Důchodce a duchovní život – Hlemýžď

Autor článku: František Benda Začínajícím počtářům se dávala tato úloha: Na zeď vylézá hlemýžď. Každý den urazí určitou vzdálenost, jenomže v noci po své slizké stopě sklouzne trochu zpět. Je-li dána výška zdi, délka denního postupu i nočního sklouznutí, má se určit počet dní, kdy dosáhne vrcholu.

Úloha zdánlivě jednoduchá obsahuje past, se kterou povrchní pozorovatel zpravidla nepočítá. Spočívá v tom, že v posledním dni dosáhne šplhavec vrcholu, takže v noci už neklesá, neboť cesta zpět je uzavřena.

Tento jednoduchý příklad trochu připomíná duchovní úsilí. Dobré úmysly nás pozdvihují vzhůru, každodenní praxe pak naopak v okamžicích nepozornosti stahuje dolů. Po dosažení jisté mety se ale situace značně změní.

Náboženské předpisy a různé etické návody se nám sice pro tuto přípravnou fázi snaží předkládat vhodná řešení, ale ta jsou ve své podstatě příliš obecná. Na konkrétní případy si je už musí přizpůsobit každý sám. Mohou se však vyskytnout i problémy de facto neřešitelné, nebo alespoň ne úplně, kdy proti sobě stojí dvě zcela rovnocenné mocnosti, takže jakékoliv rozhodnutí vždy jednu z nich poškodí. A pak babo raď – šalamounské řešení není vždy po ruce.

Putování hlemýždě popisuje obdobnou cestu. Se sklouzáváním do praktičnosti je nutno se smířit a věřit, že se jej jednou zbavíme. Že dorazíme do míst, odkud už návrat snadno nehrozí.

Tomu, kdo prošel peklem proher a výher, ztrát a zisků, se nabízí možnost oprostit se od takových zážitků zjištěním, že jde právě pouze o hru, která může existovat jen a jen proto, že ji dobrovolně vpouštíme do hájemství svých emocí a rozvíjíme ji. Zakážeme-li jí sem přístup, ztratí svou účinnost. Po čase se k ní můžeme dokonce i vrátit. Jenomže pak, už bez emoční zainteresovanosti, pro nás ztratí půvab a přitažlivost, takže návrat k ní by byl omluvitelný pouze nějakými jinými důvody. Je rozdíl mezi případy, kdy odmítneme hrát karty o peníze, protože jsme se této závislosti už zbavili, a případem, kdy hrajeme s dítětem Černého Petra jen proto, abychom je zabavili nebo pomohli rozvíjet jeho kombinační schopnosti. V obou případech karty hrajeme, jenomže přístupy ke hře jsou zcela rozdílné.

V této oblasti mizí pojem hříchu. Různá pokušení jsou chápána pouze jako ukazatelé, zvoucí nás do míst, kam jít nechceme. Nejsou ale pro nás zakázaná, neboť zákazy by je učinily zajímavějšími a přitažlivějšími. Dokonce bychom do nich mohli i případně zavítat, majíce ovšem na paměti, že nás v žádném případě nemají schopnost dokonale uspokojit; spíš nám naopak zkomplikují život. Proč se o to tedy pokoušet?

V životopisech duchovně vyspělých lidí nacházíme popisy jejich i zcela světských aktivit, ve kterých se ale angažovali ve prospěch nějakého celkově prospěšného díla, aniž by přitom připustili jakoukoliv osobní zainteresovanost. To není lhostejnost, nýbrž velké sebeovládání.
Antika to vyjádřila pregnantním: „Quod licet jovi non licet bovi“ (Co je dovoleno Diovi, není dovoleno volovi), což naznačuje, že různá postavení mají různé pravomoci. Z toho vyplývá, že výše postavení lidé mají širší rozhled a proto také větší odpovědnost (které samozřejmě nesmějí zneužívat). To by mohlo skutečně svádět k vlastnímu obohacení, což je v oblasti duchovní zvlášť nebezpečné.

Duchovním lidem stačí obohacení duchovní. Světské záležitosti pro ně ztrácejí přitažlivost. Mají-li ale mít v oné „přízemní“ oblasti přesto úspěch, nesmí se od ní očividně zcela odtahovat. Jinak jim hrozí onen příslovečný pobyt „ve věži z kosti slonové“, kdy mezi lidmi sice existují jako všichni ostatní, ale jsou zcela uzavřeni do sebe. Taková izolace je pak od ničeho neuchrání; spíš jim znesnadní život.

Možnosti světa jsou natolik široké, že v sobě skryjí i nejrůznější výstřednosti; komu však jde skutečně o duchovní cestu, neuzavírá se před ničím. Alespoň vnějškově. Své nejvnitřnější jádro si ale žárlivě a ne-ústupně střeží.

Autor: František Benda, Foto: Internet