Adam mě má rád 10

Autorka článku: Maura KYTICE NA PRAHU. Ráno jsem se probudila ve své posteli a jen matně jsem si vzpomínala., jak jsem se dívala na krásný úplněk. Ráno bylo pošmourno, tak jsem se rozhodla, že zůstanu doma a budu studovat. Tatínek s maminkou odjeli na chalupu, a tak celý krásný byt byl jen pro mne.

Udělala jsem si k snídani vločkovou kaši a na talířek jsem si naskládala dušená jablka, která maminka dávala do ledničky jen pro mne. Pustila jsem si rádio a snídala jsem pomalu, soustředěně. Moje myšlenky se však stále vracely k mé práci. Znervózněla jsem, protože jsem dosud nic neudělala a pan profesor Stein určitě čeká, že mu brzy pošlu e-mailem nějaké nápady. Koncepci své práce. Měla jsem plno rozházených informací, jeden nedopovězený příběh a knížku s malbami Carravagia. Slabý úlovek, pomyslela jsem si.A tak jsem po sobě umyla nádobí a vrátila se do své pracovny. Přehazovala jsem knihy sem a tam a ne a ne zabrat.

V tom někdo zazvonil. Hodila jsem na sebe župan a pomalu jsem šla ke dveřím. Kdo to může být? Otevřela jsem, na prahu ležela kytice bílých růží a jen jsem slyšela, jak někdo utíká ze schodů. Zvedla jsem ji a přivoněla k ní. Přitom jsem uviděla, že jsou v ni zasunuty nějaké papíry. Vrátila jsem se do bytu a zavřela dveře. Papíry jsem vyndala a kytici jsem dala do vázy a opatrně nesla do svého pokoje. Pak jsem si v klidu sedla a začala jsem probírat jeden arch za druhým. Byl to dopis, psaný rukou, Jiřího rukopis to však nebyl. Na konci místo podpisu bylo namalováno srdce.

Milá slečno Aničko,
jistě se na mne nebudete zlobit, když místo milostných slov vám napovím ve Vašem tápání. A současně, pokud si dopis dočtete až do konce, dozvíte se, jak to dopadlo s tou aférou dlouhé mince. Nejlépe však bude, když se vrátíme v myšlenkách do doby, kdy zřejmě začalo stavovské povstání proti habsburské moci. A také čím byly motivovány vnitropolitické, psychologické a zahraničněpolitické postoje, které určitě formovaly českou situaci už od poloviny 16. století až do Bílé hory. Zájem stavů o podíl na státní moci, vedený od samého začátku habsburské vlády, byl celkem úspěšný a vyvolal ve stavovské společnosti pevné přesvědčení, že nabytá práva musí být plně respektována jak králem samým, tak i všemi orgány státní moci. Byla to základní idea, která vedla veškerou politickou činnost, a přední zástupci stavovského pojetí ji brali velmi vážně a dodržovali ji. Nejvyšší zemští úředníci vytrvale hájili tuto zásadu i proti císaři. A to nejen v bezpečných dobách míru. Ale také v rostoucím politickém napětí, které vznikalo jednak z domácích a jednak zahraničních příčin. Protokoly české státní rady ze začátku 17. století, kdy se česká i evropská situace již značně přiostřovala, dávají o tomto pojetí jasná svědectví. Je možné, nebo dokonce i pravděpodobné, že v tomto názoru utvrzovala vysoké politické kruhy, jejichž představitelé byli vzdělaní lidé. Sama namířená proti panovnickému absolutismu, v níž otázka odstranění tyrana, třeba i násilím, byla v popředí živých diskusí a polemik, jim byla velmi dobře známa. Je tedy možné upřít, třeba z hlediska principu, politické a morální oprávnění stavovskému odboji? Vždyť hájil formy politického života a všeobecný životní standard, jak byly vývojem dvou set let vypracovány. Nic víc a nic míň. I když jsou názory všelijaké a jistě se s nimi setkáte. Dalším zvláštním aspektem byla společenská skladba, z níž vycházel odpor proti Habsburkům. Ta mohla zaručit přijatelné podmínky pro hospodářský, náboženský i kulturní rozvoj a měla v sobě i prvky, které umožňovaly také zlepšení života nejširších poddanských vrstev. A pak přišla defenestrace a zcela mimořádná situace. Ta způsobilo vypětí sil všech společenských vrstev a v tomto směru je nepochybné, že postup a názory direktorské vlády nedovedly vyvolat plnou aktivní pomoc poddaných, protože nedošlo k radikálnímu zlepšení jejich životních podmínek a kdyby k tomu došlo, získali by stavové mohutnou, statečnou údernou sílu. A to by jistě mělo ohromný vliv na výsledky bitvy na Bílé hoře. Nelze však hlavní osobnosti stavovského odboje vinit za to, že nebyli schopni překročit svůj práh. Trvale napjatá situace let 16I8-1620 nedávala dostatek času a technických možností převést strukturu hospodářského a sociál-ního života na zcela nové koleje. Nebyl čas na reformy. A bohužel, mezi předními politiky se nenašel nikdo, kdo by dokázal překročit práh myšlení a změnil myšlení všech stavů. Vypjaté náboženské spory vyvolaly v zemi ovzduší nejistoty, vzájemné nedůvěry i nezájmu o veřejné věci a za této situace neměly akce stavovských vůdců patřičnou odezvu a podporu ve veřejném mínění. Váhavost některých známých osobností nebo přímo projevy odpůrců stavovské vlády podněcovaly jednak neutrální postoj k politice stavů a jednak se podcenilo propracování hlavní idee odboje. A neutralita Moravy byla velkým zklamáním, dokonce budila i rozhořčení. Leckdy se dokonce měnila v téměř zjevný odpor proti Čechám, přitom působila vážné obtíže stavovské armádě, omezovala její operační možnosti a znemožňovala uplatnění širšího strategického plánu a společného postupu s Uhry proti císaři. Dvouhodinová bitva na Bílé hoře 8. listopadu neměla vojensky zdaleka takový význam, jaký z ní vzešel následkem politické neschopnosti a nerozhodnosti krále a vlády a zbabělosti Fridricha Falckého samého. Jcho útěk vyvolal řetězovou reakci násilí vítězných císařských žoldnéřů a zmatek a zoufalství mezi poraženými a obyvatelstvem. Je pochopitelné, že již u současníků vznikala otázka, jaké příčiny vedly ke katastrofě takových důsledků. A tuto otázku si klademe dodnes. A nyní se vraťme k příběhu, který nyní bude vrcholit. Aféra dlouhé mince. Ferdinand II., jemuž se po Bílé hoře nedostávalo peněz na žold, jmenoval na počátku roku 1622 konsorcium. To získalo za roční nájemné šesti milionů zlatých monopol na ražbu mincí v Českých zemích a Dolním Rakousku, výhradní právo na nákup stříbra jakékoliv provenience a předkupní právo na stříbro z českých dolů. Zainteresovanými byli: Karel z Lichtenštejna , Albrecht z Valdštejna, samí Baševiho zákazníci, nechyběl mezi nimi ani Pavel Michna z Vacínova a dalších deset šlechticů, dále nizozemský obchodník Hans de Witte a Jakob Baševi. Brzy po zahájení činnosti konsorcia začaly růst ceny stříbra, čímž se zmenšovaly jeho zisky, a tak jeho členové začali snižovat hodnotu ražené mince, což vedlo k devalvaci měny. A už v prosinci 1623 musel císař nařídit snížení nominální hodnoty mince až o 91, 89%. Ale vysoké společenské a politické postavení přívrženců či členů konsorcia bránilo tomu, aby jeho činnost nebyla náležitě vyšetřena. I proto otázka míry Baševiho participace a zisku z aféry není do dnešní doby jednoznačně zodpovězena. Roku 1627 zemřel Karel z Lichtenštejna, hlavní garant konsorcia a Baševiho nejvyšší ochránce. Krátce nato bylo obnoveno vyšetřování. Nejprve byl zahájen proces s dědicem Karla z Lichtenštejna Karlem Eusebiem, který se protáhl na 80 let a zcela vyšuměl. Poté s Hansem de Wittem, který r. 1630 ukončil svůj život skokem do studny na svém Kacovském zámku. A třetí na řadě byl Jakob Baševi. Až roku 1631 byl Jakob Baševi zatčen. Zřejmě na základě falešného obvinění. Jeho majetek zkonfiskován a poté, co si odpykal čtyřicetitýdenní vězení se mu podařilo uprchnout k Valdštejnovi, kde spolu se svým strýcem Leonem Baševim podnítil nebývalý hospodářský rozmach frýdlantského panství. Dne 4. června 1632 obdržel Jakob Baševi od Valdštejna četná privilegia. Nejenže obstarával dodávky běžného zboží pro vévodu ze zahraničních trhů, ujímal se obchodu s vlnou, zprostředkovával odbyt sukna z Liberce a zřídil sklad plátna ve Frýdlantu, dodával do Prahy mléčné výrobky z frýdlantského panství, ale knížecí komora mu ukládala i mnoho dalších úkolů, mezi nimiž bylo např. obstarat dopravu obrazů z Itálie, shánět zařízení pro residenci, shánět v cizině řemeslníky, starat se o věci finanční a snad i mincovní. Možná z tohoto důvodu byla v č. 63 a 64 v dnešní Palackého ulici zřízena nová knížecí mincovna sousedící s domy č. 62 a 61, které roku 1632 zakoupil Jakob Baševi a jeho strýc Leon. Jakob Baševi koupil roku 1633 další domy na náměstí č. 60, 59, 58 a 57. Zavraždění Albrechta z Valdštejna v únoru roku 1634 znamenal i konec kariéry Jakoba Baševiho. Komisaři, kteří byli dosazeni císařskou komorou k likvidaci valdštejnského jmění, mocně tlačili, aby přiznal, že obdržel 40 000 zlatých z panských důchodů. Jakob Baševi dluh přiznal a po deset let měl platit 6% úrok a dále splácet 4 000 zl. ročně. Záhy byl Jakob Baševi nucen z Jičína odejít. Jeho kroky směřovaly do Mladé Boleslavi, kde 2. května roku 1634, ve věku 64 let, zemřel a byl pohřben na tamějším židovském hřbitově. Strýc Leon přesídlil do Prahy a po smrti Jakoba vedl celé vyrovnání. A pak jejich stopy mizí…
Dopis jsem si přečetla celý, a pak jsem upadla do melancholie. Asi by bylo lepší, pokud to psal Adam a já jsem o tom přesvědčená, kdyby mi napsal milostné řádky.Začala jsem mít pocit, že nikdy v životě neposkládám tu ohromnou materii dohromady, aby z těch nejasností mi vyplynul závěr, jaké důsledky měla ta katastrofa obecně na dnešní Evropu a takový závěr se asi odemne očekává. Asi marně. Všechno je nejasné, motá se v tom příliš mnoho nevyřešených ekonomických problémů, jejichž následkem se zhroutilo celé hospodářství. Začala jsem se přiklánět k názoru, že ten nešťastný konflikt sice začal z ideových důvodů, ale sklouznul na penězích. Ani kuře zadarmo nehrabe, jak se říká a jeden dlužil druhému. A jeden se snažil více nahrabat než druhý. A jsme u toho. Znechuceně jsem dala dopis do zásuvky a zničeně jsem pozorovala bílé růže, jak se nevinně tváří. Podivní poslové, pomyslela jsem si.

Autor: Maura, Foto: Ladislav Kubesa