Staré stezky nejen pro důchodce 5

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Labským kaňonem vede odvěká vodní cesta ze Střední Evropy k Severnímu moři. A naopak, po labských březích byla už před tisíciletími vyšlapána solná stezka od Severního moře do Střední Evropy.

Ve 4. století před naším letopočtem založili keltští Bójové na labském břehu své říční město Nomisterion, které snad bylo předchůdcem Děčína, jemuž zase dal jméno slovanský kmen Děčanů, osidlující zdejší krajinu od 6. století. Plavba po Labi je historicky zaznamenána v 11. století, kdy se starověká solná stezka přestěhovala na řeku. Lodě táhly proti proudu buď lidé a později koňská spřežení. Takto pluly lodě po Labi téměř 800 let, až do objevu páry a parníků. Ale i potom nejobtížnější úseky se skalnatým dnem mezi Hřenskem a Děčínem podporovalo tažné zařízení – řetězy, natažené po říčním dnu, po nichž se parník za obrovského rachotu pomalu „šplhal“ proti proudu do přístavu v Děčíně.

Stezky obecně.
Územím jižních Čech procházely od pradávna cesty zprostředkovávající dálkový zahraniční obchodní styk mezi Čechami a alpskými zeměmi. Jejich cílem bývala zejména Praha, jako přirozené centrum českého státu a východisko pro další putování do německých zemí, Polska, Ruska a k Baltu. Přechod přes rozsáhlý, hustý, řídce osídlený a těžko prostupný hraniční hvozd jižních Čech umožňovaly ještě ve středověku jen úzké, obtížně schůdné pěšiny. Jejich směr byl určován prostupností hornatého masívu Šumavy a tokem řeky Vltavy, jež oblast rozdělovala na dvě komunikačně odlišné oblasti. Zpočátku mohli projít po stezce vedle sebe nanejvýš dva soumaři se zbožím, ale postupně byla stezka plánovitě zpevňována a rozšiřována. Zemské stezky měly značný vliv na kolonizaci pohraničních území. Od 13. století na nich vznikala královská i poddanská města, která do svých bran sváděla příjmy z mýta a také jinak těžila z dobrého obchodního spojení. Udržování a správa silnic patřila k „zemským povinnostem“ vrchnosti i poddaných, kteří mohli na opravy cest získávat potřebné peníze vybíráním mýtného poplatku. Také do královské pokladny plynuly finanční prostředky ze zahraničního zboží v podobě cla a ungeltu. Výběrčí je přijímali na takzvaných „hostinských“, tedy povolených cestách, kterým nebylo dovoleno se vyhnout. Pokud někdo celní stanici obešel a byl dopaden, byl mu zabaven povoz i přepravované zboží. Jedna polovina zabaveného majetku připadla králi a druhá městu, jež provinilec chtěl o poplatek připravit. Přes tyto vysoké sankce se stále více rozmáhalo používání „postranních“ , panovníkem zakazovaných směrů cest. Jejich užíváním kdysi neprostupný hraniční hvozd řídl, což škodilo bezpečnosti země. Po stezkách se dopravovala do Čech zejména sůl, plátno, kvalitní sukna, hedvábí, zbraně, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a další druhy kupeckého zboží. Vyváželo se obilí, máslo, sýry, dobytek, sladkovodní ryby, slad, pivo, vosk, med, zemědělské produkty i řemeslnické výrobky.

K nejstarším a nejpoužívanějším cestám patřila takzvaná Zlatá stezka. Vedla z bavorského města Pasova přes Freyung, Bischofsreuth, České Žleby, Volary, hrad Hus a Libínské Sedlo dále do Prachatic. Odtud pokračovala přes Netolice, Vodňany, Protivín a Písek do Prahy. Stezka byla používána pravděpodobně již od 11. století. Ve 14. století se z ní oddělila cesta vedoucí z Pasova přes Freyung, Kvildu, Horskou Kvildu do Kašperských Hor. Další odbočka vedla přes bavorské Grafenau na Březník, Horskou Kvildu a Modravu, dále do Sušice, Klatov a Plzně. Na hranicích vznikaly celní stanice, ze kterých se postupně vytvářely trhové osady a města. Tímto způsobem vzniklo město Prachatice, které rychle bohatlo díky svému právu výhradního skladu a prodeje bavorské soli. Vzhledem k výnosnosti obchodu se solí a dalším zbožím se dostalo stezce pojmenování „zlatá“. V 16. století přiváželo touto cestou sůl do českých zemí 1 200 – 1 300 soumarů týdně. Po roce 1706, kdy císařská sůl, dovážená z rakouského Gmundenu, vytlačila sůl bavorskou a sklad byl přeložen z Prachatic do Českého Krumlova, Zlatá stezka téměř ztratila svůj obchodní význam. Jako spojnice Čech s rakouskými zeměmi byla již od pravěku užívaná Linecká stezka, sloužící zejména pro dopravu soli a dobytka. Poprvé doložily písemné prameny existenci této důležité zemské stezky v roce 906. Cesta směřovala od Lince přes Leonfelden a Studánky k Vyššímu Brodu, u Rožmberka vedla přes brod na pravý břeh řeky Vltavy a pokračovala přes Český Krumlov, Boletice, Chvalšiny, Smědeč a Lhenice na Zlatou stezku k Netolicím a dále přes Protivín a Písek ku Praze. Z Leonfelden vznikla později odbočka k Frymburku, kde stával dřevěný most přes Vltavu. Z pozdější doby byla odbočka Linecké cesty, nazývaná Kaplická stezka, vedoucí z Lince k Cáhlovu (Freistadtu) a odtud před Dolní Dvořiště, Kaplici, Velešín a Doudleby do Českých Budějovic a dále přesSoběslav a Tábor do Prahy. Linecká cesta byla důležitá pro dálkovou dopravu zboží i pro lokální spojení měst Český Krumlov, Rožmberk a Vyšší Brod. Sloužila potřebám vrchnostenské správy i potřebám domácího obchodního spojení měst a venkova. Zprávy z 15. století informovaly, že se po ní dovážela sůl, benátské zboží a železo ze Štýrska.rakouského hradu Raabs směřovala z Moravy do Čech přes Slavonice zemskou branou mezi Landštejnem a Pomezím takzvaná Rakouská či Gmundenská stezka. Vedla dále přes Staré Město pod Landštejnem, Novou Bystřici a Stráž nad Nežárkou na Lineckou stezku. Později se obrátila směrem k Jindřichovu Hradci.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet