Důchodce a duchovní život – Báze

Autor článku: František Benda Občas se dočteme – jmenovitě v životopisných dílech – že se někdo „hledal“ nebo že mu dlouho trvalo, než „se našel“. Někdo se skutečně najde brzy, ať už nějakou šťastnou náhodou či vnějším vnuknutím, zatímco jinému se to protáhne na celý život.

Jsou ale i duše rozervané, které toho nedosáhnou nikdy.
Je zajímavé, že k tomuto žádanému stavu nevede tzv. plný život, pod kterým se zpravidla myslí bouřlivé avantýry, přebíhající od jedné rozkoše ke druhé. S nalézáním sebe sama je spíš spojeno uklidnění a omezování jakýchkoli výbojů. Dost často k tomu přispívá dosažení středního věku, vstup do manželského stavu či narození potomka. Ale jednoznačně zaručené to není.

Těmito problémy se zabývaly přečetné mozky asi odjakživa a snažily se nalézt cestu, na které by mohly nalézt oporu pro své poz-dější rozhodování. Nemohlo vzniknout nic jiného, než několik mode-lů, z nichž každý rozpracovává některý z prvků, které považujeme za dostatečně poznané, jakkoli si uvědomujeme, že model je pouze ne-dokonalá představa, která není schopna popsat předlohu v celé její celistvosti.
Jedním z dosti propracovaných modelů je předpoklad, že na po-čátku všeho jakási všudypřítomná, potenciálně všeobsažná, nepojme-novatelná Singularita bez hranic, bez pohybu a bez vlastností vytvo-řila svět, a to zcela odlišný od sebe. První krok ze singularity musel vést k dualitě, takže vznikly řady paralelních dvojic s protichůdnými prvky, které by se – teoreticky – byly schopny po jakési anihilaci na-vrátit zpět do původní, předtvořící formy.

K tomu se ale zcela zjevně nechystají, ba právě naopak: vzájem-nými novými kombinacemi vytvářejí další a další možnosti a předvá-dějí tak svět stále složitější. Jestliže by se původní prostor, ve kterém existovala ona Singularita, dal (pracovně) nazvat Prázdnotou, která nemá počátku ani konce, pak to, co vzniká rozvojem znovu a znovu vznikajících dvojic, by bylo možno považovat za Plnost, ovšem s pamětlivostí toho, že se neustále rozmnožuje a rozšiřuje.

Složitější je uvažovat o jejich historii, tj. o začátku a konci. Na začátek kladou různé modely buď povlovný vývoj v důsledku výběru vhodných kombinací, nebo nějaký typ Stvořitele, který moudře zařídí vše další. Ještě obtížnější jsou úvahy o konci. Jednotlivé části polari-zovaných dvojic jsou přirozeně odsouzeny po jisté době k zániku, je-nomže život se dokáže dost úspěšně obnovovat, takže konec je v nedohlednu. Hrozba je ale jinde. Buď zesílí temné vnitřní síly nato-lik, že svého nositele zahubí, nebo přijde zásah odkudsi zvenčí. Pak by už byla jakákoliv úvaha zbytečná.

Tak vznikl model dvou světů od sebe zcela odlišných. Jeden prožíváme, neboť jsme jeho součástí, druhý je pouze představovaný, ale zcela zavrhnout jej nelze.
Lidé jsou ovšem zaměřeni prakticky. Svět Plnosti, přesycený možnostmi, jim sice vyhovuje, ale k pocitu dokonalého štěstí nevede. Svět Prázdnoty zase leccos naopak slibuje, avšak současně odrazuje svými přísnými požadavky. Hledá se tedy nějaká střední cesta, neboť už dávno se poznalo, že život je ve střídání protikladů. Navíc byla objevena řada analogií mezi některými prvky obou světů, což umož-ňuje jejich vzájemné porozumění.

Dá se tedy mluvit o třech bázích, mezi kterými se člověk pohy-buje, a to nejdříve myšlenkově, později i prakticky. Záleží na tom, do které se rozhodne vcítit a dále ji rozvíjet.

Nejméně obsazená je báze Prázdnoty, jakkoli její vývody a po-žadavky jsou nejstručnější: vše je podmíněné a tedy neskutečné, od-souzené k zániku, takže si nezaslouží jím plnit mysl. Obětovat to. Stálá myšlenka na Boha, to je základní požadavek. Nepřetržité opakování mantry (džapa). Modlete se, neustále se modlete, vyzývá sv. Pavel. Kdo se chce přidat, buď se uchýlí do soukromé samoty nebo přijme ochranu některé řehole. Komu se to nezdá, ať se do toho nepouští. Nikdo ho přece nenutí. Vždy existují oblasti, které jsou pouze pro ty, kteří umí nebo chtějí. V žádném případě nejde o povinnost nebo dik-tát. Ostatní nechť klidně (nebo třeba i závistivě) pouze přihlížejí – a také se nic zvláštního nestane.

Méně náročný se zdá tzv. plný živost. Z oblasti techniky je ale známo, že poruchovost každého zařízení mnohonásobně stoupá s jeho složitostí. S usnadňováním života tedy musíme přijmout i nezbytné problémy. Svět je prostě polarizovaný, z toho se nevymkneme. Ne

bezpečí pádu se zvětšuje s narůstající výškou. Ale i zde je, ovšem hlu-boko ukryta, možnost jakési záchrany. Ta spočívá ve vykonávání sice čehokoli, ovšem pečlivě, umírněně a bez sledování soukromého pro-spěchu. A také s ohledem na duchovní zaměření.
To už je ale vlastně báze třetí, jejíž obsazenost je zhruba mezi oběma krajními. Plný život je nebezpečný (ostatně se z něj postupně vyroste), svět Prázdna odrazuje. Tedy od každého něco?
Tři báze od sebe nejsou striktně odděleny. Jedna přechází plynu-le v druhou, a je dokonce snadné namíchat si koktejl ze všech tří do-hromady. Život je natolik pestrý a mnohoznačný, že to umožňuje. Může to dokonce vyústit i v pocit sebeuspokojení. To např. tehdy, když si zajímavý duchovní text místo pracného opisování (jak to bý-valo dříve běžné) prostě oskenujeme z předlohy nebo otiskneme z internetu, nebo naopak když nám v obtížné životní situaci přinese útěchu nějaká hluboká duchovní myšlenka. V tom je pestrost a moud-rost života, že dokáže skloubit dohromady i zdánlivě odtažité prvky.

Jsou samozřejmě i jiné modely, které oslovují zase jiné povahy. Smysluplné jsou ovšem pouze ty, které vedou k rozvoji. Zastavit se znamená neplodnou stagnaci, kdežto připuštění záporné tendence ote-vírá spirálu pozvolné smrti.
Všechny údaje kteréhokoliv z modelů jsou pouze obecné. Tak je třeba je chápat a vhodně přizpůsobovat svým vlastním podmínkám. Turistický průvodce také podá pouze popis cesty – jednotlivé detaily si pak v jejím průběhu musí vyřešit každý sám, podle vlastních možností, schopností a uvážení.

Autor: František Benda, Foto: Internet