Důchodce a duchovní život – Duchovno v životě

Autor článku: František Benda Zatím se nezdá, že by „duchovno“ byl název natolik populární, že by se k němu radostně hlásil kdekdo. Tím, že od případného zájemce vyžaduje občas dost značné sebeovládání, odrazuje již předem natolik, že mnozí mu přibouchávají dveře před nosem ještě dříve, než se stačí legitimovat a sdělit své úmysly.

Případné zisky, z toho plynoucí, nejsou na první pohled zřejmé, a kupovat zajíce v pytli se nikomu obezřetnému nechce.
Přesto k němu ale řada lidí povědomě tíhne, ať už proto, že jsou tak prostě založeni či vychováni, nebo proto, že je tento stav čímsi láká. Ti pak, kteří mu už propadli, jsou pro jeho, zpravidla dost těžko vysvětlitelné přednosti, ochotni obětovat z profánního života cokoli.
Je už v lidské povaze – a možná i v povaze věci samé – že nelze setrvat v pouhých duchovních vznětech, ale je třeba jim dát nějakou praktickou formu, aby byly zařaditelné do běžného života. Této úlohy se ochotně ujala řada nadšenců; jedni z upřímné vnitřní snahy pomoci k životu dobré věci, jiní z prosté radosti, že mohou něco organizovat a dávat pojmům až dosud pomyslným prakticky použitelný kabátec.
Krom toho se – jak už je to v lidské přirozenosti – vyskytli i tací, kteří se snaživě chytili příležitosti se bez námahy zviditelnit či snadno získat pro sebe nějaký ten groš navíc.
I dnes se tedy můžeme setkat s pokornými služebníky i s trpělivými organizátory, stejně jako s chytráky, kteří mezi hmotnem a materiálnem uměle udržují zdánlivě nepřekročitelnou propast, aby tak zdůraznili nevyhnutelnou nutnost své vypomáhající existence. Sice si nemohou dovolit zcela popřít známé tvrzení, že Bůh je všude a pro každého, ale snaží se jeho poznání zkomplikovat natolik, že jejich pomoc pak vyplyne jako nezbytná.
Zdá se ale, že lidé mají rádi komplikace. Představa jediného Boha nebo snad jediného přírodního zákona by zdánlivě mnohé vyřešila, ale postrádá pestrost, neboť mnohé pojmy a zážitky, které člověk na své životní pouti potkává, shrnuje do jednotících kategorií, kde se jejich specifické vlastnosti nemají možnost nikterak uplatnit. Dělit myšlenky pouze na přípustné a nepřípustné sice usnadňuje jak filosofování, tak meditování, ale vyrazit s tím do běžné společnosti se příliš nedoporučuje. Nepochodili bychom – neboť lidé opravdu mají rádi komplikace. Proto také dříve raději sáhli po představě mnoha božstev, v kterých se pak ale nakonec už sami nevyznali, a dlouho, předlouho trvalo, než přistoupili na představu boha pouze jednoho. Ten je ovšem obtížněji manipulovatelný (pokud vůbec) než nepřehledný zástup předpokládaných drobných opatrovatelů, a také vyžaduje mnohem náročnější poslušnost. Zato ale nepodmiňuje přístup k sobě institucemi kněží – lze ho nalézt skutečně kdekoli, kdykoli a kýmkoli.
Instituce kněží samozřejmě vykonala v životě lidstva i mnoho prospěšného. Díky promyšlené vnitřní organizaci držela v rukou mocenské nitky, vládla rozsáhlým majetkem a měla přístup k informacím. To vytvořilo živnou půdu a pevné zázemí jak pro vážné badatele a zanícené mysli, tak pro ty, kteří nevykazovali takovéto přednosti a sledovali spíše vlastní zájmy, i když – z dnešního hlediska bludného – svatého nadšení.
„Duchovno“ tak prošlo složitým vývojem. Společným jmenovatelem všech jednotlivých kroků však byla původní snaha vyznat se v problémech tohoto světa a nalézt přitom co nejschůdnější cestu pro zachování prosté lidské existence. Dnes se hojně používá výraz „ekologie“, ale ta se duchovnem zabývá spíš jen okrajově. Její hlavní zájem je upřen na soulad s přírodou. Vnímavé duše však cítí, že příroda není pouze hmota, že obsahuje i hlubší složku, která skrze její mnohačetné výtvory prosvítá. Že není na první pohled všem zřetelná, ještě neznamená, že neexistuje. Vždy a všude se nacházelo několik osvícených jedinců, kteří ji rozpoznali, porozuměli si s ní a dokonce se pokusili ji pro ostatní, méně vidoucí, popsat. Díky jim! Takové přechodné články mezi dvěma zdánlivě nesourodými jevy jsou vždy vítané a pro pochopení nových skutečností dokonce nezbytné.
Východní učení stálo před obdobnými problémy, ale přistoupilo k nim zela odlišným způsobem. I v něm byla dominantní složka úcty k tušenému duchovnu, ale místo pouhé naprosté oddanosti, která nikterak nevymizela, obrátilo zřetel k poznání základů mysli, které k takovýmto požadavkům vedou. Zde se cesta rozdělila: oddané uctívání ještě více zvroucnělo, ale vedle něj vyrostlo chladné uvažování, vzdálené jakýmkoli emocím.
Odtud bylo už jenom blízko k praktickým krokům. Aby se učinilo zadost duchovnímu studiu i praktické existenci, ustálila se představa, čím by se měl muž během svého života zabývat. (Ženy sice tvořily nepřehlédnutelnou složku mužova života, ale z filosofování byly jaksi vytěsněny). Tedy: do svých dvaceti let měl být muž žákem; do čtyřiceti hospodářem – zakladatelem rodiny a tvůrcem rodinného jmění; do šedesáti let by měl předat svůj majetek a životní zkušenosti svému potomkovi, a pak odejít do bezdomoví. To znamenalo vzdát se nejen majetku, ale i jména, čili odpoutat se zcela od svazující minulosti, rezignovat na city a světské vazby, což by mu umožnilo věnovat se cele buď naprosto oddané službě vyvolenému božství, nebo bez jakýchkoli osobních vztahů pátrat po základech myšlení, a tedy i po základech poznání světa a skutečnosti.
Toto dělení po dvaceti letech je ovšem až z moderní doby, kdy je nutno brát ohled na prodloužení průměrného lidského věku. Také v závěrečné fázi se připouští „odchod se svou životní družkou“, neboť i na tomto poli se dospělo k jistému pokroku.
Tímto zaměřením se pochopitelně neřídil každý, ale v širokém povědomí bylo. A následovníků nebylo málo – rekrutovali se z všech společenských vrstev. V našem prostředí se jednalo spíš o osamělé bojovníky, kteří hledali poznání na vlastní pěst.
Moderní doba stírá díky tisku a dalším informačním mediím tyto rozdíly, takže každý zájemce, a to na libovolném stupni, může být ve svých požadavcích plně uspokojen.

Autor: František Benda, Foto: Internet