Když mě divadlo svléklo do naha 3

Autorka článku: Irena Fuchsová Druhý den jsem absolvovala školení o bezpečnosti práce a vyfasovala u nepříjemně se tvářící Koukavé plášť, vestu, mýdlo, ručník a domácí řád. Pan Novotný, kterému jsem nabídla, aby mi říkal Simono a on mi řekl, že by byl rád, kdybych mu říkala Luboši, mě představil dvěma tisícům spoluzaměstnancům. Později jsem zjistila, že divadlo jich má pouze sedmdesát osm a to i s herci, s uvaděčkami a s šatnářkami.

Během několika hodin jsem zdomácněla v místnosti plné kostýmů, které se říkalo „garderoba“. Pomohla mi k tomu paní Helenka, která se už těšila do důchodu a Miluška, moje nová kolegyně.
„Simono, ničeho se neboj. Když něco nestačíš udělat, tak tady můžeš klidně zůstat do rána a prát, žehlit a zašívat do alelujá!“ Utěšovala mě s úsměvem a já jenom přikyvovala. „Na vrátnici jsou přes noc a jsou zvyklí, že se moc nevyspí. To víš, tady je někdy frmol až do rána.“
Když jsem se podívala na desítky kostýmů, které nám visely nad hlavami, na dva šicí stroje, které nebylo pod hromadou prádla skoro vidět, na obrovský žehlící stůl, zavalený bílými košilemi a blůzami s kanýry, které čekaly na vyžehlení, na dvě hučící pračky v rohu garderoby, trochu jsem o sobě zapochybovala. Zvládnu to?
Helenka se na mě usmála a stejně jako Miluška, uklidnila mě i ona. Jako kdyby mi četla myšlenky.
„Nebojte se, Simonko! Když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. A Luboš, náš pan šéf, je rozumný. Ví, že si svoji práci uděláme, tak nás nehlídá, kdy tu jsme a kdy odejdeme. Hlavně, že je všechno v pořádku.“
Miluška si s námi vypila kafe, pak vzala plnou tašku bot a šla k ševci.
„Je to strašně šikovný chlap, který dělá z těch našich divadelních škrpálů zázraky! A hlavně je to kousek odsud. Ve Školské ulici. Tak, Simono, zlom vaz! Já tu tenhle týden budu pořád, to víš, v pátek je premiéra, tak máme všichni pohotovost! Ale kdyby něco a já tu nebyla, můj telefon máš. Ale jinak počítej s tím, že se budeme spíš nevidět než vidět. Každá máme svoje představení. Ale když budeš něco potřebovat, pomůžu ti, neboj se!“
A byla pryč. Paní Helenka se usmívala jako anděl. Aby ne, když potřebovala, abych od ní přebrala veslo a ona mohla konečně z blázince prchnout do klidného důchodu. Že jsme s Natašou na tu Popelku chodily! Teď jsem mohla stát v butiku Růže a nabízet dámám z Městského a Finančního úřadu nejnovější zboží…
„Nebojte se, Simonko. Budu tady s vámi ještě čtrnáct dnů! Budu s vámi jezdit i na
zájezdy, abyste se do všeho pomalu dostala. Zvládneme to spolu, uvidíte!“
Paní Helenka předla zlatou nit a přitom mě zasvěcovala do takové spousty věcí, že když jsem následující den přišla do divadla, nevěděla jsem ani jak se jmenuju, natož kde je naše garderoba…
U vrátnice stála Koukavá. Překřtila jsem tuhle štíhlou černovlásku, která ze mě moc nadšená nebyla, na Kousavou. Nebyla stará, mohlo jí být kolem padesátky, ale byla jak sopka, která kolem sebe chrlí lávu a hází kameny. Když jsme byly včera v garderobě, strčila tam hlavu, proklála nás jedovatým pohledem a zase vypadla.
Miluška s Helenkou nad jejím vpádem mávly rukou.
