Tip pro seniory: Poutní místa 4

Autorka článku: Maura V malebném údolí Jizerských hor v městečku Hejnice nad říčkou Smědá se před branou do chrámu mezi lipami spojují staré poutní cesty z Polska, Německa a Čech.

Součástí barokního dómu je malý gotický kostelík, který už od 13. století chrání usměvavou a milou madonku s Ježíškem v náručí a všem nemocným a slabým poskytoval ochranu před nepřízní počasí. Ti sem přicházeli každý den prosit Boha Otce o zdraví a sílu na přímluvu Panny Marie. Proč zrovna sem chodili tito lidé a jak se sem usměvavá madonka dostala, vypráví místní legenda. V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem řemeslník sítař a řešetář. Chodíval přes hejnické lesy za prací a odpočíval na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou. Podle tradice jednoho dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí.

Ve snu uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé a jeden z nich mu pravil: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Když se sítař probudil a o svém snu přemýšlel, nabýval stále většího přesvědčení, že nejde jen o pouhý sen, ale o vnuknutí Boží. Rozhodl se uposlechnout Božího slova a hned příštího pátku se vydal na cestu do nedaleké Žitavy prodat své zboží a za stržené peníze koupit u řezbáře sošku Panny Marie. Cestou našel groš a měl radost, že ho přidá k výdělku.

Když však přišel k řezbáři, zjistil, že mu všechny ty peníze nestačí, snad jen na starou malou madonku, na niž si vzpomněla řezbářova žena. Sošku zakoupil, vrátil se s ní do Hejnic a vložil ji s velkou úctou a bázní do duté lípy, pod níž se mu zdál spásný sen. Naplněn hlubokou vírou, že na přímluvu Matky Boží vrátí Bůh jeho ženě a dítěti zdraví, poklekl, sepjal ruce a prosil Boha o pomoc. Druhého dne přivezl svou ženu s dítětem na starém vozíku k lípě a společně prosili Pannu Marii o přímluvu u Boha. Stalo se to, co andělé předpověděli: žena i dítě se uzdravily. Zázračné uzdravení sítařovy ženy a dítěte nezůstalo samozřejmě utajeno. Byla z toho velká novina, kterou si lidé po osadách vyprávěli a roznesla se po celém okolí. Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc.
Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes. Toto požehnané poutní místo bylo ve velké úctě u frýdlantských pánů. Roku 1278 koupil od krále Přemysla Otakara II. frýdlantské panství Rulko z Bibersteina. Jeho syn Jan I. nechal vytesat na stropní klenbě svůj rodový erb – jelení paroh. V roce 1346 ustanovil míšeňský biskup pro poutní místo v Hejnicích kněze z blízké Raspenavy, který tam každodenně zpovídal a sloužil mši svatou za všechny přítomné poutníky a nemocné.

V roce 1406 -1424 umístil rytíř Jan III. z Bibersteina na vnější stranu kostelíka překrásné votivní kamenné sousoší, které jej znázorňuje, jak se modlí před hejnickou madonkou s Ježíškem. Později zde byl údajně i sám pochován.

V roce 1469 papež Pavel II. udělil všem zdejším poutníkům sto dní odpustků, které míšeňský biskup Dětřich v roce 1474 prodloužil na 140 dní. Protože přicházelo stále více poutníků, kostelík se až do roku 1472 stále rozšiřoval. Jeho délka byla 56 a šířka 18 loktů. Gotické klenutí uprostřed podpíraly dva sloupy. Světlo procházelo deseti gotickými okny. Uvnitř kostelíka byly jednoduché lavice a chór z obyčejného měkkého dřeva. Po straně směrem k východu se sestupovalo po třech schodech ke kapli, kde byl oltář a tři zpovědnice. Kostel měl celkem šest oltářů a dva větší zvony. Boční oltáře byly věnovány městy Budyšín, Lubije (Löbau), Žitava a Zhořelec a Lubáň. Na hlavním oltáři stála milostná soška Panny Marie v zasklené pozlacené skříňce. Kostel byl ke cti Panny Marie slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu.

