knihu?“
„Až mi vrátíte ty předešlé. Platí?“ usmál se na něho a Hanýsek přikývnul.

Doktor Bernášek zůstal stále stát na místě, odkud měl dobrý výhled na náměstí a pozoroval tváře, které neměly žádný zvláštní výraz. Ale on byl plný neklidu a očekávání toho, co muselo nastat. A pokud by to nenastalo, bylo všechno, co předcházelo jeho cestě, naprosto zbytečné. Možná, že dojde i ke střetnutí, které bude probíhat od nepatrných kontraverzí s místními až možná k nebezpečným situacím.

Proč lidé tak úzkostlivě tají místo, o kterém se šeptá, jen šeptá a chtějí dokázat nebo snad změnit? V co asi věří a co všechno jsou schopni podstoupit z nějakých vyšších pohnutek, a nebo naopak, z pohnutek nízkých, zištných, ale také lidských? Chtěl se jich jen zeptat, proč mi neukážete cestu na Modrou horu? Ale nezeptá se jich, protože by si vytvořil hranici mezi sebou a jimi, kterou nelze překročit bez násilí. Občas si sám uvědomí, jak je znepokojený z toho, že stojí někde mezi nimi a místem, které pro něho tolik nyní znamená. Ví, že když se mu podaří objevit jeho tajemství, když napíše tu svou práci, když pořídí fotodokumentaci, bude slavný a nebude se muset do konce života o nic starat jiného, než o ten div.
Až se polekal, když v jeho blízkosti zabrzdilo auto a z něho vystoupila žena, něco řekla do vozu a pak se podívala na hodinky. Zkoumal její tvář a ruce. Nic zvláštního. Na autě měla místní značku. Za chvíli vystoupil z vozu muž a nesl tašku. Neslyšel, co mu říkala, ale na tváři muže neshledal nějakou vnitřní reakci na její slova. Díval se za nimi a ona se najednou otočila a zůstala stát. Dívala se na něho, trochu ho zamrazilo v zádech.
„Květo, tak pojď,“ zavola na ni manžel, ale ona jen mávla rukou a šla přímo k doktoru Bernáškovi.
„Dobrý den,“ pozdravila ho, „nezlobte se, že vás oslovuji na ulici. Vy někoho hledáte?“
Podivil se nad její otázkou a chtěl zaútočit odpovědí : ne někoho, ale něco.
„Ne, vlastně nikoho, přijel jsem za studijními účely.“
„Myslela jsem si to, vy jste doktor Bernášek, že?“ řekla a usmála se, „znám vás z časopisů o přírodě. Čtu vaše články. Těší mne, že vás osobně poznávám.“
Doktor Bernášek se usmál a ona mu podala ruku.
„Marie Řehořová. Pracuji tady na městském úřadu na odboru ochrany přírody.“
„Tak proto znáte moje články. To mně těší,“ řekl zdvořile, ale z výrazu té ženy nevyčetl nějaký hlubší zájem o jeho osobu, a tak se raději zdržel otázek, které by tak rád kladl.
„Musím už jít, manžel na mne čeká. Těšilo mne, pane doktore.“
Uklonil se ji a pak se za ní díval. Nic zvláštního, tuctová žena. Jako všichni ti, kteří kolem chodí a dělají docela všední věci. Nevšiml si ničeho zvláštního.

Trochu mu připomněla Terezu. Ta se na něho rozlobila, když se jí svěřil se svou prací a řekla mu, že je pitomec.
„Prosím tě, kvůli takovým hloupostem a žvástům, pohádkám opustíš na rok rodinu? Jak si to vlbec představuješ? Co řeknu dětem? Že se otec zbláznil?“
„Terezo, zdálo se mi to tom. Měl jsem docela živý sen, viděl jsem to na vlastní oči.“
„Jo, a proč si nezajdeš za Luďkem? To máš z toho věčného koukání do počítače. Máš halucinace. To ti povídám já.
„Ale já přesto…“ nedokončil větu, protože ona se na něho podívala tak, že proud řeči zarazila.
„Jak jen můžeš…“ řekla a zabouchla pak dveře od pokoje. Víc se ním nebavila. Dco by mu nyní asi řekla, kdyby ho tady viděla, jak tu bezradně stojí na obyčejném náměstí, kterých je v zemi stovky a oslovuje lidi, kteří mu nechtějí nic říci? Stojí tady stále na místě a není schopen někam jít., Ani do hotelu, kde si sehnal ubytování na pár nocí, než najde privát. Praknout na to úspory, pomyslel si. Ale kdybych to neudělal, do smrti by mne to pronásledovalo. Tady to někde musí být. Někdo kolem, možná, že to, co kolem sebe vidím, je jen iluze, nebo nejsem schopen na své úrovní hledět hlouběji…
Tato myšlenka ho znepokojila víc, než cokoliv jiného, co předcházelo jeho rozhodnutí.

„Mladíku, nemáte oheň?“ oslovil ho starý hlas. Vytrhl se ze svých myšlenek a spatřil starého muže, trochu sehnutého, jak drží v ruce dýmku a dívá se na něho s prosbou.
„Ale jistě,“ řekl a usmál se na něho. Sáhl do kapsy a vyndal zápalky. Vysunul zálaku a škrtl, pak přiložil a stařík zapukal. Dýmka se rozhořela.
„Chcete ty zápalky?“ zeptal se.
„Ale nedělejte si škodu, mladý pane. Mohu si je koupit v trafice, až se ta bába konečně dostaví a trafiku otevře. Ale je od vás pěkný, že jste mi je nabídl.“
„To je maličkost,“ řekl doktor Bernášek a usmál se.
„A co vy tady? Určitě jste z Prahy. Přijel jste na výlet?“
„No, abych to řekl přesně, přijel jsem psát jednu práci.“
„A tak. V Praze není čas. Jo, to chápu. A co děláte?“
„Jsem přírodovědec.“
„A to budete zkoumat přírodu tady? To jste mohl zrovna zůstat v Praze, tady nic není. Kdysi tu létali babočky. To je asi všechno.“
„No, já ….“
„Asi jste odešel do rodiny a hledáte nějaké nové působiště.“
„Skoro.“
„Jo, dneska je doba zlá. Nepřeje nikomu. Já to pozoruju, jak jsou lidi nervozní a vzteklí, jeden druhému závidí a pro korunu by se zabili.“
Doktor Bernášek viděl, že z dědy už nic nedostane a nechtěl, aby se o něm tady vkládalo, že je blázen.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet