Když mě divadlo svléklo do naha 4

Autorka článku: Irena Fuchsová LOUČENÍ. Přišla jsem ten den do divadla dřív, abych připravila kostýmy na představení. Nechtěla jsem se tu motat večer, kdy tu bude plno lidí a také jsem chtěla jít ještě na chvíli domů, Nataša byla totiž nemocná.

„Simono, nechceš s něčím pomoct?“ Luboš postával u vrátnice a bylo vidět, že se mu domů moc nechce. „Připravili jsme s klukama klub na večer. To bude slávy! Ředitel pro Pražáky objednal dva autobusy, tak doufám, že Káťa nebude zklamaná a někdo jí přijede…“
„Mě se ta její sláva moc netýká, Luboši. Vždyť ji znáš! Až jí budu oblékat kostým, tak bude stejně hudrat, i kdyby šla stokrát do důchodu!“
„Nechceš tedy s něčím pomoct?“
Visel na mně svýma psíma vočima, až mi bylo líto, že nic nepotřebuju. Měla jsem ho ráda, nejenom proto, že byl s paní Tvrdíkovou první, kdo byl u mého příchodu do divadla.
Byl to dobrý šéf. Všechno, co jsme s Miluškou do garderoby potřebovaly, okamžitě zařídil. Jezdil s námi do čistírny, do prádelny, a když měl čas, stavil se v garderobě, nechal si od nás udělat kafe a vymýšlel, čím by nám ještě usnadnil práci.
Poslední dobou jsem si ale všimla, že chodí na kafe, když jsem v garderobě sama. Nevadilo mi to. Ráda jsem si s ním povídala a docela mě mrzelo, že ještě nejsem… že nejsem… že…
Prostě jsem ještě nebyla zralá na žádný nový vztah. Mužů jsem se bála. Nevěřila jsem jim. Nedovedla jsem si představit, že by mě nějaký muž vzal za ruku, objal, políbil. Brrr! Otřásala jsem se odporem a doufala jsem, že mě to brzy přejde. Dřív, než si můj ideální ctitel Luboš někoho najde!
„To je kytek, co?“ Mařenka, naše paní vrátná, které jsme říkaly Sally, ukázala do umývárny, kde stály ohromné kytice ve dvou kýblech a další přepadávaly z umyvadla.
„Paní Káti bude škoda. Měla jsem ji ráda! Víš, Simonko, že mi vždycky nechává za kafe dvě koruny navíc?“
„Hm… tak to je fakt dobrá…“ přitakala jsem Mařence a šla jsem rozvěsit kostýmy do
pánských šaten.
„Tak, Simono, ahoj! Uvidíme se večer na té slávě. Přijdeš po představení do klubu, viď?“ Chudák Luboš nedočkavě čekal, co odpovím. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nepřijdu. Nataša má chřipku.“
Zklamaně vzdychl, ale hned se rozzářil.
„Tak já tě po představení hodím domů! Ať nemusíš v noci sama…“
Často mě vozil domů. Sice bydlel na druhé straně Kolína, ale vysvětlil mi, že to má blíž, když jede kolem našeho domu.
„To budeš hodný! Budu aspoň dřív doma!“
Šťastně se nadechl a popadl do náruče Mařenku, která se šla podívat po šatnách, jestli tam nemá hrníčky od kafe.
„Bábinko, připravte mi na večer tu vaši sekanou! A koukal jsem, že máte v ledničce vaše okurky! Schovejte mi je! Jsou vynikající!“
Pustil ji, obě nás objal pohledem a byl pryč.
Mařenka po mně koukla, ale nic neřekla. Věděla své. Přijala mě do své náruče, sotva jsem jí řekla, že Babeta, se kterou jezdí do lázní, je moje teta. Věděla o mně od tety všechno a Luboše mi nenutila. I když jsem věděla, že Luboše v jeho náklonnosti ke mně podporuje, hrála jsem mrtvého brouka. Zatím mi nic jiného nezbývalo.
Proboha, přece ty tři vobruče nebudu mít na sobě pořád?!
Roznášela jsem kostýmy a přitom jsem myslela na to, co říkal Luboš.
Káťa se dnes loučí s divadlem a odchází do důchodu. Večer má svoje poslední představení jako členka tohoto divadla. Hraje babičku ve hře, Stromy umírají vstoje. Příští představení už bude hrát jako důchodkyně…
Na rozdíl od Mařenky jsem Káťu moc nemilovala. Byla náladová. Neměla děti a já někdy měla pocit, jako by si byla dítětem sama sobě. Podle toho, co vyprávěla, měla hezké manželství, ale když bylo po deseti letech oběma jasné, že bude bezdětné, domluvili se, že se rozejdou. Její muž se znovu oženil, děti měl a občas se stýkali všichni, Káťa i jeho nová
rodina.
V šatně na svém stolku měla několik svých fotografií.

Usmívala se na nich malá holčička. Vyzývavě pózovala dvacetiletá slečna a kamsi tajemně zvala štíhlá, třicetiletá žena. Káťa po třicítce na fotografiích chyběla. Po rozchodu s mužem ztloustla a už taková zůstala.
Vždycky, když jsem zjistila, že hraje ve hře, kterou budu oblékat, jsem měla po náladě. Před každou premiérou, v generálkovém týdnu, byla totiž Káťa postrach divadla.
Nepříjemná a nervózní. Nespokojená s rekvizitami. Hádala se s jevištní technikou o to, jak má být postavený nábytek na jevišti. Inspicientům nadávala, že neslyší, co hlásí. Prostě ať hrála hlavní roli nebo řekla pár slov, před premiérou vládla v divadle ona.
Všichni před ní utíkali a jediný, kdo utéct nemohl, byla garderobiérka.
Oblékat ji do kostýmu bylo utrpení! Utrpení! Těžko říct, čím to bylo, zda tím, že ve všem vypadala jako sud, nebo tím, že se v zrcadle viděla pořád taková, jaká byla na fotografiích.
Snažila jsem se té předpremiérové nervozitě předejít, hlídala jsem si krejčovnu a jen jsem se dozvěděla, že některý její kostým je došitý, hned jsem ji posílala na zkoušku, aby byl čas na všechny úpravy, které si pokaždé vymyslela. Ale stejně to nebylo nic platné.
Když začala první oblékaná zkouška, trčela jsem dlouhé nervózní minuty v její šatně a nejradši bych si zacpala uši, abych neslyšela volání ostatních herců.
„Simono, kde jsi? Simono, pojď mě zapnout! Simono, nemám tady ponožky! Simono, mám jenom jednu botu! Nemám pásek! Rukavice! Sakra, Simono, kde jsi?“
Kde bych asi měla být, vztekala jsem se v duchu a snažila se nenápadně vycouvat z Kátiny šatny. Ztvrdla jsem u naší zlaté Katušky!
„Nevšímejte si jich!“ Zpražila mě pohledem Káťa, sotva jsem udělala dva kroky ke dveřím. „Jsou to lemplové! Ať si pomůžou sami!“
Když jsem přece jenom chtěla odejít, velitelsky mě k sobě přivolala.
„Pojďte sem! Mám si ten šátek dát takhle?“
Uvázala si rudý šátek kolem pasu a změnila se v sud s rudou obručí.
„Ale výtvarnice ho nenamalovala do pasu…“
„Výtvarnice… ssss! Ta ani neví, o čem ta hra je, natož aby věděla, kdo v ní hraje!“
Šátek si nechala kolem pasu, vypadala nemožně, ale nikdo s ní nic nesvedl. A když mě konečně milostivě od sebe propustila, dostala jsem vynadáno v každé šatně, kam jsem přišla.
„Ať si tě ta hvězda platí, když jsi pořád u ní!“
„To ti tak dlouho trvalo, než jsi jí to sádlo vecpala do korzetu?“
„Simono, to přestává všechno! Já už to fakt někde řeknu!“
Ale nikdy se nikde nic neřeklo a Kátě už vůbec ne. Se zaťatými zuby jsme předpremiérové bláznění překlepali, a když při premiérové děkovačce divadlo burácelo potleskem, byli jsme zase všichni nejlepší kamarádi.
Dneska, po dopolední zkoušce, nejel do Prahy nikdo. Každý chtěl při tom, až Káťa „začne“ svůj důchod. Neodjel dokonce ani Vondrák, což kvitoval Oldřich poznámkou, že jestli kvůli tomu uvidí v reklamě na Ááááriel někoho jiného, tak si snad ten prášek koupí.
Zůstali, aby viděli Kátino poslední představení a slavnostní loučení na jevišti před diváky. Květiny, dary, dárky, polibky, dojetí, potlesk a hodně smutku.
Samozřejmě, že nechybějí sliby. Neboj se, Káťo, jak budeme potřebovat starou babu,
ozveme se. Ale nikdo už neřekne, že staré baby budou dorůstat v souboru. Možná někdy, když někdo nečekaně onemocní, pak se snad Kátě zavolá, aby udělala záskok. Ale i to většinou obstará někdo z divadla a rád. Záskoky se platí dobře a dneska je každá koruna dobrá.
V pánských šatnách v přízemí jsem měla hotovo. Kostýmy byly rozhozené, boty a ponožky zkontrolované. Chystala jsem se jít do prvního patra, do dámských šaten, když se do divadla nahrnula horda promočených herců.
Byli ve městě na odpoledním obědě a cestou zmokli. Cákali kolem sebe a křičeli a teprve když jim Mařenka vynadala, že neslyší telefon, přesunuli se nahoru do největší dámské šatny. Samé známé firmy. Malá Moravcová, Vécé, Sváťa Hynek, Pivola, Vondrák, Eva, Pája, Víťa Marek…
A také pan Sedlák, kudrnatý, vlasatý herec, kterému jsem říkala Černoch.
Táhla jsem se za nimi po schodech s několika těžkými kostýmy, které mi zbyly u mužských ze včerejšího představení.
„Nechcete pomoct, paní Vernerová?“
Tos uhodl, pomyslela jsem si a ani jsem se neotočila. Černoch. Neměli jsme se rádi od prvního dne, stejně, jako jsem se neměla ráda s paní Kousavou. Ale zatímco Černé zmiji jsem se vyhýbala a dařilo se mi to, s Černochem jsme se potkávali pořád.
„Paní Vernerová, já vám pomůžu! Přece jenom už máte nějaký věk…“
„Od vás žádnou pomoc nechci, pane Sedláku! Ani kdybych měla s těmi kostýmy na schodech umřít!“
„To jste mě špatně pochopila! Vy jste mi ukradená, paní Vernerová! Já se ptám kvůli sobě.“ Ukázal na kostýmy. „Taháte to po schodech! Kdo se pak má do toho oblékat?“
Ten drzoun!
„Váš kostým, pane Sedláku, je po každém představení tak špinavý, že ho stejně musím vyprat. Takže nevadí, když se umaže od schodů!“
Zastavila jsem se v mezipatře u okna, aby kolem mě mohl projít. Ale on neprošel. Nacpal se skoro na mě a šklebil se mi do obličeje.
„Já hraju divadlo s vášní, paní Vernerová. Proto mám kostýmy tak špinavé!“
„S vášní možná, ale špatně, pane Sedláku. A hlavně, mně je úplně jedno, jak hrajete. Jsem placená za to, aby byly kostýmy v pořádku. A to jsou. Nebo snad ne?“
Dívali jsme se na sebe a přemýšleli, čím bychom ještě jeden druhého sekli. Nevydržel můj pohled, ušklíbl se a vyběhl k šatnám. Šla jsem za ním. Blbeček, pomyslela jsem si. Přišel do divadla chvíli přede mnou a myslí si bůhví co. Cucák. Je mu jednadvacet. Takže je mladší o… o sedmnáct let! Mohl by mít mým synem! Proboha! Mít Sedláka za syna, to by byla hrůza! Ne, neměla jsem ho ráda. A on mě také ne.
