Důchodce a duchovní život – Hmotný a duchovní

Autor článku: František Benda Rozdělení na hmotný a duchovní svět je nejběžnější základní hodnocení našeho života. Usilují o ně a následně vzájemně soupeří mnohé mozky (ne vždy právě ty nejlepší) od nepaměti na celém světě.

Navzdory nesmírnému úsilí, leckdy za použití nejtajnějších a mnohdy i bizarních metod, stejně tak jako nejmodernější techniky se nedošlo – zatím – k žádnému uspokojivému výsledku. A je docela možné, že povaha věci samé takovou možnost již předem vylučuje. Znamená to, že se stále musíme spokojovat s tím, že se nacházíme současně ve světech obou: hmotném i duchovním. Zvenku se o nás přetahují hlasatelé těch či oněch idejí, uvnitř se sami čas od času přikláníme na tu či onu stranu.

Nicméně řada dílčích úspěchů ve snaze o jejich zharmonizování již existuje. Složeny dohromady sice žádný příliš uspokojivý výsledek nepřinášejí, ale na druhé straně zase nevedou k rezignaci zjištěním, že stejně se na nic nepřijde, tak co. Proč se zbytečně namáhat?

Snad nejvíce zaráží, a nesmělého začínajícího „duchovního badatele“ snadno odradí, tvrzení shodné na obou stranách, že všichni jsme od samého začátku obětí grandiózního omylu. Všechno je údajně nejenom jinak, ale dokonce dost často úplně obráceně. To, co považujeme za skutečnost nejskutečnější, tj. náš každodenně prožívaný svět, který tak důvěrně již od dětství známe, a od kterého chceme – jako od své záštity při poznávání skutečnosti – začít, máme považovat za sen, přelud, máju. A naopak představy, o kterých se velmi nejasně, mlhavě, mnohomluvně a zcela zjevně bez logické souvislosti zmiňují ti, kteří jsou považováni v tomto oboru za autority, jsou prý jedině správné, plně vystihující a popisující svět pravdy a duchovního dosažení. To po stránce duchovní. Vědecký svět nás obdobně ujišťuje, že to, co známe jako skutečnost, se týká pouze průměrných rozměrů, průměrných teplot a kmitočtů, průměrných rychlostí a průměrné čistoty. Kdybychom se pokusili dostat se ke krajním hodnotám těchto veličin, a to jak směrem do megasvěta (vesmíru) či do mikrosvěta (do prostředí nanorozměrů nebo atomů), jednak bychom takový svět přestali vůbec vnímat, protože na to naše smysly nestačí, jednak to, co by se nám povedlo pomocí nějakých speciálně vyvinutých metod zjistit, by podalo obraz, kterému bychom se nestačili divit, neboť bychom v něm nenašli nic, o co by se naše dosavadní zkušenost mohla opřít nebo na co by mohla navázat.

Těchto zdánlivých protichůdností názorů se snadno (a rádi) chápou různí kritici, poukazujíce na jejich slabiny. Naštěstí ani jejich námitky nepostrádají slabých míst, takže síly jsou většinou víceméně vyrovnány.
Nevytvářejí si tím snad příroda i duch sami bariéry, které mají znesnadnit přístup k jejich pochopení? Není tím založen svět zkoušek, kterým se otestovávají procházející? Nenese každý z nich v sobě již od počátku touhu, pochybnosti, tiché zoufalství z nedosažení i opájející pocit vítězství i z drobného úspěchu, které se nedostavují automaticky jako součást cesty, nýbrž se pouze otevírají jako dosud neznámé soubory, které nám nabídne program počítače po stisknutí dosud nepoužité klávesy?

Těch, kteří se nikdy ani trochu nezamyslili nad souběžnou existencí světů, nazývaných hmotný a duchovní, asi nebude mnoho. Dokonce i ti, kteří si pod duchovním světem okamžitě představí nějaké náboženství, a současně s tím prohlásí, že jsou nevěřící, ateisté a neznabozi, takže je to ani nenapadne, vlastně přiznávají, že vědí o existenci takového uvažování, jenomže s ním prostě nechtějí mít nic společného. No prosím, vždyť je nikdo nenutí. Mnohem víc bude těch, kterých se otázky duchovnosti nějakým způsobem dotkly a chtějí si v nich udělat aspoň trochu jasno.
Život sám potom probíhá jako děj napínavé detektivky. Od samého začátku je všechno zdánlivě jasné a samozřejmé. Pak se cosi zvrtne, načež okolnosti se ukáží jako mnohem složitější, než se původně zdálo. Jako na zavolanou (pokud není přímo vyhledán) se objeví někdo, kdo tuto spletitou situaci pomalu rozmotává, aby posléze objasnil, že všechno bylo od samého začátku naprosto jinak, než si představovali a tvrdili jednotliví účastníci. Ale i tak zůstane ještě řada věcí neobjasněných.

Život ovšem jde dál, ať už se otázkami různých přístupů zabýváme či nikoli. Nezdolný a vědychtivý duch některých lidí si ale nedá pokoj – a hledá. Pokračuje navzdory všem nepřízním a překážkám.

