Důchodce a duchovní život – Hranice v myšlení

Autor článku: František Benda V nejednom oboru jsme vyzývání, abychom si udělali pořádek ve svých myšlenkách. Myšlení, říká se nám, je skvělý výdobytek lidské inteligence, ale pozor! Je docela běžné, že to, co na jedné straně velice prospívá, dokáže jinde, na nejméně očekávaném místě, docela ne-příjemně škodit.

A tak jsme následně vyzývání k omezení myšlení. Ne snad tak, abychom se zcela vzdali této skvělé schopnosti našeho mozku, nýbrž abychom jeho činnost, která má tendenci k chaotickému rozvíjení svých aktivit, poněkud usměrnili a kultivovali.
Kultivace myšlení se může vztahovat hned na dvě jeho stránky. Jednak na produktivitu, jednak na vnitřní náplň, čili na kvantitu a kvalitu.

Nadměrná produktivita je dobře pozorovatelná u nezadržitelných mluvků. Na nich je zřejmé, že jejich vodopád slov už od samého za-čátku prostě neumožňuje dodat jim jakoukoli vnitřní náplň. Jde jim pouze o to, aby mluvili a mluvili. Je pravda, že od jiných, stále mlčících, se zase nic nedozvíme, ale je velmi obtížné požadovat, aby každý předem promýšlel a zvažoval co chce právě pronést. Nicméně se zdá, že „mlčeti zlato“ má asi stále svou platnost.

Vnitřní náplň myšlení je celkem snadno rozlišitelná. Bez obtíží si dokážeme přiznat, že naše myšlenky nikoli občas, ale naopak dost často zabřednou do oblastí, v nichž se nám zase tak moc nelíbí, aby-chom v nich setrvávali delší dobu. Nemusíme přece vždy souhlasit s tím, co nás právě napadne. Ale naopak setrvávat stále pouze u závažných témat přestane být velice brzy zajímavé. Člověk se rád baví a vlastní myšlení to umožňuje v prvé řadě. Snění je vždy přitažlivé, a navíc je známo, že z dětských či mladistvých snění se později vyvi-nul nejeden závažný čin.

Nicméně – má-li se zasahovat do způsobu a provozu myšlení –není to možné provést jinak, než zase myšlením. Vzniká paradoxní situace: myšlení má omezovat samo sebe. V jógické literatuře, která se tímto problémem rozsáhle zabývá, najdeme četná ujištění, že je to nemožné. Vysvětluje se to takto: odstraníme-li si prý z rány trn po-mocí jiného trnu, ten první z ní sice zmizí, ale ten druhý se do ní tím pádem zase dostane. Také se používá příměr s omýváním krve pomocí krve jiné – jakkoli se snažíme, ta poslední krev na pokožce zůstane a nezmizí. Nabízené řešení trochu připomíná organizaci lidské společ-nosti: z celkového množství lidí se vyčlení určitá část, která má za úkol dohlížet na zbytek populace, probíhá-li v něm vše podle přijatých regulí. Ne-li, zakročí. To ovšem předpokládá naprostou bezúhonnost dozorčích orgánů, která ale – jako vše lidské – také pod-léhá běžným pokušením. Každý příměr zajisté pokulhává. Proto zde lépe vyhoví představa nezúčastněně pozorujícího Tichého Svědka.

Paradoxem je, že snaha o zmírnění toku myšlenek nás k průběhu myšlení ještě více připoutává. Situace je podobná chvíli, kdy bychom se pokoušeli usnout usilovným soustředěním na myšlenku: „Musím co nejrychleji usnout.“ Zde platí spíš: Sejde-li s očí, sejde i z mysli. Tělo ovšem prochází řadou činností, které s očí nikdy ani sejít nemohou. I při dokonalém zklidnění si uvědomujeme nejen polohu svého těla, ale i všechny pocity s tím spojené, jako jsou právě uvolněné svaly nebo dotyk těla s jeho prostředím. Také zklidněný dech stále ještě probíhá a dává o sobě vědět. Stav „uvědomuji si, že nemyslím“ je neuskutečnitelný. Je třeba se uchýlit do jiné oblasti, ve které myšlenky ztratí jak svoje pojmenování, tak svou emoční náplň. Je-li na myšlenku nahlíženo jako na překážku, je to jako sledovat jakým druhem písma je vytištěno nějaké slovo bez ohledu na to, co znamená. Zaujme-li nás svým významem, ať už lahodným nebo pohoršlivým, podlehli jsme. Mysl se jím zabarví, svým způsobem se jím stane, a více se ho nezbavíme. Jsme polapeni.

Obzvlášť nebezpečné jsou fantazie. Námitka, že jsou neskutečné, neobstojí. Záleží pouze na představivosti. Navíc svět fantazie tím, že je barvitější a také tím, že odpovídá našim přáním, je mnohem zají-mavější, než kterákoliv vzpomínka na konkrétní věc. K té lze ve fan-tazii vždy něco přidat. I proti jeho nepravděpodobnosti lze vznést

vážné námitky. Sled zcela reálných prožitků se dokáže – často bez větší námahy – seskupit tak, že by se divil i autor sci-fi. Převážná
většina variant není neuskutečnitelná. Proč by nemohla vyjít právě ta žádoucí v našem případě? Mysl ji bez větší námahy rozvíjí jako reálnou příhodu, a vděčně se jí zabývá. Jedinou obranou proti fantazii je přetnout ji – navzdory její lákavosti – na samém jejím začátku a dále se jí nezabývat.
Myšlenky, zpracovávající předměty z oblasti vědeckého výzkumu, jsou méně nebezpečné. Tím, že se pohybují v rozmezí hmotných zákonů, nemají tolik možností rozlétnout se do té šíře, kterou umožňuje oblast ducha. Ani zde sice není předem odstraněna možnost úniků, ale pravděpodobnost jejich výskytu je menší. Konkrétní výzkum nevyvolává tak snadno emoce.
Výsledky v duchovní oblasti jsou jen obtížně srovnatelné jeden s druhým. Když už ego učiní ústupek a dovolí pootevřít bránu k něja-kému duchovnímu poznání, vynahradí si to představou o vlastní výji-
mečnosti, která to umožnila. To je také důvod k tomu, aby cesta du-chovního poznání začala ze stavu naprosté pokory a odevzdání.

Autor: František Benda, Foto: Internet