Cesta do Hejnic tmavými horskými lesy byla značně náročná a nebezpečná a vyžadovala od poutníků značnou odvahu a víru. Poutníci byli často překvapeni divokou zvěří a nezřídka na ně při stezkách číhali lupiči a zloději. Překonávání překážek a nebezpečí však od nás Bůh očekává. Svými oběťmi, odříkáním, modlitbami a upřímnou zpovědí se můžeme očistit od hříchů. Toto všechno patří ke smyslu poutní cesty symbolizující naši cestu do Božího království. Do Hejnic přichází stále více poutníků a slibně se tak rozvíjí i obec.
Po smrti Kryštofa Bibersteina připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému rodu Redernů za 40.000 zlatých. Ti ihned po svém příchodu podle tehdejšího práva cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství) změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Pouze mariánský poutní kostel v Hejnicích nemohl být kvůli četným poutím z okolních katolických panství změněn. Byl tedy uzavřen. Poutníci však nepřestávali do Hejnic putovat, prosili a modlili se venku před zavřenou branou kostela. Nepomohly ani prosebné dopisy mnoha významných osobností např. pražského arcibiskupa Antonína Medka, prezidenta apelačního soudu Jiřího Lobkovice nebo vrchního soudce pro zemi českou Jiřího Martinice zaslané svobodným pánům z Redernů. Sám císař Rudolf II. nařídil znovu otevřít hejnický kostel poutníkům, ale nestalo se tak, protože frýdlanstký pán Melchior z Redernů jako prezident dvorní válečné rady a polní maršál si získal císařovu přízeň. Pod nátlakem tak dochází k protestantizaci místních věřících i duchovních. Stejně neústupná k otevření kostela byla i Melchiorova manželka Kateřina, která podle dochovaného rukopisu pozdějšího představeného pátera Oppitze odvezla celý hejnický kostelní poklad i s milostnou madonkou v roce 1609 na svůj liberecký zámek. Ten však lehl 2. května 1615 popelem. Jako zázrakem však nebyla milostná hejnická soška zničena. Mezi lidmi se vyprávělo, že to byl Boží trest za Kateřininu zpupnost. Ta ještě téhož dne vrátila sošku zpět do hejnického kostela, kam patřila. Svých původních práv se hejnický kostel dočkal až po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Ta znamenala porážku i pro rod Redernů, jehož členové proto prchají z Čech.
Roku 1622 koupil frýdlantské panství vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Díky jemu se do celého panství vrátilo katolictví a brána hejnického kostela se opět otevřela procesím poutníků. Ti přinášeli mnoho obětních darů na vybavení kostela a obnovení liturgie. Frýdlantský vévoda na svém panství dlouho nepobýval, prý jen čtyřikrát, a to celkem devět dní. Z nedalekých Lázní Libverda si však nechával posílat na svá válečná tažení minerální vodu. Roku 1634 byl vévoda zavražděn a jeho manželka Isabela Valdštejnová darovala hejnickému kostelu gotický křídlový oltář z roku 1500, který dnes stojí na původním místě zjevení. O nové oživení katolické víry na Frýdlantsku se velmi zasloužil děkan Šebestián Baltazar z Waldhausenu, který obnovil procesí a zřídil poutnický dům pro kněze – poutníky.
Novými majiteli Frýdlantska se stávají roku 1636 Gallasové pocházející z Tyrolska, kteří jej i s panstvím libereckým dostali jako dar od císaře Ferdinanda II. Za jejich panování dosáhl věhlas poutního kostela svého vrcholu. Poutní slavnosti byly hojně navštěvované, na mariánské svátky se nezřídka sešlo i šest až sedm tisíc poutníků, kteří vážili dlouhou cestu se skromnou postní stravou a radovali se, když mezi stromy zahlédli věže kostela. Proto se hrabě František Ferdinand Gallas a jeho žena Emerenciána rozhodli zastřešit obvod kostela ambity, které by poutníkům poskytli přístřeší a klid pro odpočinek po cestě. Ty kolem gotického kostela zbudoval v roce 1676 A. Leutner. Ambity slouží dodnes jako křížová cesta, jsou zde krásné dřevěné zpovědnice a malé kaple věnované patronům.
Věřících neustále přibývalo, a proto hrabě se svou ženou povolal do Hejnic řádové bratry františkány, aby sloužili poutníkům po duchovní i hmotné stránce.
Dne 9. ledna 1691 píše František Ferdinand Gallas provinciálu františkánů P. Antonínu Hartmannovi, aby vyslal do Hejnic několik páterů. Pak byla zahájena stavba kláštera s klasickou kvadraturou a velkou zahradou. Františkáni po dobu stavby bydleli v poutnickém domě. František Ferdinand Gallas se v zakládací listině ze dne 20. února 1691 zaručuje postavit klášter pro nejméně 12 řádových bratří, 8 páterů kazatelů a 4 laiky. Zavázal se také k úhradě jejich nákladů a dodávce dřeva na topení a potravin. Za to měli františkáni sloužit jednou týdně mši svatou za zemřelé patrony rodiny Gallasů. Tato smlouva platila na věčné časy, tj. vztahovala se na všechny budoucí patrony a správce kláštera. Pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna dne 29. listopadu 1691 prohlásil klášter za „řeholní na věčné časy“. Základní kámen položil páter Amandus Hermann 27. dubna 1692.
Autorem projektu a stavitelem byl pražský architekt italského původu Marcus Antonius Canevalle. Ten byl také pověřen hejtmanem panství Christianem Platzem, aby mohutnými skarpami zpevnil vnější obvodové zdi ambitů, které hrozily zřícením. Na výstavbu kláštera obdržel od hraběte Gallase 4.500 florinů.
Do Hejnic přišli 29. listopadu 1691 čtyři páteři františkáni: P. Ludvík Zwinner, představený kláštera, P. Vítězslav Winter (byl zpovědníkem hraběnky Emerenciány Gallasové), P. Faustin Wirfel a P. Jan Evangelista Höperer. Do kostela byli slavnostně uvedeni 12. února 1692 hrabětem Františkem Ferdinandem Gallasem. Klíče od kostela předal představenému kláštera biskupský vikář Martin Bernard Just. Klášter byl dokončen v roce 1696, avšak františkáni do něj přesídlili až 8. března 1698. Všechny krásné projekty a plány s budováním poutního místa nenarušila ani náhlá smrt hraběte Františka Ferdinanda 4. ledna 1697: jeho manželka Emerenciána pokračuje s rozšiřováním areálu pro věřící, jichž stále přibývalo. Poslala na pražskou konsistoř písemnou žádost o výstavbu barokního chrámu spolu se stavebními plány od Tomáše Haffeneckera. Konsistoř obratem povolila stavbu podle předložených plánů v listu datovaném 28. března 1721. Dnem 8. května 1722 je datována dochovaná smlouva na provedení stavby Haffeneckerem a jeho závazek, že provede stavbu přesně podle plánů Jeho Excelence. Podle pozdějších záznamů se však kostel stavěl podle plánů slavného architekta Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Stavbu vedl zednický mistr Jan Fogenauer, Vlach z domácnělý na Liberecku.

Kostel byl s velkou slávou vysvěcen 1. července 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie. Dodnes jsou v kostele označena žehnací křižma na stěnách po obvodu vnitřku kostela. Chrám mohl pojmout na 1.000 poutníků. Podle františkánské kroniky v letech 1699-1725 putovalo do Hejnic 1 381 176 poutníků se svými prosbami o přímluvu Panny Marie.
V roce 1698 byla pod dohledem Jana Václava Gallase postavena pod místem zjevení třídílná hrobka. Jako první sem byl pochován jeho otec František a jeho bratr Maxmilián. V roce 1719 byl Jan Václav v Neapoli zavražděn a jeho srdce bylo na jeho přání pochováno v hejnické hrobce. Ta se postupně rozšiřovala, takže dnes se skládá ze tří krypt. První dnes patří rodině Gallasů, druhá rodině Clam-Gallasů a třetí františkánům. Roku 1757 vymírá rod Gallasů po meči a veškeré jmění dědí synovec Kristián Filip Clam, ovšem pod podmínkou, že rodové jméno Gallas a rodový erb budou nadále zachovány. Tak vzniká nová rodová větev Clam-Gallas. Poslední mužský potomek František Clam-Gallas zemřel roku 1930. Poslední majitelkou frýdlantského zámku byla Clotilda Clam-Gallasová, která v dubnu 1945 odjíždí do Vídně, kde v roce 1982 umírá.

Chrám byl několikrát opravován. Poprvé po velkém požáru 1. května 1761, kdy vyhořela klášterní knihovna a roztavily se zvony. Milostnou sošku františkáni zachránili. Již za 18 měsíců bylo vše opraveno. Hejnický kostel prošel dalšími zkouškami. Za Marie Terezie a jejího syna Josefa II. byl podle císařského dekretu 6. července 1757 vydán zákaz všech procesí s výjimkou Božího Těla. Všechny stříbrné liturgické nádoby musely být odevzdány do Vídně a postupně byly uloupeny další cenné předměty. Výnosem ze dne 21. května 1784 musely být odstraněny ze stěn milostné kaple všechny votivní dary. V listopadu 1791 byla odhadnuta cena drahých kovů a drahokamů. Soupis byl odevzdán na místodržitelství, majetek zapečetěn a později odevzdán. Od roku 1810 už kostel přestal být napadán, neboť v něm nezůstalo nic cenného. Kostel byl zpustošen a chátral. S opravami začal až představený kláštera P. Denemark v roce 1900. Opravu tehdy hradil hrabě Clam-Gallas. Celá oprava stála 200.000 ko run. Strop byl vymalován v letech 1904 – 1906 Andreasem Grollem, od května 1914 zvonily ve zvonicích dva nové zvony, ale ty byly záhy sňaty a použity na výrobu zbraní pro 1. světovou válku. V roce 1924 byly sice zavěšeny nové zvony, avšak druhý pár zvonů potkal stejný osud a zvony byly v roce 1944 opět použity na výrobu zbraní pro 2. světovou válku.

Poutní cesta
Desetitisíce lidí se vydávaly v minulosti na poutní cestu z pražské Lorety do kláštera v Hájku, lemovanou jedenadvaceti výklenkovými kaplemi. Téměř po celé dvacáté staletí kaple chátraly a postupně jich devět zmizelo. V letech 1999-2001 bylo sedm kaplí opraveno, nyní se připravuje vyznačení pěší a cyklistické stezky.
Více se můžete dozvědět i v rubrice KNIHOVNA

Putování za zázrakem
K věhlasu poutí do hájecké Lorety jistě přispěly horlivě roznášené pověsti o četných zázracích na přímluvu zdejší Madony. Počet procesí a jejich účastníků se ještě zvýšil poté, co sem přišli františkáni. Do Hájku putovali při mariánských svátcích nejvyšší představitelé habsburské monarchie, členové císařské rodiny a elita církevního života. Nejslavnější procesí do Hájku organizovala Praha. Právě pro jejich účastníky vyrostlo na dvacetikilometrové trati v letech 1720-26 jedenadvacet výklenkových kapliček. s freskami ze života Panny Marie a Františka z Assisi, které sloužily k rozjímání a k odpočinku poutníků. Od konce 18.století kaple začaly chátrat, protože Josef II. zrušil nadaci, s jejíž pomocí byly do té doby pravidelně obnovovány. Poslední částečné opravy se uskutečnily v letech 1899-1900, po první světové válce se již poutní sláva Hájku začala očividně vytrácet. Později kaple zůstaly ponechány svému osudu a devět z nich nenávratně zmizelo. Během roku 1999 byly zásluhou spolku Hostivít a místních úřadů opraveny dvě kaple před klášterem v Hájku – č.19 a č.20. Po domluvě s majiteli pozemků byla v polích znovu vytyčena trasa poutní cesty a podél ní vysázeno stromořadí sto dvacet lip. Městská část Praha 6 obnovila v roce 2001 kaple č.1, č.3, č.4, č.5 a č.6, následovat budou úpravy jejich nejbližšího okolí a vybudování odpočinkových míst. Zpracována je i studie turistické stezky.
Poutníkem snadno a rychle
V nejbližší době hodlá Městská část Prahy 6 ve spolupráci s obcí Hostivice vyznačit v přibližné stopě pouti z Lorety do Hájku cyklistickou a pěší stezku. „Obnova poutních kaplí jako jednotlivých staveb má své opodstatnění, avšak teprve sdružení těchto objektů v logickém řetězci vrací jejich opětovnému uvedení do života smysl,“ uvádí autor příslušné studie, vedoucí Ústavu urbanismu ČVUT profesor ing.arch. Jan Mužík. První kapli najdeme v Praze na Dlabačově (naproti hotelu Pyramida). Odtud cesta stoupá starým Břevnovem do ulice Za Strahovem, kde poblíž křížení s ulicí Nad Tejnkou stávala dnes již neexistující kaple č.2. Dál míříme ulicí U Ladronky (kaple č.3) a po cestičce přes travnatou pláň k usedlosti Ladronka, kde stojí kaple č.4. Na konci pláně, u křížení silnic Podbělohorská a Kukulova (poblíž Vypichu), stojí kaple č.5. Mezi obytnými domy v Bolívarově ulici najdeme kapli č.6, zatímco kaple č.7 neexistuje (stávala u křížení ulic Bělohorská a Čistovítská). Plánovaná stezka obchází smyčku tramvajové konečné a kolem Panny Marie Vítězné pokračuje do Ovocné ulice. Nedaleká kaple č.8 bude zřejmě kvůli chystanému rozšíření Karlovarské přestěhována o kus dál. Zde poutní cesta opouští území Prahy 6 a pokračuje přes Hostivice a Litovice do Hájku.

Kaple za kaplí
Kaple byly vyzdobeny freskami s vyobrazením ze života svatého Františka a Panny Marie. Dále zde byl citát z bible, znak mecenáše a jeho jméno. Kaple byly postaveny donátorským způsobem, dobrodinci z řad šlechticů darovali po 200 zlatých na vybudování jedné kaple a dalších 20 zlatých věnovali na údržbu.
Kaple č.1 se nachází na Dlabačově naproti hotelu Pyramida. Nechal ji na svoje náklady zbudovat arcibiskup Ferdinand hrabě Khuenburg a byl na ní vyobrazen Hájek, nad nimiž dva andělé nesly loretánský domek. Po stranách byl svatý František a svatý Antonín. Objevené fragmenty historických výmaleb včetně latinských nápisů byly při obnově zrestaurovány.
Kaple č.2 již neexistuje. Stávala poblíž křížení ulic za Strahovem a Nad Tejnkou, dnes jsou v těchto místech k vidění její zbytky. Stojíte-li u nástěnky Sdružení Tejnka, spatříte vlevo kůlnu s eternitovou střechou. Právě to je torzo zadní zdi kaple č.2. Sdružení Tejnka usiluje o to, aby v blízkosti vzniklo posezení s lavičkami, pítkem, stromy a pamětní deskou.
Kaple č.4 se nachází poblíž usedlosti Ladronka. Nechal na svoje náklady zhotovit Josef, hrabě z Valdštýna, nejvyšší maršálek se svou manželkou.
Kaple č.5 byla postavena zásluhou finančního přispění hraběte Jana Arnošta Antonína Schaffgotsche, královského místodržitele a jeho manželky. Pro výzdobu bylo použito téma uvedení tříleté Panny Marie do chrámu. Ve spodní části pak byl svatý František, odkládající před biskupem assiským šat a zříkající se světa.

Autor: Maura, Foto: Internet

Literatura:
Bennesch, J.: Ortsgeschichte von Haindorf, Friedland i. B. 1924.
Ressel, A.: Geschichte der Gemeinde Buschullersdorf, Friedland i. B. 1933.
Nevrlý, M.: Kniha o Jizerských horách, Ústí nad Labem 1981.