Donesla jsem kostýmy do garderoby, něco jsem rozvěsila, něco připravila do čistírny a něco hodila do pračky. Když jsem tam cpala Sedlákův kostým, ucítila jsem jeho vůni.
Rozesmála jsem se. To je dobrý! Nemůžu ho ani cítit a přitom voní docela hezky!
Nasypala jsem do šuplíku prášek a pračku jsem zapnula. Čert vem tvoji vůni, drzoune!
Pak jsem začala roznášet kostýmy po dámských šatnách.
Paní Káťa seděla u sebe v šatně a něco psala. Parta vedle ve velké šatně o sobě dávala vědět takovým způsobem, že si za chvíli vzala kabelku a s úsměvem u nich otevřela dveře. Jakmile ji uviděli, ozval se řev, že mi vypadly z ruky ramínka!
„Káťa! Katrin! Katuška!“
„Káťo! Lásko moje, pojďte se s námi napít! Máme tu zbytek bílého!“
„Kde je Káťa, tam je Sváťa, tam je taky taky… taky…“
Všichni se začali smát.
„Vy pít můžete, večer nehrajete. Já nechci! Nene!“ Káťa odmítla nabízenou skleničku a pomalu dveře přivírala. „Po představení si dáme v klubu, ano? Půjdu si teď na chvíli lehnout na herečák. Jsou čtyři hodiny, pár známých má přijet až v půl sedmé.“
A odešla. Přivezla jsem před řvoucí šatnu věšák s kostýmy a nadechla se. Musela jsem tam. Nechtělo se mi. Sedlák bude mít určitě zase nějaký kecy!
Eva ke mně rozpřáhla náruč.
„Simonko, pojď se s námi napít!“
„Nechci, děkuju. Nemám chuť. Nataša je nemocná, chci to ještě stihnout na chvíli domů.“
„Paní Vernerová dobře ví, že se v pracovní době nepije,“ ozval se jízlivě Sedlák. „Naučila se domácí řád zpaměti!“
„Zato vám nevadí, že máte večer představení, co?“
Vztekle jsem pověsila poslední kostým a chtěla odejít, ale postavil se přede mě.
„Piji sodu, mladá paní! Čuchněte si!“
Natáhl ke mně ruku se sklenicí, abych se přesvědčila. Věděla jsem, že opravdu pije sodu, ale prohrát jsem nechtěla.
„Teď pijete sodu, pane Sedlák.“
Malá Moravcová se na nás udiveně koukala.
„Vy si vykáte?“
„Tihle dva jsou jako kočka a pes, to nevíš? Ale pěkná kočka, co?“ Pivola si mě zálibně prohlížel a Pája mi poslal vzdušný polibek.
„Simono, chceš poradit? Dej mu a budeš mít od něj pokoj! Už si tě ani nevšimne!“
„Co se hádává, to se rádo má,“ zabručel pan Vondrák v koutku šatny.
Naštvala jsem se. Ještě ty začínej! Už jsem toho měla dost a tak jsem si neodpustila jedovatou poznámku.
„To je nějaký slogan z reklamy, pane Vondráku?“
Ukřivděně se na mě podíval.
„Simonko! Že Oldřich, budiž. To je šílenec. Že svině kolegové, to také chápu. Jsem stejný jako voni. Ale že i vy?“
„Dovolíte, pane Sedláku?“
Chtěla jsem kolem Černocha projít, ale neuhnul a koukal na mě. Poprvé jsem si všimla, že má modré oči. Černoch a má modré oči! Nemohla jsem se od nich odtrhnout, ale naštěstí se zezdola od vrátnice ozvala Mařenka.
„Simonko! Telefon!“
Černoch přede mnou otevřel dveře šatny.
„Volá vás váš přítel! Ten si uměl vybrat! Prosím, paní Vernerová. Ať váš slepý a hluchoněmý přítel dlouho nečeká!“
„Blbečku!“
Šatna zařvala smíchy a Černoch se rozkoktal.
„No… no… sly… slyšeli jste to? Já na ni po dobrém a ona na mě s blbečkem!“
Zabouchla jsem za sebou dveře, ale otevřel je a neodpustil si poslední slovo.
„Budu si stěžovat u našeho ředitele, pana doktora Bonifáce Stavitele!“
Ale to už jsem běžela ke schodům. Málem jsem na rohu vrazila do Káti, která se vracela od vrátnice.
„Venku prší… jdu si pro deštník!“
„Nechala jsem před šatnou věšák. Projdete, paní Káťo?“
„Tak tlustá ještě nejsem, Simonko!“
Protáhla se za věšákem, kostýmy se jen trochu zavlnily a v uřvané šatně ani nepostřehli, že se Káťa vrátila.
„Mami, teď jsem si měřila teplotu a teplotu už nemám,“ hlásila mi Nataša spokojeně.
„Ale stalo se něco strašného! Děda koupil ve Zverimexu dvě rybičky! A ta jedna mu upadla na koberec a…“
„A tys na ni šlápla, viď?“
„Já ne! Já přece musím ležet! Ale babička!“
„Jen nejsem doma, už tam jde o život! A co rybička, chudinka?“
„Je živá, neboj, mami! Sice plave trochu nakřivo, ale to se srovná! Ale babička nadává dědovi, že za to může on! Ale mami, to není pravda! Já viděla, jak babička…“
„To mi řekneš, až přijdu, Nataško. Hlavně zůstaň v posteli. Za chvíli jsem doma. Ahoj!“
Podala jsem Mařence sluchátko a oddychla si.
„Už je to dobré. Teplotu nemá. Měla jsem strach, že to bude něco vážnějšího…“
„Copak děti…“ Mařenka si začala masírovat nemocnou nohu. „Mým klukům je kolem čtyřicítky a mám s nimi starosti pořád. Teď se jeden dokonce rozved a co nadělám? Chudáci
děti. Myslím ty jeho…“
Mávla rukou a radši se schovala do křížovky. Šla jsem rychle nahoru, abych to dodělala, a u velké šatny jsem strnula.
Proboha!? Ti blázni propírali Káťu! A ta je u sebe v šatně a slyší každé slovo! Oni si myslí, že chrupe vedle na herečáku a zatím…
Co mám dělat? Nadechla jsem se a hlasitě na tu prokletou šatnu zaklepala. V tu ránu bylo za dveřmi hrobové ticho, do kterého se hlubokým hlasem ozval Černoch.
„Pojď dál, dobrá ženo!“
Na ta slova začali řvát smíchy, vykřikovali dobrá žena, dobrá žena, pak se dveře prudce otevřely a Černoch mě vtáhl do šatny.
„Pardon, to není dobrá žena! To je opak dobré ženy! To je saň! Paní Vernerová!“
Jeden přes druhého mi začali vysvětlovat, čemu se smějí.
Káťa měla jednou na zkoušce vejít dveřmi, které byly jako součást scény postavené na jevišti. Měla zaklepat, a když Sváťa, náš Belmondo, na její zaklepání odpověděl, Pojď dál,
dobrá ženo!, měla vejít. Ale když Káťa chtěla otevřít dveře, nešlo to. Otevírala je totiž na opačnou stranu. Belmondo její úsilí pozoroval a klidně, stejným hlasem opakoval, Pojď dál, dobrá ženo. Když to řekl asi pětkrát, Káťa za dveřmi začala ječet.
„Kreténi kulisácký! Technika! Kde jste, vy ožralí primitivové, co neumíte ani pořádně postavit dveře!?“
Belmondo si ty okamžiky vychutnával. A pak ji znovu pozval dál.
„Pojď dál, dobrá ženo!“
To už Káťa nevydržela a pustila se i do něho.
„Ty už buď taky ticho, kašpare! Copak nevidíš, že ty dveře nejdou otevřít?“
Režisér, který celou scénu mlčky sledoval v hledišti u svého stolku, vyběhl na jeviště a začal dveře zavírat a otevírat.
„Takhle se otevírají a zavírají dveře! Takhle!“
A Káťa se na něho podívala a uraženě se ohradila.
„A proč to říkáte mně? Řekněte to těm kulisáckým amatérům! Těm ožralým feťákům, které odevšad vyhodili, ale v divadle se držej jako vši! Já vím, jak se otevírají a zavírají dveře! Já se to učit nemusím!“
Ale to už přiběhli „feťáci“ z jevištní techniky, a protože režisér měl vztek, že se zkouška přerušila, seřval je, kluci se bránili, že dveře jsou postavené dobře a otevírají se, přišel Novotný, přimotala se tam Černá zmije, zavolal se truhlář Láďa, který dveře vyráběl…
Všechno se vysvětlilo po půl hodině, kterou Káťa strávila u velikého zrcadla před rekvizitárnou. Vybírala si deštník, který se jí bude hodit k pleti…
Pája zvedl výstražně prst.
„Omyl, děti! To nebyl deštník! Vepřovej bůček si vybíral slunečník! Ono se to hrálo v zimě a vona si vybírala tááákhle širokánský slunečník! Aby měla za co schovat svoje špeky!“
Všichni se rozesmáli a malá Moravcová celou historku shrnula do tří slov.
„Kolínský metrákový diblík.“
Myslela jsem, že omdlím. Ta historka zas tak úplně proti Kátě nebyla a Pája s pitomou Moravcovou všechno zkazí! A rachitický Vondrák tomu dal korunu!
„To mi řekněte, jak někdo může takhle ztloustnout?“
Vécé se k němu přitiskla přední částí svého těla.
„Kde není sex… To tebe potkat nemůže!“
Vondrák se samolibě pousmál.
„Hm… to máš pravdu!“
Malá Moravcová zavyla smíchy.
„Ne! To tedy tebe potkat nemůže! Protože ty se pro svý kšefty nemáš čas ani pořádně najíst, natož abys měl čas na píchání!“
Všichni se rozchechtali a malá Moravcová vítězně dopila svou sklenku vína. Černoch se do mě zabodl svýma modrýma očima.
„Teď jsem tomu vůbec, ale vůbec nerozuměl! Můžete mi to někdo vysvětlit? Třeba vy, paní Vernerová! Jste zkušená, máte už svoje léta! Píchání? Co to je? Na co nemá čas pan Vondrák?“
Přistoupil ke mně a čekal, co řeknu. Usmála jsem se. Konečně budu moct odvést od Káti pozornost! Ale než jsem stačila Černocha odpálkovat, Eva zadělala na další průšvih.
„Káťa sní za jeden den tolik jídla, kolik tříčlenné rodině stačí na týden!“
Šatna zase vybuchla smíchy.
„Paní Vernerová by mohla vyprávět, viďte, paní Vernerová?“
Černoch si nedal pokoj a nedal.
„Povídejte nám o generálkách! O tom, jak tlouštíka Katušku oblékáte! Jak mu říkáte, že v tom kostýmu vypadá dobře, jenom abyste od něho měla pokoj! Povídejte, přehánějte, paní Vernerová!“
„Radši oblékám tlouštíka Katušku, než abych rvala do kostýmu vás, pane Sedláku!“
Když se zasmáli, uvědomila jsem si, že v tom jedu taky! Chtěla jsem jim pošeptat, že Káťa sedí vedle, ale pak jsem si řekla, komu by to pomohlo? Radši jsem beze slova odešla. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, pokračovali.
„Copak Simona, ta klidně řekne, že jí kostým sedne! Ale co naše kritička Petruška
Soukupová? Ta ji vychválí v tý svý PAVLAČI jenom proto, že má vedle ní na Sázavě chalupu!“
„Nebo ta její poslední premiéra! Byla trapná! Já vůbec nerozuměla, co říká! Ona, se svojí postavou a hrála naivku! Režisér se zbláznil!“
„A Soukupová ji zase chválila! Prý výjimečnost figury je celé představení neustále podbarvována zevnitř, kde bije nejenom srdce herečky, ale také lidskost, opravdovost, hloubka, humanita, vnitřní čistota…“
„A metrák sádla!“
To zaječela malá Moravcová ve chvíli, kdy jsem vešla ke Kátě do šatny. Venku pořád pršelo a v šatně byla skoro tma. Rozsvítila jsem. Káťa seděla u svého stolku a čistila si
brýle. Deštník, pro který se vrátila, se pohupoval na věšáku.
Z krabice na stolku jsem vzala punčocháče a položila je před ní na stolek. Vzala mě za ruku. Odvedle bylo slyšet každé slovo.
„Vzpomínáte si, jak nás vždycky v autobuse krmila těmi svými dietami? Kolik zhubne za týden? A jak to bude působit na její hereckou práci?“
„A pak jsme přijeli na štaci, a kdo seděl první v hospodě na večeři?“
„Káťo, co tu děláš? Ty přece držíš dietu?“
„Držím dietu, ale až po večeři!“
Do smíchu ostatních se opět ozvala malá Moravcová.
„Byla to kráva.“
A Vécé zabodovala.
„Proč, byla?“
Malá Moravcová se hned opravila.
„Je to kráva!“ A pak dramaticky pokračovala.
„Vážení diváci! Vážení diváci…“
Hlas se jí lámal dojetím. Vzlykla.
„Odchodem Kateřiny Kroclové… naší drahé Káti… jejím odchodem ztrácí naše divadlo… metrák!“
Kdybych se propadla do vrátnice, bylo by mi líp. Káťa mě pohladila po ruce.
„Já vím, jak vám je, Simono. Jste taktní, jemný člověk.“ Se smutným úsměvem se na mě podívala a tiše pokračovala. „Co si o mně teď myslíte? Že mě to mrzí? Že mě to hrozně
bolí?“
„Příjemné to není ani mně, natož vám,“ odpověděla jsem po pravdě a chtěla jsem to už mít za sebou. Ale trapas pokračoval! Pořád byla slyšet malá Moravcová. Zmlkni už!
„A ta její řeč! Víte, co mi řekla jedna známá? Jak se jmenuje ta herečka… nó… ta, jak má vadu řeči!“ Zasmála. „A já hned věděla, že myslí Kateřinu!“
„A co když myslela tebe?“
Strnula jsem. To není možné! Někdo se Káti zastal! A ten někdo byl Černoch.
Malá Moravcová zasyčela vzteky.
„Socka promluvila? Socka! Copak? Máme sociální cítění? Jestli máš vztek, že jsem ti nedala, tak to zkus příště! Seš v pořadí!“
„Děkuju za nějaké příště, slečno Moravcová, jako vždy opilá! Podruhé nemusím. Tys mi totiž dala a ani o tom nevíš!“
Všichni se začali smát a já toho využila. Moje sociální cítění se přece nenechá zahanbit protivným Černochem!
„Paní Káťo, pojďte odsud. Provedu vás kolem šatny! Aby nevěděli! Honem, prosím vás!“
Ale Káťa seděla a koukala na sebe do zrcadla.
„I to je divadlo,“ šeptala, jako by mě neslyšela. „Tohle všechno dobře znám! Stejně jako oni, čekala jsem v divadle po zkoušce i já. Na poslední představení kolegy nebo kolegyně. Stejně jako oni i já… “
Pokývala hlavou.
„I já. Všechno se opakuje. A vrací.“
Konečně mi pustila ruku a podívala se na mě.
„Zůstane to mezi námi, Simono?“
Přikývla jsem. Nikdy to nikomu neřeknu. Možná Ireně… někdy… a Evě… až zase spolu pojedeme na zájezd…
„Tak mi pomozte, ať se odtud nepozorovaně dostanu.“
V duchu jsem zajásala.
„Půjdu k nim do šatny, stoupnu si ke dveřím a nikoho nepustím ven, dokud nebudete
pryč!“
Podívala se ještě jednou na sebe do zrcadla, jako by se chtěla přesvědčit, že po tom všem, co musela vyslechnout, je to pořád ještě ona. V očích se jí leskly slzy. Raději jsem šla. Vedle jsem musela pořádně bouchnout dveřmi, aby si mě vůbec všimli.
„Mám hotovo! Dejte mi trošku něčeho napít!“
Černoch mi podal skleničku. Oba jsme se nadechli, abychom si vzájemně vysekli „poklonu“, a v tu chvíli se kolem nás ozval řev.
„Nedalo ti to, viď?“
„Co to k nám pislo?“
„Vyspinkaná do růžova!“
„Káťa, Katrin, Katynka!“
Za mnou stála Káťa, zářící a usměvavá.
„Hádejte, co se mi stalo! Přijdu na herečák a ve vteřince jsem usnula! Jako dřevo! A zdál se mi příšerný sen! Sen o prošvihnutém představení! Probudila jsem se a třásla se hrůzou! A zjistila jsem, že jsem spala deset minut! Tak jsem si řekla, holka, za ty nervy ti to nestojí a potom… tví drazí kolegové tě v šatně určitě pomlouvají, tak ať jsi radši u toho!“
„Tos udělala dobře, Káťo!“
„O kom se mluvívá, nedaleko bývá!“
„Mluvili jsme o tobě! O kom jiném! Ale jenom v dobrém!“
Malá Moravcová pozvedla svoji sklenku.
„In vino veritas!“
Káťa ji pohladila po tváři.
„Olinko, v mé šatně se v umyvadle chladí dvě lahvinky!“
„Kátěnko!“
Malá Moravcová zajásala a prudce zvedla ruce nahoru i se skleničkou, polila Vondráka, ten uskočil, strčil do Černocha a ten spadl na Káťu, která si ho přitiskla na hruď. Černoch se rozesmál a chtěl vstát.
„Káťo, neblbni, jsou tady lidi!“
„Mně lidi nikdy nevadili, Michálku!“ Odpověděla mu se smíchem Káťa a přitiskla ho k sobě ještě víc. Černoch to vzdal.
„Káťo,“ zašeptal vášnivě a díval se upřeně na mě. „Káťo, teď když prasklo, že vás miluju, tak vy mi odejdete do důchodu?“
„A co ti brání, Michale, abys mě miloval i v důchodu? Jen počkej, teď budu mít
konečně čas držet dietu! Až mě přijdeš navštívit, nepoznáš mě!“
Zvonivě se smála a ostatní se přidali. Eva si poklepala na čelo.
„Káťo! Jsem úplně blbá! My máme pro tebe šampus! Růžový! Jednou jsi říkala, že ho máš nejradši! Tak ti ho Pája přivezl z Portugalska!“
Otevřela ledničku a vytáhla růžový šampus. Kátě dojetím zvlhly oči.
Nenápadně jsem se vytratila. Měla jsem hodinku na to, abych zkontrolovala Natašu a zašlápnutou rybičku. Když jsem byla z divadla skoro venku, ozvala se seshora rána.
Bum!
To bouchlo růžové šampaňské, které Kátě koupil Pája v Portugalsku, protože jednou řekla, že ho má nejradši…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet