Modrá hora 3

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Doktor Bernášek se probudil v noci, když ještě pršelo. Vstal, otevřel okno a pak si sedl ke stolu a zaplálil si cigaretu. Pociťoval neklid a možná také úzkost. Třeba má Tereza pravdu. Třeba půjdu do hor a uvidím jen obyčejnou přírodu. Nic víc.

Třeba se mi to všechno opravdu jen zdálo a já jsem si udělal ze svého neuspokojeného života, nějaký cíl, za kterým jdu a kterého třeba nikdy nedosáhnu. S cigaretou vyšel na verandu a podíval se k obloze. Byla zatažená a signalizovala, že jen tak nepřestane pršet. Sakra, pomyslel si, to mně ještě chybělo. Zítra bych měl začít z výstupem. A terén bude bahnitý, neměl bych tam chodit sám.

Ulice byla zcela vylidněná, no ve dvě hodiny v noci v takovém městě určitě lidé ještě spí. Vrátil se tedy do pokoje a vyndal z kufru své poznámky. Otevřel sešit a listoval v něm, zaznamenal v něm všechno, co viděl ve snu. Udělal si i nákresy. Musí projít náměstím a jít kolem jakéhosi statku, tam je cesta, která vede do polí. Opět se mu před očima zjevil ten sen. Musí dál po té cestě, až k lesu. Uvidí další cestu, která vede lesem vzhůru. Zavřel notes a zhasnul cigaretu. Déšť jemně bubnoval na střechu a okna. Zastesklo se mu a nevěděl, po čem. Jakoby se najednou odhrnula opona a on uviděl něco jiného, než ten svět, který tak důvěrně znal. Ten malý okamžik v něm způsobil pocit lehkosti, jakési bezstarostnosti a byl jemně prozářený lehkým světelem, které nedoráželo, nedráždilo, jen bylo. Chvíli si v sobě ponechal ten jedinečný zážitek a ten se najednou rozplynul.
Rozhodl se, že s prvním svítáním, ať bude jakékoliv počasí, se vydá na cestu. Nebude váhat, musí dojít k lesu a pak uvidí, jestli bude cesta schůdná. Nechce zbytečně riskovat. Uspokojen svým předsevzetím si lehl zpět do postele a usnul ukolébán zvukem jemného deště, který padal do listí stromů v zahradách a jemu se zdálo, že cítí vůni, tak nebývale krásnou a jemnou, že se mu zaplavily oči slzami.

Ráno, před svítáním ho probudili ptáci. Vyskočil. Byly čtyři hodiny. Osprchoval se, připravil si věci na cestu a sešel dolů. Hotel ještě spal. Vyšel na ulici a díval se, jestli neobjeví nějaký non stop obchlůdek, kde by koupil mléko a rohlíky. Měl docela hlad a nechtělo se mu s prázdným žaludkem se vydávat na tak dlouhý pochod. A měl štěstí, protože v ulici uviděl rozsvícený obchod s potravinami. Bylo tam pár lidí, zřejmě mířili na ranní směnu. Vešel dovnitř a pozdravil. Lidé se po něm ohlédli a opětovali mu jeho pozdrav.
„Tak co si dáme?“ zeptala se ho starší prodavačka.
„Mléko, deset rohlíků, asi dvacet deka ementálu, čtyři jablka,“ řekl.
„Mám tu dobrou čerstvou paštiku.“ nabídla mu.
„Přibalte mi ji taky a hořkou čokoládu.“
„Tak Stopadesát korun,“ řekla a on vytáhl peníze, aby zaplatil.
„Vás jsem tu ještě neviděla. Kampak tak po ránu?“
„Ale tak, na výlet.“
„Takže jste přijel asi z Prahy, že?“
„Na studijní pobyt,“ řekl.
„A co studujete?“
„Přírodu.“
„To je pěkné. Však je u nás krásně. Lidi si toho neváží. Lidi si dnes už opravdu ničeho neváží, a tak nevdí to pěkné, co je kolem nás.“
Překvapeně se na ni podíval a ona se na něho usmívala a on si řekl, že má pěkné oči a milý úsměv.
„A kampak jdete?“
Vzal kousek papíru a namaloval ji cestu. Chvíli se dívala na papír a pak k němu zvedla oči.
„To je dlouhá cesta. Asi byste měl mít doprovod.“
„Já tu nikoho neznám.“
„Dám vám adresu. Ten s vámi půjde moc rád. Myslím, že to tam dobře zná. Hajný Jankovec. Jděte pořád svým směrem a pak zahnete v lese doleva a půjdete asi sto metrů, mají tam hájovnu.A řekněte, že vás posílá Čtverková.“
„A kam vlastně ta cesta vede dál?“ zeptal se.
„Možná, že uvidíte,“ řekla a zasmála se své žertovné odpovědi.

Pršelo už mírněji. Prošel náměstím a šel přesně podle plánu. Nad lesem, jak mu zdálo, se začaly protrhávat mraky a obloha se rozjasnila. Ptáci se rozezpívali a louky zavoněly, stejně jako k jěho nosu dolehla vůně rozkvetlých bezových keřů a šípkových růžiček. Za pochodu se trochu najedl. Cesta polem byla delší, než se domníval. Už dlouho neměl takový osvobozující pocit a cítil teď jasně, v jak tísnivém světě, byť mu nic neschází, žije. A právě proto, že mu nic neschází, anebo neví, co mu schází, pociťuje takový neklid. Nyní jde neznámou krajinou, na první pohled obyčejnou, jako jsou všechny jiné, po prosté lesní cestě, nad hlavou mu zpívají ptáci a každý nový dech mu přináší nesmírnou úlevu. Až po hodině toho pochodu se dostal k lesu a rozhodl se, že si na chvíli odpočine. Sundal si budnu a hodil ji na čerstvý pařez a usednul. Stromy byly ještě od deště mokré a v jehličí zářily kapky jako diamanty.
„Dobrý den,“ uslyšel nad sebou hlas, „co tu děláte, člověče? Zabloudil jste?“
„Ne, nezabloudil, právě se chystám za panem Jankovcem.“
„Já jsem Jankovec. Co si přejete?“
„Doktor Bernášek, jméno mé.“
„Jankovec,“řekl ještě jednou a podali si ruce.
„Posílám mne paní Čtverková. Potřebuji přejít tento kopec na druhou stranu.“
Přitom vytáhl notes a otevřel ho. Ukázal mu náčrtek. Jankovec náčrtek chvíli zkoumal a pak mu notes vrátil.
„A proč tam chcete jít?“ zeptal se ho přísně.
„Píšu dizertační práci.“
„Ach tak,. Tak to nepůjde, milý pane. Ten kraj je přísně chráněný a o tom nebude nikdo nic psát.“
Doktor Bernášek se na něho zklamaně díval a Jankovec se díval ještě jednou na náčrtek.
„A kdo to maloval?“
„Já.“
„Vy? Jak jste vůbec na to přišel?“
Nechtěl mu říci, že snů, aby se mu Jankovec nevysmál.
„Tak z výzkumů.“
Jankovec nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Řekněte mi pravdu,“ řekl pak a znovu zkoumal náčrtek.
„Ze snů,“ řekl Bernášek tichnounce. Jankovec prudce zvedl hlavu. Podal mu notes a on ho pečlivě zasunul do batohu.
„Takže vy nebudete žádnou práci psát?“
„Ne. Ale musím tam dojít.“
„Já vás chápu. Tak pojďte, dovedu vás na cestu.“

Od té chvíle spolu již nepromluvili.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet