Modrá hora 2

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ten večer se náhle zatáhla obloha a bylo nasnadě, že se se rozprší a bude pršet až do rána. Jankovec chvíli pozoroval, jak se od hor táhnou mračna a pak zatáhl roletu. Sedl si ke stolu a vytáhl ze zásuvky velkou obálku, položil ji na stůl a zapálil si doutník. Chvíli pozoroval kouř a zamyšleně se díval, jak se pomalu vytrácí.

„Nebudeš večeřet?“ vyrušil ho hlas jeho ženy z kuchyně.
„Ne,“ řekl úsečně. Objevila se ve dveřích, ruce měla od mouky a usmívala se.
„To tě pořád trápí Modrá hora?“
„Ale netrápí, jen nad tím přemýšlím. Proč to chce ta ženská koupit?“
„Je to jednoduché. Patřilo to jejím předkům.“
„Vždyť je to tam na spadnutí.“
Jankovec vzal do ruky obálku a obrátil ji v prstech.
„Kdysi jsme tam chodili na výlety. Vyprávěly se různé příhody. Dokonce tam prý straší.“
„Straší? Ale táto, tomu snad nevěříš.“
Jankovec se usmál.
„Minulý majitel tam dlouho nevydržel. Starosta říkal, že by bylo lepší to nechat spadnout celé. Nikdo se nedováží zahájit bourací práce.“
„Co vykládala moje babička, tak to postavil nějaký hrabě pro svou milenku. Ještě tam jsou prý nějaké věci, co ji patřily.“
„Já vím, starý kufr plný šatů a knížek. Takový šmelc.“
Jankovcová přinesla na stůl hrnky s kávou a sedla si k němu.
„Táto, já tě chápu. Máš to na starosti, bojíš se, že se něco stane, nebo že bude nová majitelka požadovat peníze na rekonstrukce.“
„No právě. Leta do toho nikdo pořádně neinvestoval.“
„A ty víš, kdo je ta nová majitelka?“
Jankovec pokrčil rameny.
„Tak, jak se jmenuje?“
„Elvíra de Campanella. Je jí kolem čtyřiceti let, vypadá velmi dobře, zřejmě má peníze. Přinesla i projekt na rekonstrukci celého objektu. Schválený. Je zájem na tom, aby zámeček dostala do vlastnictví, velký zájem a starosta od toho dává ruce pryč.“
„To není žádné umění. To je celý on.“
Jankovcová se napila kávy a dívala se na plány, které Jankovec vyndal z obálky.
„Vypadá to dobře,“ řekla.
„To bude stát několik miliónů. A zvláště pak ta zahrada. Hlavně kvůli stromům tam nikdo nechce nic dělat. Jsou to vzácné kousky, odněkud z Afriky. Nebo bůh ví odkud. Roste to tam, nikdo se toho ani nedotkne.“
„Tak krásné a mohutné stromy. Tam rostou celá staletí, ty něco pamatujou.“
„Jo, jo,“ řekl souhlasně Jankovec a také se napil kávy.
„Pustím televizi,“ rozhodla Jankovcová a vstala od stolu.

Jankovec se díval do prázdna, a přemýšlel o té podivné koupi a o ženě, která tak usilovala, aby získala tu zříceninu zpět. Proč? Už tu žije přes padesát let a nikdy tam neviděl nic zvláštního. Pamatuje jen na studánku, která pak po suchém létě vyschla a nikdo ji nepřišel obnovit. Pamatuje, jak kdysi v dětství tam viděl létat motýly, tak krásné, ale dnes se mu zdá, že to byl jenom pouhý sen. Nic jiného, než sen. Kdepak by se tu vzali? Říkala jeho matka, když ji to vyprávěl. Nakonec s ním šla nahoru a chvíli seděli na břehu. Pár modrásků a bělásků létalo kolem rozkvetlých lučních květů a bylo slyšet jen bzučení lesních včel. Pak se zatáhla obloha a maminka ho vzala za ruku, aby došli dmů dřív, než se rozprší. Jenomže se stalo něco zvláštního. Když maminka umřela a dávali dohromady její pozůstalost, objevil na půdě starý herbář a v něm byly krásně uspořádány nebývalé rostliny, popsány cizími jmény. Každou stranu té knihy kryla jemná folie, aby se uschlé květiny nepoškodily. A dokonce se mu zdálo, že voní.

„Táto, zase koukáš do blba?“ napomenula ho Jankovcová, hlučně otevřela ledničku a otevřela láhev minerálky.
„Ale tak jsem se jen zamyslel. Vzpomněl jsem na matku.“
„Taky si na ni občas vzpomenu.“
Nalila mu skleničku a sama si také nalila.
„Byly to časy, co? Teď je to samá honička a řekni mi, za čím se ty lidi asi honí?“
„Tak, mají nějakou iluzi. Něco si představují. Vidí svůj svět, chtějí si na něco sáhnout. Něčeho se zmocnit a něco mít.“
„No, a co si vezmou do hrobu?“
„Moje bába říkala, že poslední myšlenku. Nic víc.“
Jankovcová se zasmála.
„Ty jsi táto holt filozof. Ty se nezapřeš.“

Venku se dalo deště.
„A hnedle bude bouřka,“ řekla a šla zavřít okna.
„Jdu přivázat Reka.“
Jankovec vstal do stolu a prošel dveřmi na dvůr. Podíval se na oblohu. Byla lehce zatažená, ale přes mraky bylo vidět velké stříbrné hvězdy. Rek spal na prahu kůlny. Vzal ho za obojek a vedl ho do boudy, kde ho přivázal, aby mu v noci neutekl. Však už hajný kolikrát nadával, že ho zastřelí.

Ještě jednou to uvidět, pomyslel si Jankovec, a můžu umřít. Nic víc si tak nepřeju, jak to zase uvidět. Sedl si na lavičku a nechal na sebe padat drobný déšť. Slyšel, jak padá do listí ovocných stromů a kolem se šíří neskutečně krásná vůně. Přivřel oči.
„Táto, vždyť zmokneš,“ volala na něho Jankovcová z okna.
„Už jdu,“ zabručel a ještě jednou se podíval na oblohu. Byla zatažená a déšť začal padat trochu prudčeji.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet