Důchodce a duchovní život – Divadlo

Autor článku: František Benda Duchovní život není nepodobný divadelní scéně. Není-li herec dostatečně vyzrálý, podává nepřesvědčivý výkon, takže za jeho slovy více prosvítá jeho občanská existence než život postavy, který se jí snažil vdechnout autor. Hrát dobře svoji úlohu neznamená pouze správně vyslovovat předepsaný text. I nezkušený divák snadno rozezná nakolik se shodují hercova slova se skutečným prožitkem.

U většiny herců samozřejmě divák ví, že se v civilním životě jedná třeba o pana Emanuela Karáska, který má chalupu v Dolní Lhotě; senzacechtivá veřejnost se navíc ráda dozví i o řadě bulvárních podrobností z jeho života, ale v této chvíli, kdy jsou na něj na jevišti namířena světla ramp, žije jiným životem. Má příležitost předvést hrdinu hraného kusu tak, abychom byli vtaženi do děje a stali se sami na chvíli jeho spoluúčastníky. Je to celkem snadná cesta jak prožít vedle svého života ještě částečně i život jiný, který nás může nějakým způsobem obohatit. Vůbec nám nevadí, že se dotyčný mistr Karásek za chvíli odlíčí a převlékne do svých civilních šatů. Však my se také vrátíme zpět na svůj píseček a budeme pokračovat v řešení svých vlastních domácích problémů. Kvalita podaného výkonu však zůstane ještě dlouho v naší paměti.

Cesta dokonalého herce – i když obtížně uskutečnitelná – by mohla probíhat tak, že by se dokázal postupně zbavit své vlastní identity až k jakémusi neutrálnímu, pouze existenčnímu základu bez jakýchkoli výraznějších vlastností, ze kterého by teprve znovu vrůstal do existence jiné, a to právě té, kterou se snažil vytvořit autor představovaného kusu. Podle ní by si pak vybíral jak prožívat předepsané zisky i ztráty.

Takovýto postup rozdrobení základního stavu na nejmenší částečky elementárních prvků a jejich pozdější nové sestavování není něčím neznámým. Fyzika i chemie se jimi zabývají běžně a docela se jim i daří z rozdrobeného materiálu sestrojit zpětně buď původní, nebo i nově odvozené tvary. Někdy dokonce takové, které volná příroda ani nezná. Na divadle to tak jednoduché není. I do dokonalého prožití hrané postavy vkládá každý herec kus svého osobitého charakteru, něco jako vlastní rukopis, který ho dokáže odlišit od všech herců ostatních.

Duchovní život se podobá divadlu natolik, že ten, kdo se pro něj rozhodne, také se nedokáže okamžitě změnit na předpokládaný ideál. Také musí víceméně často přestat odříkávat naučenou úlohu a odběhnout ke svému existenčnímu hospodářství, aby je udržel v chodu. Duchovní nasměrování ale dokáže postupně měnit jeho praktický život do té míry, že přestane lpět na oněch tzv. světských vazbách a víc se přikloní k opravdovým, věčným hodnotám.

Často se připomíná, že každý člověk je vlastně také tak trochu herec. Něco jiného si o sobě představujeme a podle toho vystupujeme, něco jiného ve skutečnosti jsme. Je-li mezi těmito projevy značný rozdíl, může to vést k nepříjemným kolizím. Prostě zjistíme, že nedostáváme nic, nebo jen velice málo z toho, čím se domníváme, že by nás měl svět po zásluze odměnit.

Pokud se tím cítíme nějak mimořádně poškozeni, musíme se buď změnit, nebo do svého jednání vložit větší průbojnost a své názory světu prostě vnutit. Vzdát se svých ideálů je samozřejmě méně náročné, ale zase to více bolí.

Pak se radí podívat se pravdě více to tváře a nemít o sobě přehnané představy. Jako je rozumné utrácet pouze úměrně k vlastním zaručeným příjmům, tak ani svět nám nevrátí víc, než jsme do něj vložili. Spíš musíme počítat s tím, že nás občas ošidí.
Duchovní směry vybízejí k omezování vlastních nároků. Kde je ale hranice? O té zas budeme rozhodovat pouze my sami. V pastoušce bez základního vybavení se sice dá žít nějaký čas spokojeně, ale tvůrčího ducha to na dlouho neuspokojí. Na druhé straně pak bez potřebného nářadí ani nejšikovnější řemeslník nic kloudného nevytvoří. Také ovšem platí, že ani nákladné zařízení nezaručí přeměnu průměrného zájemce v genia.
Kousek své vlastní tvořivosti musíme zkrátka vložit do všeho.

Autor: František Benda, Foto: Internet