„Od ní radši dál. S ní nic neřeš, Simono. Choď za Lubošem a on to s ní vyřídí. Ten se s ní nepáře.“
Za tuhle důležitou informaci jsem byla Milušce víc než vděčná. Kousavá mi totiž čím dál víc připomínala bývalou tchyni. Teď taky! Celá tchyně, jak tak stála, v jedné ruce hrnek s kafem, v druhém cigaretu a zářivě se na mě usmívala.
„Přečtěte si ferman, paní Vernerová.“
Ferman, ferman…
Ferman? Co to Helenka říkala o fermanu? Sakra, co to je?
„Tohle je ferman,“ zářivě se usmála Kousavá a ukázala cigaretou na skříňky před vrátnicí. „Všichni v divadle se řídíme fermanem. A zde, paní Vernerová, zde je malé upozornění, které se vás týká. Přečtěte si ho!“
Tak jsem si to malé upozornění přečetla a ono se mě opravdu týkalo.
„Všechny komedie paní Veselé přebírá od 12. 4. 2003 paní Vernerová.“
Tečka. Podpis. Razítko.
Hrůza. Omdlím.
„Zlomila si nohu, chudinka,“ politovala upřímně paní Veselou Kousavá a pak jedovatě politovala mě. „A vy, chudinko, vy dneska jedete místo ní na zájezd. To víte, Miluška má generálku, ta jet nemůže!“ Ťukla cigaretou na další papír. „Tady si to přečtěte, paní Vernerová. Zájezd do Pelhřimova. Odjezd v šestnáct nula nula.“
Ne, neomdlím. Tu radost ti neudělám, ty černá zmije! Připravit! Pozor! Pal!
„A víte, že se mi to docela hodí, paní Koukavá? Chci si koupit kožený kabát a v Pelhřimově na náměstí je výborný obchod!“
Na zájezd naštěstí paní Helenka všechno připravila už včera a tak kulisáci naložili skříně s kostýmy a bedny s botami do stěhováku a vyrazili o čtyři hodiny dřív než divadelní autobus, aby měli čas postavit scénu, odříkávala jsem si divadelní abecedu, kterou jsem se pomalu začínala učit.
Před čtvrtou hodinou jsem přišla k divadlu a se všemi, které jsem ještě neznala, jsem se seznámila. Když jsem poprvé nastoupila do divadelního autobusu, Oldřichova kolegyně, druhá inspicientka Eva Dolenská, Kolíňačka, kterou jsem znala ani nevím odkdy a odkud, si mě přitáhla k sobě na sedadlo.
„Tak pojď a ptej se! Já jsem v tomhle divadle sto padesát let a mám sloní paměť.“ Ptala jsem se celou cestu do Pelhřimova a ptala jsem se celou cestu zpátky do Kolína. A snad nejvíc mě potěšilo, že Koukavé se v divadle říká Černá zmije…
…Uběhl měsíc a já si pomalu zvykala na jiný svět.
Nataša se divadla nemohla nabažit. Jak mohla, přišla za mnou, sedla si do hlediště a jako ptáček v hnízdečku pozorovala zkoušky na jevišti.
„Žeňte toho haranta od divadla holí!“ Nabádal mě Oldřich, který si mě kupodivu docela oblíbil. „Stačí, že jste se divadlu upsala vy.“
No, s tím upsáním pravdu neměl. Divadlo jsem milovala, práce mě bavila a herci byli vcelku fajn. Měli své mouchy, ale člověk se rychle musel naučit brát je jinak než ostatní lidi, protože oni prostě byli jiní. Ani lepší, ani horší. Prostě jiní. Na to jsem si rychle zvykla. Ale že bych se upsala…
Jednou při zkoušce se pohádala Eva Dolenská s Pájou Homolákem. Přijel totiž z Prahy až ve dvanáct a vymluvil se režisérce, že mu Eva den před tím řekla, že zkouší od dvanácti. Eva se bránila, že mu říkala, že zkouší od deseti, ale pak mávla rukou a šla do inspicientské kabiny. Stála jsem kousek od ní a ona se na mě podívala a ušklíbla se.
„Herci jsou jako děti… ale zlí! Zlí!“
Pak na mě kývla, abych šla blíž.
„A to si představ, Simono, že jsem s tímhle prolhaným parchantem před třiceti lety chodila! Asi tři měsíce. Jednou jsem byla u něj doma v Praze, přes noc, a ráno k nám přišel jeho tatínek a nesl nám snídani do postele. Stál nad námi a pořád říkal, já jsem tak šťastný, Evičko, že jste tady vy… já jsem tak šťastný, Evičko…“
Eva se zasnila a pak vzdychla.
„No. A pak jsme jeli na zájezd do Karlových Varů, já Páju po představení hledám po celém hotelu, vlezu na jeden pokoj a von tam byl s hotelovým poslíčkem. V posteli.“
A tak to bylo pořád. Valily se na mě příběhy, zážitky, vzpomínky, drby a já poslouchala, pozorovala, poslouchala, pozorovala, ale nic víc. Pořád jsem byla tak nějak mimo. Na ulici před divadlem. Hlavu jsem si tím ale nelámala. Říkala jsem si, že si na spoustu věcí musím zvyknout. Však ono to přijde. Zatím stojím na ulici a ostatní jsou vevnitř. Však já tam za nimi vejdu, dřív nebo později.
Jednou jsem na zájezdě stála u jeviště s kostýmem na převlek a zaslechla jsem rozhovor dvou starších herců. Stáli a koukali na svého mladého kolegu, který se mordoval na jevišti s monologem.
„Je to slabota, co? Nebýt toho, že dělal ten seriál, tak ho k nám ředitel nevezme, to se vsadím. Co je to platný, že je z nóbl herecký rodiny, když je studený jak psí čumák! Kdepak, ten do naha nepůjde nikdy!“
„To máš pravdu. Někoho divadlo svlékne do naha a někdo zůstane v kabátě i kdyby měl tatínka s deseti Oskarama!“
Zatajil se mi dech. Představila jsem si, jaké by to bylo, kdybych stála s ostatními nahá. Ano, nahá. Divadlo je svlékání. Obnažování. Svoboda. Volnost. Člověk je nahý a šťastný. Není sice pořád nahý a není pořád šťastný, ale umí být nahý i šťastný.
Nadechla jsem se. Ucítila jsem vůni po dešti. Něco se ke mně blížilo.
Touha. Zvláštní touha. Já to chci taky umět! Chci umět být nahá a šťastná! Já už nechci stát na ulici! Já chci dovnitř! Jsem sice jenom garderobiérka, ale moje práce je důležitá, aby herec byl klidný a mohl hrát, jak potřebuje, protože ví, když natáhne ruku do portálu, budu tam stát a klobouk, který potřebuje, mu podám. Chci podávat klobouky a být přitom nahá a šťastná! Jako Irena, nápověda, se kterou jsme se rychle daly dohromady nebo Eva, inspicentka, které jsem o sobě řekla všechno, stejně jako řekla všechno ona mně. Jak tyhle dvě dokážou být nahé a šťastné!
Divadlo, prosím tě! Divadlo, svlékni mě do naha!
A pak přišel ten památný zájezd, kdy jsem se rozplynula ve vůni po dešti…
Hráli jsme ten večer hru „14. hrabě Gurney“. Byla sice náročná na kostýmy, ale strašně se mi líbila. Když jsem „dělala“ první představení, tak bych se nejradši dívala z portálu vedle Ireny pořád a vůbec nešla do šaten, ale musela jsem, protože složité převleky jsem dělala s herci tam. Ale jak to šlo, vracela jsem se do portálu k Ireně a hltala každé slovo.
„Půjčím ti text, chceš?“ Nabídla mi tehdy Irena, když končila děkovačka. Vykulila jsem na ni oči.
„Jééé! Jóóó!“
Vzala jsem si její nápovědní text a přitiskla ho k sobě. Michal Sedlák, mladý, namyšlený a drzý herec, kterého jsem kvůli jeho kudrnatým vlasům překřtila na Černocha, se ušklíbl.
„Paní Jéjó, pojďte mě radši rozepnout, ať chytím půlnočák!“
Nejdřív jsem si ho pohrdavě přeměřila a pak jsem mu s radostí odsekla, debilovi!
„Kdybyste uměl, pane Sedláku, pořádně svůj text a nečekal na to, co vám Irena napoví, tak byste teď nemusel pospíchat! Víte proč? Protože by tohle představení skončilo minimálně o deset minut dřív!“
Štval mě. Pořád do mě rejpal a mně to nedalo a musela jsem mu odpovídat. Co si o sobě vůbec myslí? Je mu něco přes dvacet a mně bude za dva roky čtyřicet!
Ale o panu Sedlákovi mluvit nechci. Pan Sedlák ať se radši vedle mě moc nevyskytuje, zbytečně se pokaždé rozčílím.
Chci mluvit o vůni po dešti!
Pracovně pro mě patřil Gurney k těm těžším hrám. Hrál tam totiž skoro celý soubor, kostýmů bylo plno a během představení byly převleky, ale chvílemi jsem mohla stát kousek od Ireny a dívat se. Byla to nádhera!
Ten den panoval cestou na zájezd v autobuse výjimečně klid. Ráno od devíti hodin se hrála pohádka pro školky, které svezly autobusy z celého okresu, po představení měli někteří zkoušku a pak se jelo na zájezd. Byli jsme utahaní a všichni jsme se těšili, jak si v autobuse na chvíli zdřímneme.
Pan Vondrák, který hrál v pohádce, pak šel zkoušet a teď jel na zájezd, vykřikoval, že takhle si kapitalismus nepředstavoval a že on nemusí třetí výkon dělat, protože má již dva výkony za sebou.
„Domnívám se, pane Vondrák,“ pronesl upjatě Oldřich a přitom kontroloval, jestli jsme už všichni v autobuse, „že máte před sebou ještě více výkonů, než tušíte. Jedním z nich by měla být urychlená operace vašeho mozku. Ten totiž na vaše reklamy nepotřebujete a při hraní divadla ho stejně nepoužíváte.“
Přijeli jsme na štaci a zabydleli se všichni v jedné šatně, která byla závěsem rozdělená
na pánskou a dámskou šatnu. Jen tak tak jsme se sem všichni vešli.
Herci, herečky, kluci z jevištní techniky, řidiči stěhováku a autobusu, inspicient, nápověda, rekvizitářka, vlásenkářka, zvukař, osvětlovači a já. Nálada byla výborná, přes závěs létaly historky a vtipy, a když nám Oldřich přišel říct, že jde poprvé zvonit a že za pět minut začínáme, moc se nám nechtělo, ale poslušně jsme se zvedli.
Hra totiž začínala tím, že všichni herci stojí na jevišti, zády k zavřené oponě a proti nim, za malým řečnickým pultíkem, stojí čelem k divákům 13. hrabě Gurney a řeční.
Stoupla jsem si kousek od Ireny, která už seděla s nápovědním textem v portálu a pohledem jsem naposledy kontrolovala herce, jestli mají kostýmy v pořádku.
Vypadali nádherně. Muži ve smokinzích, dámy v dlouhých róbách a v nádherných parukách, které se Věrušce, vlásenkářce, opravdu povedly.
Nefalšovaná šlechta.
Svatopluk Hynek, kolínský svůdce, se kterým jsme si už tykali a já mu říkala Sváťo a on mně Simono.
Pája Homolák, který přestal věřit mastičkám z Norska a nedávno si přivezl na svoji pleš mastičku z Islandu a teď jsme všichni čekali, kde mu zase co vyroste.
Pivola, kterého jsem měla moc ráda, přestože to byl strašný naschválník.
Malá Moravcová, na kterou musel mít člověk secsakra hroší kůži, aby ji ustál.
Michal Sedlák, mnou přezdívaný Černoch, kterému jsem kvůli jeho přiblblým kecům dost často přála, aby zapomněl text a ono se mu to opravdu často stávalo!
Darja Vacková, neboli Vécé. Veselé cecky, tak jí říkali kolegové i kluci v technice. Naše Vécé se totiž na muže ráda tiskla svým veselým popředím…
Vít Marek, náš Víťa, který byl laskavý a milý a měl se mnou trpělivost. Však jsem se
snažila, aby jeho věci byly sněhobíle čisté, a po každém představení jsem mu radši všechno
prala a on, i když to věděl, přesto nikdy nezapomněl k připraveným věcem kontrolně přivonět.
Kateřina Kroclová, naše Káťa, která už do ničeho nového nebyla obsazovaná, protože se divadlo připravovalo na její důchod. Ale i tak měla dost představení. Hrála totiž skoro ve všem. A další a další. Skoro celý soubor.
Vondrák stál kousek ode mě. Šel na jeviště až za chvíli. Studoval pod nouzovým světlem nějaký papír. Možná smlouvu na další reklamu.
Tenhle herec měl obdivuhodnou schopnost znepřátelit si lidi. Zajímal se totiž jenom o sebe. A kradl mýdlo ze šatny! Ano! Před každým představením jsem dala na umyvadlo nové mýdlo a po představení bylo pryč!
Důstojného 13. hraběte hrál Bedřich Vlk, kterému Irena, nápověda, říkala Hugo. Jednou prý měla rýmu a během představení, aby nerušila, vybíhala na chodbu, aby se vysmrkala. A Bedřich prý stál vedle ní a dělal Húúúú! Húúúú!, a rozplýval se, jak nádherně bučí na celé divadlo a chtěl ještě, ještě!
No jo, Bedřichovi dokázala udělat radost každá blbost, to jsme o něm všichni věděli.
Teď stál připravený za řečnickým pultíkem. Odkašlal si a podíval se vzhůru nad portál, kde byla k tyči přivázaná opona. V tomhle divadle vyjížděla opona nahoru, ne do stran, jak nás minimálně desetkrát upozorňoval Oldřich. Hugo- Bedřich na ni zíral, jako by ji chtěl pohledem vytáhnout, ale to už Oldřich za mnou zasyčel.
„Sssss! Pánové, jste u opony?“
„Pánové“ byl pan Kopejtko, přezdívaný Markýz, který měl rád pivo a občas si udělal
čas i pro divadlo.
„Jasně, šéfe,“ odpověděl hlubokým hlasem a mrkl na mě. „Já se Simonou jsme připravený vždycky a kdyby Simona věděla, jak jsem připravený já…“
„Člověče, co tady hučíte?!“ Oldřich se na něho osopil a ukázal k oponě. „To nevidíte, že poslouchám šum z hlediště, jestli už diváci sedí?“
Pak zvedl prst a ukázal na kliku od opony.
„Chopte se kliky, pane Kopejtko, buďte tak laskav! Až vám řeknu, začnete pracovat!
Pojede opona! Připravte se!“
Pak Oldřich zaklepal násadou od smetáku na kabinu osvětlovačů, která byla nad nápovědou. Irena zvedla oči v sloup.
„To je středověk! Ještě že tady nemají nápovědní kukaň a nechtěli mě tam strčit!“
Osvětlovači zhasli jeviště, zvukař pustil první zvuk a po několika tónech Oldřich lehce šťouchl smetákem pana Kopejtka do zad.
„Opona! Jeďte, pane Kopejtko! Jeďte! Áááá!“
Sotva Markýz začal točit klikou, Oldřich zmizel. Utíkal kolem celého jeviště na druhou stranu, aby si tam vzal od rekvizitářky Vlastičky tác se sklenicí vody a připravil se na svůj výstup. Za chvíli měl na vyzvání 13. hraběte Gurney- našeho Bedřicha alias Huga, vstoupit v roli němého sluhy na jeviště.
Pan Kopejtko poslušně točil klikou a opona jela.
Opravdu jela. Ale nevznášela se nahoru! Pomalu sjížděla dolů na stojící herce! Ti ve zlomcích vteřiny vytušili, co se děje a rychle klesali k zemi.
Nejdřív šli do podřepu. To bylo málo. Museli do sedu. A nakonec do lehu!
Jejich napětí, podobné napětí v davu před popravčí četou, povolilo až tupým nárazem,
kterým se tyč s oponou zarazila půl metru nad jevištěm. Lana, na kterých byla tyč s oponou uvázaná, naštěstí delší nebyla…
13. hrabě Gurney, náš milý Bedřich, stál s nehybnou tváří proti čtyřem stovkám diváků, kteří hrobovým tichem ocenili trik režiséra s oponou a s napětím čekali, co bude dál. Bedřich se střežil podívat na jevištní prkna, kde se v krkolomných pózách krčilo dvacet jeho kolegů. Jak nám později sdělil, úsilí, s jakým držel svou tvář v nehybnosti, ho stálo nejméně pět let života.
Ale to už Irena bušila nápovědním textem do Markýze.
„Ty vole! Spustil jsi oponu dolů! Sjela na jeviště! Toč klikou na druhou stranu! Dělej! Toč!“
Oldřich stál v tu chvíli připravený na druhé straně jeviště a v obličeji měl výraz hrůzy, jaký jsem nikdy předtím na nikom neviděla. Opona se konečně pohnula a pomalu se vydala správným směrem. Vzhůru. Herci se zvedali společně s ní.
Všichni měli vytřeštěné oči a zaťaté zuby, jak se snažili zvládnout hysterický smích, který v nich vybublával. Ramena se jim otřásala a myslím, že i tento společný třes byl diváky náležitě oceněn.
Konečně byla opona nahoře a šlechta opět stála vzpřímeně.
13. hrabě se nadechl k několikaminutovému projevu.
Ticho.
Irena mu napověděla první slovo.
Ticho.
Napověděla mu dvě první slova.
Ticho.
Když začala napovídat celou větu, chudák Bedřich těžce vzdychl, levou rukou po ní mávl, aby se nenamáhala a pravou rukou mávl na Oldřicha, který měl nastoupit až po jeho několikaminutovém projevu. Oldřich se ale ani nepohnul. Bedřich znovu mávl, a když Oldřich stál pořád na místě, houkl na něj.
„Ty tam! Pojď sem!“
Oldřich poslechl a strnule napochodoval se sklenicí vody. Bedřich ji vypil a Oldřich zase odpochodoval. A Bedřich, místo vzletného projevu aristokrata, který měl pronést, mávl na své stále se třesoucí kolegy a zavelel ke společnému odchodu.
„Všichni ven!“
A jako první se odpotácel dozadu.
Všichni herci ve vteřině jeviště opustili. Kulisáci odnesli pultík a zvukař přetočil zvuk, který měl podmalovat projev 13. hraběte na zvuk následující, na který má vejít sluha Tacker, kterého hrál Vondrák.
Když Vondrák uslyšel známé tóny, vešel na jeviště s kamennou tváří, jak měl předepsáno od režisérky, začal uklízet a přitom komentoval život v hraběcí rodině. Netušil, co za drama se právě na jevišti odehrálo, protože stál celou dobu připravený vzadu a přemýšlel o tom, jak založí v divadle odbory, které za něho budou bojovat, aby nemusel nic dělat a přitom bral v divadle nejvíc…
Díky tomu, že on jediný nic netušil, mohlo představení pokračovat. Myslím, že kdyby byl svědkem padající opony i on, nepokračovalo by se. Alespoň ne hned.
Anglická šlechta totiž vyla smíchy, hejkala, svíjela se po chodbách vzadu za jevištěm a Oldřich běhal od jednoho ke druhému a mlátil kolem sebe rekvizitní svatební kyticí a hrozivě šeptal.
„Vy lůzo! Vy barbaři! Vy u mě nejste žádní profesionálové! Přestaňte! Představení začalo! Mlčte! Všechny vás dám do hlášení! A pana Kopejtka zabiju! Ticho! Ticho, vy ochotničtí kryplové! Umělecky vás zničím, jestli okamžitě nepřestanete!“
Když praštil svatební kyticí i mě, uvědomila jsem si, že i já se řehtám, vyju a svíjím po zemi.
Už jsem nestála na ulici. Už jsem byla vevnitř.
Divadlo mě konečně svléklo do naha!
Byla jsem nahá a šťastná!
Rozplynula jsem se ve vůni po dešti.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet