Staré stezky nejen pro důchodce 3

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná ŠUMAVSKÁ ZLATÁ STEZKA. Zlatá stezka jako součást středověkého dopravního systému ve střední Evropě spojovala české země s Podunajím a se zeměmi na jih od něj. Název „Zlatá“ ji provází od počátku 16. století jako výraz mimořádné výnosnosti obchodu, který po ní probíhal. Předtím se nazývala „pasovská“, „prachatická“, „česká“, „solní“ apod.

Trasa Zlaté stezky se snad využívala již v pravěku, ale první zprávy o ní máme z 11. století. Římský král Jindřich II. daroval litinou z roku 1010 pasovskému ženskému klášteru Niedernburg mýtné poplatky na cestě do Čech a někdy na konci 11. století přenechal český král Vratislav II. obdobné poplatky na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Obě obdarované církevní instituce spravovaly stezku v prvních stoletích její existence. Funkci Niedernburgu již od 12. století postupně přebíralo pasovske biskupsví a na české straně vystřídala po husitských válkách vyšehradskou kapitulu světská moc, především významnější jihočeský rod Rožmberků.

Zlatá stezka původně vedla z Pasova do dnešních Starých Prachatic, ale její systém se stále rozšiřoval a od l4. století jej tvořily 3 hlavní linie: Dolní Zlatá stezka z Pasova do Prachatic přes Waldkirchen a Volary, Střední Zlatá stezka z Pasova do Vimperka přes Strážný a Horní Zlatá stezka z Pasova do Kašperských hor přes Freyung a Kvildu. K jejich ochraně byly postaveny hrady a hrádky Stožec, Kunžvart, Hus, Vimperk, Osule u Vitějovic a Kašperk na české a Kalkenstein a Wolfstein na pasovské straně. Z řady osad a měst, vzniklých na všech větvích stezky, si brzy vybudovaly rozhodující význam na české straně Staré Prachatice, vystřídané na počátku 14. století nově založeným městem v široké kotlině pod Libínem, a na německé straně staré biskupské město Pasov. Zvláště Prachatice byly se Zlatou stezkou spjaty doslova bytostně a díky ní se postupně domohly postavení jednoho z nejvýznamnějších českých měst. Vděčí jí také za dodnes dochovanou velkolepou renesanční výstavbu, která je produk-tem vrcholné doby existence této obchodní komunikace.

Hlavním obchodním artiklem na Zlaté stezce byla nesporně sůl. České země jí měly nedostatek, a jelikož středověk potřeboval velké množství soli (byl to mj. i jediní konzervační pro-středek na potraviny), bylo nutné ji dovážet. LZe solných ložisek ve východoalpské oblasti v Reichenhallu, Halleinu nebo Hallstattu se sůl přepravovala po řekách do Pasova a odtud na hřbetech soumarských koní po Zlaté stezce přes Šumavu do Čech. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily drahé látky, jižní plody, koření a víno a opačným směrem hlavně obilí a dále chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské produkty.

Skutečnými nositely obchodu na Zlatí stezce byli tzv. soumaři, německy Säumer, většinou sedláci, kteří za odměnu přepravovali zboží na hřbetech koní buď ve vlastní režii nebo ve službách velkoobchodníků. Z bezpečnostních důvodů se tito soumaři sdružovali do karavan a občas používali i ozbrojeného doprovodu. Karavany chodily po celý rok, ale nejvíce po žních a hlavně po podzimních pracech; cesty byly totiž v bažinatých úsecích zamrzlé a byl dostatek obilí, hlavního zpětného nákladu do Pasova. Po denním pochodu asi 25 – 30 kilometrů mu-seli soumaři nocovat a právě v těchto vzdálenostech vznikla na trase Pasov – Prachatice nej-větší soumarská sídliště Waldkirchen a Volary.

Ve vrcholné době středověkých obchodních cest, ve 14. až 16. století patřila Zlatá stezka k nejvýznamnějším středověkým spojnicím. Husitské války provoz na stezce na čas přerušily, ale v 16. století, kdy českou část spravovali Rožmberkové, nastal její nový rozkvět. Prachaticemi tehdy procházelo až 1200 soumarských koní týdně a přivezlo se tam více než 3 miliony litrů soli ročně. Provoz na stezce byl tak čilý, že se musely vydávat zvláštní soumarské řády, které jej měly regulovat a řídit. Až třicetiletá válka a rostoucí konkurence bavorské a rakouské soli způsobily obchodu s pasovskou solí na Zlaté stezce takové škody, že se z nich již nevzpamatoval. Habsburkové poté prosadili monopol své soli, dovážené z Lince do Českých Budějovic a dále do Prahy, a v důsledku toho provoz na Zlaté stezce do počátku 18. století zcela zanikl. Trasy jednotlivých větví Zlaté stezky se Habsburkové potom pokoušeli využít při budování novodobé silniční sítě, ale jako vhodná se ukázala pouze vimperská větev, s kterou je dodnes téměř totožná mezinárodní silnice do Německa přes hraniční přechod ve Strážném.

Jedna odnož kašperskohorské větve Zlaté stezky směřovala již od 14. století z Horské Kvildy kolem Luzného na Grafenau, Tittling a dále do Pasova. Na rozdíl od Zlaté stezky se nazývala Zlatou cestou (Goldene Straße) a Karel IV.ji zamýšlel jako část dálkové obchodní cesty z Čech přes Salzburg do Benátek. Její význam podtrhl před rokem 1376 plánovitým za-ložením města Grafenau s jeho velkoryse pojatým náměstím. Od sklonku 16. století využívali Zlaté cesty bavorští vévodové k přepravě své soli do Čech a konkurovali tím Pasovu a Zlaté stezce. Toto soupeření ukončila v roce 1608 smlouva, podle které Bavorsko dále prodávalo svou sůl Pasovu a ten ji opravoval po Zlaté stezce do Čech. Význam Zlaté cesty tím silně poklesl a v 18. století zcela zpustla.

Zlatá stezka je příkladem komunikace, která přinášela život celým rozsáhlým oblastem sousedících středověkých států – Pasovskému biskupství a Českému království. Proudilo po ní nejen zboží, ale také myšlenky, kultura a kolonisté, kteří osídlili nehostinný pohraniční hvozd. Vznikla na ní řada vesnic a měst, z nichž zvláště Prachatice, Volary, Waldkirchen nebo Pasov jsou příkladem toho, jak významná cesta může ovlivnit osud lidského sídliště.

O Zlatou stezku se již od počátku 19. století zajímají vědci, spisovatelé i široká veřejnost a v současné době probíhá rozsáhlý historicko-archeologický výzkum, který má rekonstruovat průběh této středověké komunikace v terénu. Řada vědeckých konferencí, výstav, článků i upomínkových a turistických akcí svědčí v poslední době o tom, že se Zlatá stezka probouzí k novému životu a že by mohla opět začít plnit svou dávnou úlohu spojnice mezi zeměmi a národy na obou stranách Šumavy.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet