Když mě divadlo svléklo do naha 2

Autorka článku: Irena Fuchsová TVRDÁ REALITA. Druhý den, krátce před desátou hodinou, jsem přešla na křižovatce od Úřadu práce ke klášteru a parkem jsem šla k budově divadla. Nešla jsem jako Simona Vernerová, toho času prodavačka v butiku Růže Na hradbách, šla jsem jako Simona Vernerová, budoucí garderobiérka v kolínském divadle a tak není divu, že jsem se kolem sebe rozhlížela divadelníma očima.

V parku na lavičce seděl můj budoucí kolega, herec Svatopluk Hynek, který jediný bydlel v Kolíně. Jinak všichni herci dojíždí z Prahy, jak mi včera o přestávce řekla paní Tvrdíková.
Svatopluk Hynek hrál otce Popelky a hrál ho výborně. Pamatuju si ho ještě ze školních představení a nejenom z nich. Jak on uměl všechno zahrát! Divadlo ani nedýchalo! Strašně se nám líbil, všechny holky po něm šílely a já také! Když jsme ho potkaly ve městě, snažily jsme se na sebe upozornit a on se jenom usmíval, jako by nám chtěl říct, jo, holky, co je pod zákonem, to neberu! Ještě dva tři roky a pak na mě po představení počkejte!
Říkalo se mu Belmondo, ani nevím proč, protože kam se na něj hrabe Belmondo s tím svým křivým obličejem! Sváťa Hynek byl krasavec! A ženských co prý měl! A po Kolíně se šušká, že je má pořád…
Měl před sebou rozložené nějaké papíry a já si tipla, že to bude určitě divadelní text. Když jsem šla kolem, se zájmem se na mě podíval. Potěšilo mě to, ale tím to pro mě končilo. Věděla jsem, že je ženatý, dokonce jsem znala i jeho manželku, pracovala ve Spořitelně a měli spolu dceru, která se nedávno vdala a odstěhovala se z Kolína.
Ženatí chlapi mě nikdy nezajímali. Ženatí chlapi by měli být svým ženám věrní, pane Hynku! Káravě jsem se na něj podívala a on zvedl pobaveně obočí.
Zrudla jsem. Co blbneš, Simono? To chceš mít konflikt se svým budoucím kolegou ještě dřív, než poprvé vlezeš do divadla? Co je ti po tom, že má ženské? To je přece jeho věc!
Radši jsem zrychlila a za chvíli jsem poprvé ve svém životě vstoupila do divadla
„vchodem pro zaměstnance“.
Zůstala jsem stát na chodbě před okénkem vrátnice a čekala, až si mě paní vrátná všimne. Kolem mě to vypadalo jako na manifestaci bláznů! Vzpomněla jsem si na paní Tvrdíkovou. Měla pravdu.
Kousek ode mě stál herec, o kterém nám včera vypravovala. Ten, co si na pultě šatny rovnal záda. Pavel Homolák. Pája.
Po Kolíně se o něm vypravovaly neskutečné historky! V restauracích prodával herečky hostům a jednou dokonce nabízel těhotnou kolegyni zadarmo! Prý má prošlou záruční lhůtu!
Nebo přišel do obchodu a prodavačku šokoval dotazem: Ženo zásobovací, máš kozy a čerstvé mléko?
Zastavoval lidi na chodníku a výhružně jim přikazoval, aby večer přišli do divadla. A nedávno mi rodiče vyprávěli, že utíkal od nádraží v dlouhé, bílé košili, jakou nosí Arabové.
„Pájo, to krásně voní! Na co máš tu mastičku?“ Jedna z hereček, které kolem něho stály, čichala k malému kelímku, který Pája držel v ruce.
„Přivezl jsem si ji na svoji pleš! Až z Norska!“
Sklonil se a svým kolegům i mně ukázal místo na hlavě, kde měl míň vlasů.
„A co myslíte, že se stalo? To byste neuhádli! Tady…“ Ukázal si na hlavu. „Tady mi nevyrostl ani vlásek! Zato tady…“
Začal si vyhrnovat košili až k hlavě.
„Tady, přátelé, mi vyrostlo tohle!“
Točil se dokola a my s údivem zírali na jeden jediný, asi dvacet centimetrů dlouhý chlup, který mu rostl uprostřed zad. Pak jsme se rozchechtali a Pája se pod košilí chechtal s námi.
„Čím jste si tu blonďatou zrůdnost přilepil, pane Homoláku?“ Šedovlasý pán se přitočil k Pájovi a za ten dlouhý chlup ho zatahal.
„Au! Kterej kretén?!“
Pája si stáhl košili a otočil se na šedovlasého pána.
„Oldřichu, ty vole! Víš, jak to bolí?!“
„To bych si vyprosil, pane Homoláku, abyste mě nazýval kreténem i volem současně!
Jste jak nezařazený poslanec! To se neumíte rozhodnout pro jednu nadávku?“
Pája přikývl.
„Ale umím, Oldřichu. Umím. Vole kreténskej! Tys mě tak zatahal, žes mi s tím
chlupem málem vyrval i moji nemocnou slinivku!“
„Ještě štěstí, že nemám vaši ubohou slovní zásobu, pane Homoláku. A oblečte se! Nikdo není zvědavý na vaše norské anomálie! Bohatě nám stačí vaše české!“
Šedovlasý pán si pohrdavě přeměřil Homoláka, jeho kolegy i mě a pak důstojně zašel do jedné ze šaten. Pozor! Zapamatuj si to, Simono! Tenhle šedovlasý důležiťák se jmenuje Oldřich!
Herci se vrhli na Páju.
„Ukáž mi ten chlup ještě jednou!“
„To je vlas, ne?“
„Ty musíš mít, Pájo, vždycky něco extra!“
V tu chvíli se do divadla přiřítila skupinka mladých lidí a Oldřich opět vyšel na chodbu.
„Á, pilíře českého divadelnictví přijeli lokálkou z Prahy.“ Důležitě se podíval na hodinky. „A jako každý den, opět se zpožděním, které se nazývá polévka v nádražní restauraci.“
Vousatý, černovlasý a hlavně krásný ramenáč, se na něho omluvně usmál.
„Nádražáci už zase stávkujou! Od rána z Prahy nevyjel jediný vlak! My jsme šli dokonce z tvých Cerhenic pěšky, Oldřichu!“
Důležiťák pohrdavě zasyčel.
„Ssssměšné! Pane Pivola, vašim infantilním báchorkám nikdo nevěří. To za prvé.“ Výhružně zvýšil hlas a zdálo se, že o kus povyrostl.
„A za druhé si neberte do vašich nevymáchaných úst jméno obce, kde bydlím a odkud denně do tohoto ústavu dojíždím. Včas! Na rozdíl od vás!“
„Já jsem tak vynervovaná, že prostě omdlím!“
Na jednoho z mladíků se začala sesouvat včerejší Popelka, malá Moravcová, o které
nám také paní Tvrdíková říkala. Měla sukni až na zem a výstřih na břicho a mladík ji zachytil za… no, zachytil ji za prsa, protože jinak by spadla na zem. Měla to dobře vypočítané, potvora! To by se tedy v mém bývalém zaměstnání stát nemohlo! Ale tady to, zdá se, nikoho nepřekvapilo. Malou Moravcovou už vůbec ne! Nechala se držet a dělala omdlelou.
„Váš zdravotní stav mě bohudíky nemusí zajímat, slečno Moravcová! Je generální zkouška a všichni jste už měli být v kostýmech! Na jevišti právě začala přehlídka kostýmů!“
Znechuceně se podíval na ruce mladíka, které stále držely malou Moravcovou za prsa, a zakroutil hlavou.
„Nikdy nepochopím, slečno Moravcová, jak takový profesionál, jakým je Moravec Jindřich, váš otec, bývalý pilíř tohoto divadla, nyní na zaslouženém odpočinku, během kterého občas loká vzduch plnými doušky i někde jinde, než ve filmových ateliérech na Barrandově, mohl zplodit takovou nedivadelní kreaturu, která dělá jeho jménu hanbu!“
Malá Moravcová se ušklíbla a otevřela oči.
„Já ti dám nedivadelní kreaturu, Oldřichu! Řeknu to tátovi a až přijde na premiéru, rozbije ti hubu!“
Oldřich s kamenným výrazem pokračoval.
„Nikomu nic neřeknete, slečno Moravcová, za svobodná Střízlivá, protože už teď jste zapomněla, co jsem vám řekl!“
Podíval se na hodinky.
„Zkouška začala před pěti minutami. Čeká se jenom na vás. Zatím jste stále ještě, bohužel, zaměstnanci tohoto profesionálního divadla a nehrajete za kus jitrnice v Hospodě U Hamťáčků!“
„Mělo to zpoždění, to snad je normální ne?“ Kluk, který měl vlasy jako černoch, si Oldřicha drze přeměřil.
„Normální bude, až vy, pane Sedláku, začnete chodit na zkoušky včas,“ nedal se Oldřich. „Všichni jste v hlášení za pozdní příchod!“
„No to snad ne!? A to jsem tu pitomou polívku na nádraží ani nedojedla!“ Dívka ve vytahaném svetru strčila hlavu do okénka vrátnice.
„Mařenko, udělej mi kafe! A rychle! Nebo umřu a premiéra se bude muset odložit, protože já jsem NENAHRADITELNÁ!“
Byla to… chvíli jsem přemýšlela a pak jsem si vzpomněla na jméno v programu. Darja Vacková. Hrála včera zlou sestru Popelky.
„Být vámi, slečno Vacková, podívám se do zrcadla. Ona by vás přešla chuť i na tu polévku!“ Oldřich jedovatě ukončil debatu, výhružně zvedl ukazováček pravé ruky, postavil se co nejvíc na špičky a rozsvítil na zdi skříňku s nápisem TICHO.
Ticho však nenastalo.
„To nemyslíte vážně!? Zavolejte výtvarníka! Chci okamžitě výtvarníka! Ať zvedne v Praze svoji tlustou prdel a přijede do Kolína! Nechá mi ušít hadry za osm tisíc a co boty? Kde mám boty? Nechci žádný škrpály, ve kterých se Vávra pajdal pro votrávený kafe! Chci výtvarníka!“
U velkého zrcadla se rozčiloval herec v bílém obleku. I toho jsem znala. Víťa Marek. Hvězda kolínského divadla!
Šílely po něm všechny holky přesně tak, jako my šílely před víc jak dvaceti lety po Sváťovi Hynkovi! Dokonce ho objevila už i Nataša a včera jsem ji od jeho fotografie ve vestibulu nemohla odtrhnout!
Teď ale idol kolínských dívek a žen vztekle podupával bosýma nohama a jeho rozčilování spokojeně pozorovala drobná černovláska s cigaretou, která mi byla na první pohled velmi, ale velmi nesympatická! Už si mě totiž několikrát přeměřila a nemít za sebou včerejší obdivné pohledy pana Novotného, asi bych se svých snů o divadle vzdala a vypochodovala zpátky na ulici.
„Výtvarník překročil limit, Víťo. Nové boty prostě nebudou. Budeš si muset vybrat něco ve skladu!“
„Zbláznila ses? Z těch škrpálů, co jsou ve skladu, bych si nevybral ani boty do rakve! Já tedy ne!“
U okénka vrátnice vrazila malá Moravcová do slečny Vackové.
„Mařenko, kaféééé!“
Slečna Vacková se ale nedala.
„Vodpal, Moravcová! Nemysli si, když máš slavnýho tatínka, že do mě budeš strkat!“
„Nezacláněj, Vécé, já tu byla dřív!“
„Hele, Moravcová, já mám za chvíli předváděčku kostýmů!“
„A já mám zase talent!“
„Kde? Já vidím jenom ňákou tlustou brécu! Mařenko, to kafe udělej mně!“
Vrátná nad nimi mávla rukou.
„Dejte mi pokoj. Až se bude vařit voda, bude kafe.“
Po schodech pomalu scházela další herečka, nalíčená na starou babku a hned těm dvěma začala ukazovat rozpletený svetr. I na její jméno jsem si vzpomněla. Kateřina Kroclová. Byla v kolínském divadle už třicet let, a i když bydlela v Praze, s Kolínem srostla. Zasedala v různých porotách, vedla dramatický kroužek a děti ji milovaly, a také chodila pravidelně a hlavně hlasitě fandit místnímu fotbalovému klubu AFK Kolín a po vítězném utkání se ráda nechávala klubovými funkcionáři pozvat na džbán piva a opečenou klobásu.
Když nedávno v PAVLAČI šéfredaktorka Petruška Soukupová plačtivě zalitovala jejího plánovaného odchodu do důchodu, lidé to pochopili jinak a začali volat do redakce a do divadla, co se děje, že prý v PAVLAČI psali, že Kateřina Kroclová umírá!
A Petruška Soukupová musela v dalším čísle PAVLAČE uveřejnit vysvětlení svého „nekrologu“. Kateřina Kroclová neumírá. Kateřina Kroclová se pouze chystá odejít do důchodu, protože ji už zmáhá každodenní dojíždění.
„Ještě jednu takovouhle roli a začnu se živit pletením! Co tomu říkáte? Bude mi
slušet? Že mi jde k pleti? Zítra na zájezdě ho dorazím!“
Malá Moravcová se ušklíbla.
„Ty se máš, Katuško! Kdyby tě vyrazili vod divadla, uživíš se pletením! To mě by musel táta živit ze svýho důchodu!“
Na vrátnici zazvonil telefon, vrátná ho zvedla a pak vylezla na chodbu a rozhlížela se po chodbě.
„Koho volaj?“
Do okénka vrátnice se cpal ten krásný, ramenatý a vousatý chlap v holínkách a v košili do půl stehen a natahoval se po sluchátku. Podařilo se mu převrhnout cukřenku a vrátná na něj zaječela.
„Hergot, Pivolo, co blbnete? Vysypal jste mi cukr!“
Vrátila se do vrátnice a praštila pana Pivolu přes ruku.
„A nestrkejte sem tu vaši pracku! Na vrátnici nikdo nesmí, támhle stojí šéfka a vynadá mi!“
Kývla bradou k drobné černovlásce, ale protože ta pořád ještě řešila u zrcadla boty Víti Marka, vzala Pivolu na milost.
„Někdo chce Vondráka. Je tady? Sežeňte mi ho, Pivolo, ale ne abyste zase blbnul! Já vás znám!“
Pivola na ni mrknul.
„Mařenko, klídek! Seženu ho a pak vám ten cukr sesbírám!“
„To bych se dočkala…“
Začala cukr uklízet sama a pak si vzpomněla na vyvěšený telefon.
„Moment. Voni ho hned seženou,“ oznámila volajícímu a šla do koupelny vedle vrátnice umýt hrnky. Napadala na nohu. Věděla jsem, že jezdí pravidelně do lázní, párkrát
se tam totiž setkala s mojí tetou. Až bude trochu klid, řeknu jí, kdo jsem a kromě pana
Novotného a paní Tvrdíkové budu mít v divadle další spřízněnou duši!
Pivola ale nikoho hledat nešel. Nemohl. Dostal se totiž do zajetí tří grácií.
„Ale ploším váš … čopak to tady máme?“ Malá Moravcová ho začala hladit po
chlupatých stehnech. Pivola ji od sebe odstrkoval a rozhlížel se po chodbě, kde je Vondrák.
„Nech toho! Teď si troufáš, když jsou tady lidi, co? A když jsme byli sami v kupé, tak tos mi dát nechtěla!“
„Jak vono še nám to rožčiluje, bobeček…“ Vacková se přidala také a rukama mu zajela pod košili. A přidala se i paní Kateřina. Vzala pletení a obložila s ním levou nohu Pivoly.
„To by byly kalhotečičky… ťuťuťuťu… v těch by se hrál fotbáleček, viď, miláčku?“
Pivola zvedl ruce nad hlavu.
„Vy dvě jste trapný bestie! Rozrajcujete mě a stejně mi nedáte! A vám, Káťo, vám se divím! Nikdy jste po mně nevyjela a najednou mě tady tím svým háčkováním znásilňujete před návštěvou!“
Ukázal na mě a všechny tři herečky se začaly smát. Mařenka vystrčila hlavu z vrátnice a naštvala se.
„Sakra, Pivolo, tak šel jste už pro toho Vondráka? Blokuje mi linku!“
„A kdo mu volá?“
„Prej nějaká tetička, co já vím…“
„Tetička?“
Pivola se potutelně usmál, vyrazil chodbou a řval na celé divadlo.
„Vondrák! Telefon! Volá Barrandov! Barrandov volá Vondráka!“
Vedle zrcadla se otevřely veliké, železné dveře a z nich se vyřítil Oldřich.
„Nejenom, že neumíte hrát divadlo, pane Pivolo! Ale vy neumíte ani číst!“
Rozzlobeně ukázal na svítící TICHO, ale to už u něho stál usměvavý starší fešák v kostýmu vojáka a zálibně si ho prohlížel.
„Copak, Oldo? Chceš vysadit?“
Šedovlasý pán se z rovnováhy vyvést nedal.
„Vám vaše nevymáchaná ústa rozšlapu co nevidět, pane Bedřichu Vlku! Nazývejte mě mým jménem, prosím! Jmenuji se Oldřich! Oldřich Suk!“
Bedřich Vlk na něho chvíli koukal a pak ho vzal kolem ramen.
„Oldo, jsme spolu v angažmá už třicet let, máme společnou šatnu, moje skříňka je cítit tvým naftalínem ze tvé skříňky a mě teprve teď napadlo, že máme podobná i jména! Suk. Vlk. Suk. Vlk. Suk. Vlk. Slyšíš, jak nádherně to zní? Suk. Vlk. Suk. Vlk. Pojď, zatancujeme si spolu a budeme si zpívat! Suk vlk suk, vlk suk vlk, suk suk suk, vlky vlky vlk!“
Oldřich se snažil jeho ruku ze svých ramen setřást, ale Bedřich Vlk ho nepouštěl. Rozzářil se a přitiskl Oldřicha k sobě.
„Škubej sebou ještě, Oldo! Ještě!“ Slastně přivřel oči. „To je nádhera! Jak se ty tvoje ochablé svaly napínají! Zaškubej sebou! Zaškubej!“
„Vondrák! Telefon! Volá Barrandov! Vondrák!“ Hlas Pivoly byl slyšet po celém divadle a Mařenka na vrátnici donekonečna opakovala do telefonu, že Vondráka pořád hledají.
Oldřich se konečně vyprostil z Bedřichova sevření a zpražil ho pohledem.
„Jděte si raději do šatny přečíst text, ať víte, co dneska hrajete, pane Vlku a přestaňte
svými vlezlými prsty zkoumat stav mých obratlů!“
Přesunul se k vrátnici, cestou se na mě usmál, hlavou mi kývl na pozdrav a pak se přísně postavil před malou Moravcovou, Vackovou a paní Kateřinu, které si teď zkoušely nedopletený svetr na různé části svých těl.
„Pokud vám to nevadí, dámy, na jevišti právě začala přehlídka kostýmů a paní režisérka Kuncová je velmi nervosssní!“
Oldřich zasyčel tak, že se malá Moravcová lekla a uskočila.
„Dones jí pivo, ať nevotravuje!“ Odsekla a otočila se ke kolegyním. „Nevěřte mu! Prudí, prcek!“
Oldřich vyrostl o půl metru.