Pohlédneme-li na svou dlaň, můžeme ji shledat zajímavou. Na druhé straně při obrácení ruky snadno objevíme neméně zajímavý hřbet ruky.

Kolik lidí prošlo spokojeně svým životem, aniž je kdy vůbec napadlo tyto dvě plochy – naprosto samozřejmě patřících k našemu tělu – pozorovat a spolu srovnávat? Učiníme-li tak alespoň jednou, více se potřeby srovnávat nezbavíme. Tak odlišné plochy a kolika prožitky nám umožnily projít! Má vůbec cenu je nějak rozlišovat?
Úloha zdánlivě jednoduchá obsahuje past, se kterou povrchní pozorovatel zpravidla nepočítá. Spočívá v tom, že v posledním dni dosáhne šplhavec vrcholu, takže v noci už neklesá, neboť cesta zpět je uzavřena.

Tento jednoduchý příklad trochu připomíná duchovní úsilí. Dobré úmysly nás pozdvihují vzhůru, každodenní praxe pak naopak v okamžicích nepozornosti stahuje dolů. Po dosažení jisté mety se ale situace značně změní.

Náboženské předpisy a různé etické návody se nám sice pro tuto přípravnou fázi snaží předkládat vhodná řešení, ale ta jsou ve své podstatě příliš obecná. Na konkrétní případy si je už musí přizpůsobit každý sám. Mohou se však vyskytnout i problémy de facto neřešitelné, nebo alespoň ne úplně, kdy proti sobě stojí dvě zcela rovnocenné mocnosti, takže jakékoliv rozhodnutí vždy jednu z nich poškodí. A pak babo raď – šalamounské řešení není vždy po ruce.

Putování hlemýždě popisuje obdobnou cestu. Se sklouzáváním do praktičnosti je nutno se smířit a věřit, že se jej jednou zbavíme. Že dorazíme do míst, odkud už návrat snadno nehrozí.

Tomu, kdo prošel peklem proher a výher, ztrát a zisků, se nabízí možnost oprostit se od takových zážitků zjištěním, že jde právě pouze o hru, která může existovat jen a jen proto, že ji dobrovolně vpouštíme do hájemství svých emocí a rozvíjíme ji. Zakážeme-li jí sem přístup, ztratí svou účinnost. Po čase se k ní můžeme dokonce i vrátit. Jenomže pak, už bez emoční zainteresovanosti, pro nás ztratí půvab a přitažlivost, takže návrat k ní by byl omluvitelný pouze nějakými jinými důvody. Je rozdíl mezi případy, kdy odmítneme hrát karty o peníze, protože jsme se této závislosti už zbavili, a případem, kdy hrajeme s dítětem Černého Petra jen proto, abychom je zabavili nebo pomohli rozvíjet jeho kombinační schopnosti. V obou případech karty hrajeme, jenomže přístupy ke hře jsou zcela rozdílné.

V této oblasti mizí pojem hříchu. Různá pokušení jsou chápána pouze jako ukazatelé, zvoucí nás do míst, kam jít nechceme. Nejsou ale pro nás zakázaná, neboť zákazy by je učinily zajímavějšími a přitažlivějšími. Dokonce bychom do nich mohli i případně zavítat, majíce ovšem na paměti, že nás v žádném případě nemají schopnost dokonale uspokojit; spíš nám naopak zkomplikují život. Proč se o to tedy pokoušet?

V životopisech duchovně vyspělých lidí nacházíme popisy jejich i zcela světských aktivit, ve kterých se ale angažovali ve prospěch nějakého celkově prospěšného díla, aniž by přitom připustili jakoukoliv osobní zainteresovanost. To není lhostejnost, nýbrž velké sebeovládání.
Antika to vyjádřila pregnantním: „Quod licet jovi non licet bovi“ (Co je dovoleno Diovi, není dovoleno volovi), což naznačuje, že různá postavení mají různé pravomoci. Z toho vyplývá, že výše postavení lidé mají širší rozhled a proto také větší odpovědnost (které samozřejmě nesmějí zneužívat). To by mohlo skutečně svádět k vlastnímu obohacení, což je v oblasti duchovní zvlášť nebezpečné.

Duchovním lidem stačí obohacení duchovní. Světské záležitosti pro ně ztrácejí přitažlivost. Mají-li ale mít v oné „přízemní“ oblasti přesto úspěch, nesmí se od ní očividně zcela odtahovat. Jinak jim hrozí onen příslovečný pobyt „ve věži z kosti slonové“, kdy mezi lidmi sice existují jako všichni ostatní, ale jsou zcela uzavřeni do sebe. Taková izolace je pak od ničeho neuchrání; spíš jim znesnadní život.

Možnosti světa jsou natolik široké, že v sobě skryjí i nejrůznější výstřednosti; komu však jde skutečně o duchovní cestu, neuzavírá se před ničím. Alespoň vnějškově. Své nejvnitřnější jádro si ale žárlivě a ne-ústupně střeží.

Autor: František Benda, Foto: Internet