Důchodce a duchovní život – Hic Rhodus, hic salta

Autor článku: František Benda Jen zatvrzelí učitelé trvají na tom, aby jejich návody (zajisté dobře míněné) byly dodržovány vždy a za všech okolností. To se může – i při mimořádné píli – povést nanejvýš jen na dost krátký čas. Pak je začne praktický život pomalu nahlodávat, až je dokáže zcela vytěsnit.

Není obtížné vymyslet na první zdání dokonalou teorii; potíže nastanou teprve při jejím přivádění do praxe. Život se neodehrává v jediné, poměrně jednoduché rovině. Rovin je naopak mnoho a od sebe značně rozdílných. Nekoresponduje-li změna v jedné z nich alespoň trochu s ostatními, nedojde k očekávané celkové změně k lepšímu a dostaví se proti očekávání spíš kolaps.

Je vždy nepříjemné, když jinak skvělé záměry ztroskotají na několika primitivních, předem neuváženích maličkostech.
Kromě souhlasu ostatních rovin je třeba vzít v úvahu také otázku zrání. Na jakékoliv změny, dokonce i ty nepatrné, nejsme zpravidla připraveni. To už musí být opravdu síla, jsme-li je ochotni akceptovat a otevřít jim brány svého domova. I tak ale nějaký čas trvá, než se zabydlí a stanou se jeho součástí. Nezapadnou-li, jsou po čase nenápadně vytěsněny.
Zrání není záležitost jednoduchá. Buď dospějeme do stadia, že uznáme potřebu získat cosi nového, co by vylepšilo náš život, nebo naopak neočekávaně objevíme nový prvek, který slibuje nějaké zlepšení a zmocníme se jej. On se nám nepřizpůsobí, to je na nás. Musíme k němu prostě dozrát. Nevyjde-li to, zmizí a zanikne v šumu ostatních neužitečných informací.

Samotné porozumění je samozřejmě nutné, ale je to teprve stupeň počáteční. Musí být následován pochopením a jistým druhem vzbuzení zájmu. Je mnoho věcí, kterým rozumíme v tom smyslu jak fungují a jaké je jejich zařazení v širších souvislostech našeho prostředí, avšak nechceme se jimi blíže obírat, a to třeba z toho prostého důvodu, že oblast našich zájmů leží někde jinde.
Nejen že se tedy začneme zajímat o praktické podrobnosti, které nám umožní zařadit jej do svého života, ale současně musíme i svůj dosavadní životní režim částečně změnit a přizpůsobit: má-li se do něj umístit něco nového, jiné pak, zastaralé, i když třeba ještě funkční, musí odejít a uvolnit místo.

Nicméně teprve nyní přichází závěr, kdy takto vzniklý nový typ jednání je natolik zvládnut a osvojen, že se uplatňuje při rozhodování nejen na křižovatkách klíčových situací, ale i v záležitostech podstatně jednodušších.
A jsme znovu u požadavku: vždy a za všech okolností, tj. v myšlenkách, slovech a činech. Je to dlouhá cesta od rozhodnutí k uskutečnění, a dovršena není vlastně nikdy. Někdy se zapomene, jindy nevzpomene; stane se, že víme, co máme dělat, ale jakési nutkání nám velí učinit pravý opak, nebo si dokonce opravdu myslíme, že je to tak správné. Nechybí případy, kdy jsme vmanipulování do situace, ve které ani při nejlepší vůli nedokážeme prosadit své přesvědčení. A někdy se nám docela prostě vůbec ani nechce.

A odtud je už pouze krůček k myšlence, že kdyby byly podmínky jenom o trochu příznivější, byli bychom třeba úspěšnější.
Tento myšlenkový problém je velice starý, nejsme ani jediní, ani první, kdo se s ním setkáváme. Staré přísloví praví: Hic Rhodus, hic salta. Nevěří tvrzení kohosi, že při závodech na ostrově Rhodu skákal nejdále ze všech, a dodává: teď je tady tvůj Rhodus, tady skákej! Tedy: ukaž co umíš, a nevymlouvej se.
Z toho vyplývá jednoduché ponaučení: lépe je skočit málo, ale skočit zde a nyní, než sám sobě, a třeba i jiným namlouvat, že by to mohlo být jinde mnohem lepší, ovšem ne za těchto současných podmínek.

Autor: František Benda, Foto: Internet