„Kdybyste seděly v šatně a nerozplývaly se nad tímhle díratým hadrem jako nad posledním projevem pana Špidly, potomka mého milovaného pana režiséra, který se už bohužel na syna kouká z ráje, tak jste slyšely moje hlášení o začátku zkoušky už před pěti minutami!“
„No, dovol? Jaký díratý hadr? Víš, na kolik mě přišla jedna díra? A jestli si myslíš, že…“
Kateřina chtěla ještě něco říct, ale místo toho rychle uhnula ke zdi a Vacková s Moravcovou uskočily také. K vrátnici se řítil hubený mužský s pleškou. Vrazil do Oldřicha a ten málem spadl ze schodů vedle vrátnice.
„Pardon… dovolíte… mám telefon! Pardon…. volá mě Barrandov….“
Strčil hlavu do okénka vrátnice a Mařenka mu podala sluchátko.
„Konečně, Vondráku! Kde jste? Blokujete mi půl hodiny linku!“
Vondrák se přisál k telefonu.
Neviděl, že Pivola běhá po chodbě, každému něco šeptá a ukazuje k vrátnici. Neviděl, že ze šaten začali vylézat další herci, někteří už v kostýmu a jiní napůl svlečení, neviděl, že se odněkud vynořili kluci v montérkách a že pan Vlk přišel zvědavě až k vrátnici a že i Víťa Marek s černovláskou i herec, co měl vlasy jako černoch, zpozorněli.
Všichni jsme poslouchali Vondrákův hlas, který se rozléhal po celé chodbě.
„Ano! U telefonu Vondrák. Ano! To je Barrandov? Ne? Pardon! Promiňte, špatně mi to vyřídili! Byl jsem na zkoušce kostýmu, mám hlavní roli!… Takže to je Česká televize? Prosím? Také ne? Tak Prima? Ne? Nebo snad NOVA? Haló?! To je televize NOVA?! Slyším vás výborně! Slyším vás! Co potřebujete? Hned si beru diář, prosím…“
Na chodbě bylo hrobové ticho. Podle výrazů na tvářích kolem sebe jsem si pomyslela, že pan Vondrák asi nebude příliš oblíbený a jak jsem časem zjistila, trefila jsem se.
„Kdo? Co? Aha. Jo.“ Zklamaný hlas Vondráka vyvolal úsměv na tvářích všech, kromě Oldřicha.
„Hm… můžu… hm… Jo, teto. Jo, přijeďte pro mě se strejdou k divadlu. Jo. Po
představení. Po půl desátý. Ve středu. Ahoj, teto.“
Hodil Mařence sluchátko a vysoukal se z okénka vrátnice. Narovnal se, nadechl a zařval.
„Kterej vůl?“
Chodba se vzedmula smíchem. Tentokrát se milostivě usmál i Oldřich.
„Kreténi! Primitivové! Závistivé hyeny!“ Bylo vidět, že má v zásobě ještě několik charakteristik svých kolegů, ale už neměl šanci je zveřejnit. Oldřich se totiž přestal usmívat.
„Pane Vondrák! Jestli jste zvyklý řvát při natáčení vašich dementních, ale výnosných reklam, tak v tomto divadle řvát nebudete! Tady děláme umění a nepereme v Áááárielu!“
Z vrátnice se vyklonila Mařenka a zaječela panu Vondrákovi do zad.
„Evo! Veroniko! Kafééé!“
Oldřich milostivě propustil pana Vondráka, dal ruce v bok a bojovně se rozkročil před
vrátnicí.
„Pro vás to platí také, vy flundro vrátnická! Ono nestačí, že nás otravujete kafem z lógru, který vyškrabujete z hrníčků a sušíte na kamnech! Vy nás budete ještě otravovat svým odporným jedákem?“
„Aby ses nám nezbláznil,“ mávla po něm rukou Mařenka, ale pak jí došlo, co řekl, a zčervenala zlostí. „Nikdo vám to moje kafe nenutí! Vy mě s ním pořád votravujete! I pan
řiditel si sem chodí, a že by nemusel! Zuzanka mu vaří kafe z reprefondů zadarmo a mně musí dát vždycky pětku! A chodí na kafe ke mně! A je to pan řiditel!“
Oldřich se ušklíbl.
„Upravte si svou periferní výslovnost a nazývejte vedoucí funkce tak, jak je v zemích Evropské unie zvykem! Ředitel! Ředitel! Napište si to, prosím, do knihy návštěv! To je totiž jediná literatura, kterou jste schopná vstřebat!“
Mařenka vyšla před vrátnici a rozkřičela se na celou chodbu.
„Hele, Oldo, něco ti řeknu! Kdybych na tu svoji hnátu mohla, tak bych tě do ty tvý prdele nakopala tak, že bys místo do Cerhenic utíkal na druhou stranu! Do Záboří!“
Všichni kolem se rozesmáli a Oldřich hrdě vztyčil hlavu.
„Konejte radši své povinnosti vrátné a nehrajte si na pana Novotného z NOVY, buďte tak laskavá! Už hodinu tady stojí cizí dáma a vy nejste schopná se jí zeptat, co potřebuje!“
Ukázal na mě, Mařenka se na mě konečně podívala a hned mě sprdla.
