Důchodce a duchovní život – Hromada písku

Autor článku: František Benda Je všeobecně známo, že sypeme-li písek na hromadu, a to ať už lopatu po lopatě nebo mechanickým dopravníkem, vznikne postupně kužel, po kterém spadávají největší a nejtěžší zrna dolů, k základně. Ta nejjemnější zrníčka se drží nahoře, na jeho špičce.

To je jev snadno odpozorovatelný a velice dobře pochopitelný i těm, kteří ve skutečnosti nikdy nic podobného neviděli, anebo viděli, ale prostě neviděli, protože si takového jinak zcela všedního jevu zkrátka a jednoduše nevšimli.

Lidová moudrost se zmiňuje, že udržet se kdesi „nahoře“ je velmi obtížné, kdežto cesta kamsi „dolů“ je naopak zpravidla většinou snadná. Co ale znamená ono „nahoře“ nebo „dole“, a kterak se „tam“ dostaneme? Vmyslíme-li se na okamžik do úlohy zrnek písku, uvidíme, že dostat se tam nevyžaduje často ani tak vlastní úsilí, jako spíše to, že jsme tam nějakým způsobem dopraveni, ne-li přímo vrženi.

Drobné se udržuje nahoře, hrubé klesá dolů. Nahoře se uchytí jen ty nejjemnější částečky, protože jsou tak malé, že se snadno vklíní do nepatrných mezer mezi ostatními jemnými částečkami. Ty hrubé se tam prostě nevejdou, a tak musí klesat a klesat, až naleznou prostředí odpovídající svým rozměrům, do kterých se pak už vtěsnají snadno.

Výsledek je ovšem problematický. Ve stavebnictví znají vážný problém: jak to zařídit, aby se při odběru z takto nechtěně roztříděné (co do velikosti pískových zrn) hromady nedostávala do míchaček buď jenom samá velká, nebo naopak jenom malá zrnka, podle toho, ze kterého místa byla odebírána. Řešení se zdá jednoduché: jednou nabrat potřebnou dávku lopatou shora, jednou zdola. A je to. Jenže to je možné tehdy, stavíme-li si třeba podezdívku pod plot na chalupě a můžeme jednotlivé odběry střídat, nikoli však staví-li se přehrada nebo něco většího vůbec. Tam na takové jemnosti není ani čas, ani prostředí.

To se nás však jako jedince většinou netýká. My tak nanejvýš tu podezdívku. Takže: chceme-li si namíchat směs pro opravdu spolehlivý základ své stavby, vezměme pro jistotu stejný díl toho jemného i onoho hrubého písku a promíchejme je pečlivě dohromady. Do stavby přehrady (nebo něčeho ještě většího) se pak sami raději ani nepouštějme. A když už, pak musíme počítat s tím, že řadu věcí budeme muset dělat úplně jinak, než jsme byli až dosud zvyklí.

I ve svém životě se setkáváme s jevy jemnými, sotva postřehnutelnými, stejně jako s oněmi hrubými, které odpadly od jemné špičky opravdu daleko. Bohužel ale i ony patří k životu, takže nevšímat si jich by nebylo právě nejrozumnější. I ony mají – při správně dávkovaném promíchání – v konečné stavbě své nezastupitelné místo. Nám postačí, že o nich víme a známe i způsoby jak s nimi naložit. Největším naším nepřítelem je to, čeho se bojíme.

Autor: František Benda, Foto: Internet