„Stojíte tu a nic neřeknete! Koho hledáte?“
Ztratila jsem hlas a musela si odkašlat. Simono, nepokaž si to! Nenech se odtud vyhodit! Tady se dějí věci, které nikde nezažiješ! Tohle je svět divadla! Tohle je… prostě tady je to jiný a mně se tady líbí!
„Hledám pana Novotného. Ví o mně. Včera jsem s ním mluvila.“
„Novotný jel pro šaty do čistírny.“ Mařenka se bouchla do čela. „No jo! Než odjel, tak mi o vás říkal. Že prý za ním přijde překrásná černovláska, abych na ni byla hodná. Já myslela, že si dělá srandu. Von totiž žádnou ženskou nemá!“
Pozorně si mě prohlédla, okamžitě se rozhodla, že jsem pro pana Novotného ta pravá a důvěrně pokračovala.
„A koukám, že si vybral dobře! Něco vám povím, slečinko, vod tý doby, co mu ta jeho před pěti lety utekla, tak je sám a je to škoda! Protože tak hodného chlapa…“
Přerušila jsem ji. Na takové dohazování jsem ještě zralá nebyla.
„Tak chci mluvit s ředitelem.“
„Kdo shání ředitele?“
Od zrcadla se k nám urychleně přesunula černovláska a Víťa Marek, který ji do této doby nepřestal přesvědčovat o tom, že ke kostýmu za osm tisíc potřebuje boty nejméně za pět, si začal hledat jinou oběť.
„Já jsem Jolana Koukavá. Vedoucí zásobování a vedoucí okrajového personálu, který je nápomocný uměleckému tvoření.“
Myslím, že jsem nad její funkcí otevřela překvapením ústa, protože se shovívavě usmála a s výrazem, tak ti to, ty blbečku, vysvětlím, pokračovala.
„Mám pod sebou uklízečky, uvaděčky, šatnářky a…“ Významně se podívala na paní vrátnou, ale ta si jí nevšímala a počítala v tašce rohlíky.
„… a vrátné! A pro vaši informaci, milá slečno, mám plný stav. Co potřebujete?“
Její sladký úsměv mi připomněl bývalou tchyni, která svého ožralého syna milovala opičí láskou, a když mě jednou u ní doma mlátil, zavírala okna, aby sousedé neslyšeli, jakou mrchu si vzal…
„Já nepotřebuju nic. Ale divadlo ano.“ Odsekla jsem a otočila se k paní vrátné, která na mě mrkla. Ale Koukavá si pokoj nedala.
„Máte smůlu, slečno, ředitel tady není!“ Zvýšila hlas a po úsměvu ani stopa. Přesně jako tchyně.
„Řiditel tu je,“ ignorovala ji vrátná. „Pojďte sem ke mně, já vám ho seženu.“
„Mařenko, kolikrát vám budu říkat, že na vrátnici cizí osoby nesmí,“ sekla po vrátné Koukavá a důležitě se rozhlédla po chodbě.
„Slečna cizí není, když chce mluvit s naším řiditelem. Že jo?“ Mařenka se nedala a
obořila se na Koukavou. „A za váma sem taky chodí spousta lidí. A jsou úplně cizí!“
„Marie!? Chodí za mnou pracovně! Divadlo je potřebuje!“
„Mě divadlo taky potřebuje! Sháníte garderobiérku? Sháníte. A já jsem vyučená
švadlena.“
Koukavá se začala hystericky smát a upoutala pozornost všech lidí na chodbě.
„Další blázen! Podívejte se na ni!“ Ukázala na mě zahnutým pařátem a já měla sto chutí jí jednu vrazit. „Tahle slečna chce dělat garderobiérku! Chachacha! Slečno! Nebo mladá paní? Otočte se a zmizte, dokud jste ještě trochu normální! V tomhle divadle budete dělat chvíli a bude z vás cvok!“
Sladce jsem se na ni usmála.
„Vy už tady děláte hodně dlouho, co?“
Chodba zařvala smíchy. Několik statečných dokonce zatleskalo. Koukavá zabila pohledem nejprve mě, pak ty, co tleskali a pak nad námi mávla rukou. Protáhla se kolem mě do vrátnice, padla do křesílka a zapálila si cigaretu.
„Mařenko, udělej své vyčerpané vedoucí kafe…“
„Hned to bude, šéfko!“ Mařenka se na ni usmála a pak zakřičela do telefonu. „To je pan řiditel? Pane řiditel, máte tu návštěvu! Já vás předám!“
Podala mi sluchátko a šla pro vodu na kafe pro svou šéfku.
„Tady Simona Vernerová. Dobrý den. Včera jsem četla na divadle, že hledáte garderobiérku. Jsem vyučená švadlena, momentálně bez práce. Takže nastoupit bych mohla okamžitě… ano… čekám u vrátnice. Díky.“
Stoupla jsem si ke skříňkám, ve kterých visela spousta různých oznámení. Vondrák, který před chvíli volal s „Barrandovem“, tam cosi rozčileně ukazoval Oldřichovi.
„Tak to mi, Oldřichu, vysvětli! Jak můžeme zkoušet do dvou? Na zájezd přece jedeme ve čtyři! Já mám nárok na tři hodiny volna před zájezdem! Já prostě do dvou odmítám zkoušet! Odmítám!“
„Pane Vondrák, zapomeňte laskavě na své předlistopadové vymoženosti a začněte se konečně věnovat umění!“ Odpověděl mu suše Oldřich a s hrdě vztyčenou hlavou prošel kolem mě. Ale to už se do okénka vrátnice nakláněl sympatický chlap ve vytahaném svetru.
„Tak kde mám tu novou garderobiérku?“
Přes okénko jsem viděla, jak Koukavá v oblaku cigaretového dýmu zavrtěla odmítavě hlavou a oči zvedla vzhůru. Jako by říkala, nedej bože, řediteli, abys TOHLE přijal do divadla!
Mařenka se naopak spokojeně usmála a kývnutím hlavy mě schválila do stavu zaměstnanců. To řediteli stačilo. Otočil se ke mně a představil se.
„Já jsem Bonifác Stavitel. To je tak blbé jméno, že kdybych se představoval Blbec
Blbec, vyšlo by to na stejno.“
Vzal mě za loket a vedl mě chodbou kolem šaten, ke dveřím s cedulkou VCHOD DO
HLEDIŠTĚ.
Prošli jsme tmavým průchodem, který spojoval zákulisí s prostory pro diváky a dalšími dveřmi jsme se dostali k šatnám- do ochozu, kde jsem včera stála s Natašou a s paní Tvrdíkovou.
Ředitel ukázal na dveře do hlediště.
„Pojďte, paní Vernerová, sedneme si dovnitř. Tady je blázinec. Za chvíli začne první hlavní zkouška a to je všechno poprvé. Poprvé scéna, kostýmy, poprvé se bude svítit a do toho se ještě musí hrát divadlo! A je pondělí a v pátek je premiéra!“
Tiše přede mnou otevřel dveře do hlediště. Lekla jsem se.
„Můžu jít dovnitř?“ Usmál se.
„Musíte.“
Dostrkal mě před sebou do zadní řady a sedli jsme si.
Na jevišti byly kulisy slavnostně vyzdobené síně na zámku. Svítilo tam světlo, jako by se každou chvíli mělo začít hrát. Kolem nás byla tma a v první chvíli se mi zdálo, že jsme v hledišti úplně sami, ale pak jsem si všimla uprostřed jedné řady stolku, na kterém svítila lampička. V jejím světle cosi psala černovlasá žena a kolem ní sedělo několik lidí.
Na jevišti přešlapovala paní Kateřina. Něco mi u ní chybělo! Aha! Pletení nechala asi u paní vrátné!
Ale to už ta černovlasá žena u stolku zaječela, pan ředitel si zakryl uši a omluvně se na mě usmál.
„Na to si zvyknete…“
„Tak kde to vázne? Kde mám herce? Je přehlídka kostýmů! Buď mi ukazujte kostýmy, nebo ať se kulisáci svléknou a napochodujou sem! Ať je nějaká zábava! A Markýze chci vidět prvního!“
Kateřina si odkašlala.
„Já bych ti nestačila?“ Černovlasá žena se na ni pozorně podívala a znovu zaječela.
„S tím líčením jsi to přehnala! Co to je?!“ Kateřina se uraženě narovnala.
„Promiň, Marie, ale dva měsíce mi tvrdíš, že chůva je stará baba.“
„Samozřejmě, že je stará! Ale není to Indián na válečné stezce!“
Z jeviště dýchlo uražené ticho až k nám do poslední řady.
„Kostým je v pořádku,“ ozval se muž, který čouhal do výšky. „Emilko, akorát sukni
zkraťte o pět centimetrů!“
„Jo, píšu si.“ Ředitel se mě jemně dotkl a ukázal na ženu za stolkem.
„Ta u toho stolku je režisérka. Marie Kuncová. Je dobrá. Moc dobrá. Ale na můj vkus trochu ječí. To poznáte.“ Pak ukázal na dlouhána. „To je Milan Němec, výtvarník. Má rád růžovou a tak mu říkají Růžový Milan. S ním byste spolupracovala, pokud by do vaší hry navrhoval kostýmy… Tedy, pokud se rozhodnete, že…“
Podíval se na mě, co já na to, já nic a tak pokračoval.
„Tady před námi sedí vedoucí švadlen, Emilka. A tamhle vepředu,“ ukázal na dívku, která měla na hlavě odvážnou kreaci. „To je vlásenkářka, Věruška. Tu nám závidí i v Praze. A ten šedivý prcek,“ ukázal na Oldřicha, který právě vykoukl na jeviště, „to je Oldřich. Inspicient. Po nápovědě nejdůležitější člověk v divadle. A vás by to bavilo?“
„Zkusila bych to. Divadlo mám ráda.“
„Budete pracovat večer. Na zájezdy se jezdí odpoledne a vracíte se kolem půlnoci. To
vám nebude vadit?“
„Ne.“
Na jeviště přišel Víťa Marek. V bílém obleku, ale bez ponožek a bez bot. Uklonil se.
„Bosý Oněgin. Lev salonů.“
Začali se smát všichni, kromě režisérky. Ta zaječela na celé divadlo.
„Já se na to vykašlu! Třicet let dělám divadlo, ale s tímhle jsem se ještě nesetkala!“ Ředitel si zacpal uši.
„Marie, uklidni se! Divadlo nemá na boty,“ vysvětloval Víťa. „Máme jedny kšandy a chceme hrát dvojačku, jak říkal strejda Stehlík.“
Ředitel těžce vzdychl, zvedl se a šel na jeviště. Něco Víťovi pošeptal, ten přikývl a spokojeně zavolal na režisérku.
„Je to v pořádku, Marie! Dneska to odehraju v botech, co mi Miluška připravila do šatny!“
„To ti ředitel na premiéru půjčí svý lodě? Nebo si prachy na ty tvoje nový boty
půjdete spolu vydělat pod most?“
Režisérka ječela na celé divadlo, ale Víťa jí poslal z jeviště pusu a odešel. To už byl ředitel zpátky u mě a pokračoval v přijímání nového zaměstnance.
„Děti máte?“
„Osmiletou dceru. Bydlíme u mých rodičů, postarají se o ni, když budu v divadle.“ Spokojeně zabručel.
„Co manžel? Nebude mu to vadit?“
„Jsem čerstvě a hlavně šťastně rozvedená.“
Zdálo se, že s touhle informací je spokojený ještě víc.
„Asi vám divadlo nerozmluvím.“
„Nerozmluvíte,“ potvrdila jsem jeho pocit a už jsem se viděla, jak oblékám Oněgina. Na jeviště teď vběhla malá Moravcová. Měla holínky, krátký kožíšek a jinak nic. Pod punčochovými kalhotami jí prosvítaly bílé kalhotky. A režisérka zaječela s novou silou.
„Chci vidět kompletní kostým Taťány! V pátek je premiéra, ale to se v tomhle divadle asi neví! Olino, co blbneš, sakra?!“
Malá Moravcová se urazila.
„Já za to nemůžu, Marie! Ale nic jiného jsem v šatně neměla!“
„Pojďte někdo místo mě režírovat a já zatím spíchnu Taťáně sukni! A přineste mi
někdo pivo, nebo tuhle zkoušku nepřežiju!“
Na jevišti se objevila hezká, usměvavá blondýnka v modrém pracovním plášti.
„Paní Moravcová, sukni máte připravenou na židli, ale hodila jste si na ni svoje šaty!“
„Já jsem tam nic neviděla! Nic tam nebylo!“
Blondýnka s úsměvem pokrčila rameny.
„A teď to tam najednou je!“ Otočila se a odešla.
Ředitel za ní ukázal.
„Vaše kolegyně. Miluška. Kdepak, ta se těm mým komediantům nedá!“
Mnul si bradu a spokojeně si prohlížel malou Moravcovou, která ve spodních kalhotkách podupávala po jevišti a nemínila odejít z prken, která znamenají svět.
„Tak se jdi podívat ještě jednou, Olino,“ navrhl jí smířlivě výtvarník. „Taťána byla všechno možný, ale slepá nebyla.“
Na jeviště vplul Oldřich. Nesl na tácku otevřené lahvové pivo. Pěna vyběhla z lahve
a stejně jako já, zvědavě kulila oči.
„Oldřichu, ty jsi moje záchrana,“ vydechla vděčně režisérka, když došel tmavým hledištěm až k ní. Zhluboka se napila přímo z lahve a pak ji pozvedla nad hlavu.
„Tohle je umění!“
„V lednici máte ještě jedno, paní režisérko. Od pana Vondráka.“
„To mi toho dal! Jedno pivo za to, že jsem ho pouštěla ze zkoušek, aby si natočil reklamu za čtyřicet tisíc! Nápovědě by měl dát celou basu! Ta za něj četla jeho texty!“
Položila lahev na stolek a znovu zaječela.
„Tak kde to vázne?“
Ředitel vstal, já také a potichu jsme se vyplížili z hlediště ven.
„Tak já vás tedy beru. Co mám s vámi dělat? Uhranuli vás! Ani byste si nevšimla, kdybych vás v té tmě objal…“
Usmála jsem se.
„Ale vy jste mě neobjal, pane řediteli.“
Přikývl.
„No jo, neobjal. Protože jsem unavenej a línej. Tak pojďte, paní Vernerová, pojďte se
mnou do kanceláře, sepíšeme to a zítra nastoupíte.“
U vrátnice na nás čekal pan Novotný. Začal se omlouvat, že musel do čistírny a protože zase začal z rozpaků koktat, postavila jsem se do pozoru a zasalutovala.
„Hlásím se do vašich služeb, pane Novotný!“
A pak jsme šli všichni tři do kanceláře v budově pod divadlem a tam se ze mě během hodiny stala garderobiérka Městského divadla v Kolíně.
Moje nová cesta životem mohla začít!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet