Když mě divadlo svléklo do naha 5

Autorka článku: Irena Fuchsová BEDŘICH. Bylo půl deváté, krásně po ránu. Jen se neušklíbejte, vy, co pracujete od šesti! My od divadla máme všechno posunutý! Spát chodíme po půlnoci a tak půl deváté je pro nás po ránu!

Vracela jsem se od školy. Nataša právě odjela na tři týdny na školu v přírodě. Když jsem si vzpomněla, jak stála v autobuse, mávala mi a zadržovala slzičky a Evička, její největší kamarádka stála za ní a měla stejný problém, začala jsem málem brečet taky.
Ale zatrhla jsem si to. Nešil, Simono! Co by za to jiná máma dala, mít tři týdny klid! A začala jsem se usmívat.
Udělala jsem v Drogerii U Blažků menší nákup pro garderobu, nechala si to připsat na účet, který tady divadlo má a pomalu jsem procházela parkem. Věděla jsem, že se usmívám, ale nezatrhla jsem lícním svalům tuto, v dnešní době skoro podivnost, pro kterou mě někteří spoluobčané začnou brzy nazývat tou bláznivou z divadla. Ano! Tou bláznivou z divadla! Dneska jsem totiž v divadle půl roku! Přesně na den!
Ale kvůli tomu jsem se neusmívala. Tím úsměvem jsem se vzpamatovávala z náhlé bezdětné bezstarostnosti a následné radosti. Tenhle pocit k nezaplacení znají asi všichni rodiče. Výčitky svědomí ze své radosti jsem neměla. Však ono se mi za chvíli po mé holčičce začne stýskat…
Zhluboka jsem se nadechla a měla jsem sto chutí zatočit se na chodníku, když vtom do mě někdo vrazil.
„Promiňte! Jé, Simono, to seš ty! Nejdeš vedle do krámku? Kup mi tam dva rohlíky a nějakej salát! Letím si udělat něco s vlasama, snad už Věruška bude ve vlásenkárně, no, podívej se na mě, copak takhle můžu večer vlízt v Trutnově na jeviště?“
A byla pryč. Potřeštěná Vacková, neboli Vécé, jak se jí v divadle říkalo.
Á, Veselé cecky letí, okomentoval nedávno její krkolomný útěk na vlak náš Pája, neboli Pavel Homolák. Vécé, velmi oblíbená herečka, zvláště u mužské části diváků. A u svých kolegů také. Pro své poprsí, kterým se ráda mačkala na muže, bez rozdílu věku, postavení i orientace…
Co to říkala? Večer na jevišti v Trutnově? Vida, vždyť já mám dneska zájezd do
Trutnova! Tak to bych měla trochu zrychlit, abych klukům z techniky včas připravila skříně
s kostýmy a bedny s botami. Sice to nakládají do stěhováku až naposledy, ale odjíždí na
zájezd o několik hodin dřív než herci a ostatní personál, tj. inspicient, nápověda, osvětlovači, zvukař, rekvizitářka, vlásenkářka a já, Simonka– garderobiérka.
Šla jsem na Novou polikliniku vedle divadla, do malé, ale dobře zásobené prodejničky potravin. Stoupla jsem si do fronty a přemýšlela, co si dám. Koupím nějakou svačinu pro Vécé a sobě něco k obědu, protože z divadla se už do zájezdu nedostanu.
Stála jsem ve frontě a vzpomínala na šest měsíců, které mám za sebou.
Když se spolužačky před půl rokem dozvěděly, kde pracuju, mé akcie rázem stouply.
„Simono! Prosím tě! To mi ale musíš říct! Musíš!“ Třásla se vzrušeně Hana, jinak ctihodná úřednice Městského úřadu. „Já ho miluju! Já si koupila předplatné jenom kvůli němu! Simono, prosím tě! Když ho oblékáš… jaké má tělo?! Jaké má tělo?!“
Nechápavě jsem se na ni podívala.
„A kdo?“
Hana se urazila.
„Kdo asi! No přece Víťa!“
„Jo, Víťa. No…“ Rychle jsem zapřemýšlela, jestli neřeknu něco, čím bych Víťovi uškodila, ale divadelní autocenzura kývla na souhlas, tak jsem kývla také.
„Víťa má moc hezký tělo.“
„A řekni… řekni! Kde všude je chlupatý? Řekni! Kde!?“
Kde je Víťa chlupatý? Proboha, kde je chlupatý?!
„Víš, že nevím?“
„Ale já vím!“ Hana vzrušeně křičela na celou ulici. „Já vím! Když hrál v tom! Co to bylo? No, to je jedno, teď si nevzpomenu, tak z něj ta! Jak vona se jmenuje? Jo! Vacková! Vacková z něj servala košili a já si všimla, že má chlupatý prsa! Ale strašně chlupatý! Jenom nevím, jestli až sem!“
Ukázala si na břicho a tázavě se na mě podívala. Pokrčila jsem rameny.
„Nebo až sem?“ Sáhla si dolů ke spodním kalhotkám. „Tak řekni, Simono!“
„Co?“
„Proboha, Simono! Nedělej blbou! Kam až je chlupatý?!“
„Já nevím. Fakt nevím, Hano.“
Zatvářila se, jako by jí právě oznámili, že bude mít úřední hodiny každý den. Rychle jsem ji uklidnila.
„Já si příště všimnu. A řeknu ti.“
„Fakt?“ Celá se rozzářila. „Tak jo. A kdybys něco potřebovala, klidně za mnou přijď! Mám na starosti deratizaci! Ale ve středu nechoď, to mám úřední den a lidi jsou jak prdlí, furt otravujou…“
To víš, že jo, pomyslela jsem si. Přijdu v neúřední den, ale to tě nezastihnu, protože věčně někde šmejdíš po obchodech nebo ze mě taháš rozumy, kde všude je Víťa chlupatej… Víťa byl homosexuál. Nevěděla jsem to a nepoznala bych to, kdyby mi to krátce po mém nástupu do divadla neřekla vlásenkářka Věruška, stejně jako mi to řekla i o několika dalších, o kterých jsem to také nevěděla. Veruška se totiž toužila vdát za herce a tak kdykoli přišel někdo nový, rozhodila sítě, vyslala zvědy do pražských klubů a do minulých angažmá nových posil a od její vdavekchtivé aktivity ji odradila pouze definitivní jistota, že dotyčný objekt jejího zájmu je gay.
Jednou jsme si s Evou a s Irenou říkaly, že je docela možné, že to někteří o sobě rozhlásili jenom proto, aby se Věrušky zbavili…
V divadle bylo několik homosexuálů. Byli fajn, nezkazili žádnou legraci a nejenom mně se s nimi hezky povídalo. Mluvíte s mužským a přitom si s ním rozumíte jako s ženskou. Není to malý zázrak?
Víťa byl krásný, chytrý, mladý muž. Měl spoustu obdivovatelek a ty mu na každé představení posílaly při děkovačce kytice, které nám rozdával a my je tajně nosily domů, aby nás náhodou některá ctitelka s „Víťovou“ kytkou neviděla.
Měla jsem ho ráda. Ale kde všude je chlupatý, to jsem fakt nevěděla. Před představením se oblékal sám, po představení se sám svlékal. Pomáhala jsem mu jenom s rychlými převleky během představení, jindy mě nepotřeboval.
Ale práci jsem s ním měla víc než s ostatními!
Vyžadoval věci absolutně čisté. Dokázal ztropit scénu, když měl vzít na sebe tílko nebo ponožky, které už jednou měl. Oblek musel mít vždy pečlivě vykartáčovaný, boty naleštěné, košile jsem musela žehlit celé, i když mu ze saka koukal jenom límeček. Někdy mě to štvalo, ale protože jsem v něm respektovala Herce, měl vždycky všechno připravené tak, jak chtěl.
Brzy jsem se totiž naučila nejdůležitější zákon divadla.
Na prvním místě je Herec a nikdo jiný. Herec. Já vím, říká se, týmová práce, všichni zaměstnanci, kolektivní úsilí všech výrobních složek… blablablabla.
V divadle je první Herec. Nikdo jiný.
„Tak co to bude?“
Paní prodavačka se na mě usmála. Znaly jsme se.
Občas jsem jí přinesla volňásky a ona mě za to přednostně obsloužila, když jsem pospíchala a před pultem byla fronta. Na rozdíl od Hany měla divadlo opravdu ráda a nezajímalo ji, jak je kdo kde chlupatej.
Koupila jsem si tlačenku, rohlíky a hanácký salát pro Vécé.
„Jaká bude premiéra,“ zeptala se mě, když balila salát.
„Pěkná, jako každá premiéra. Můžete jít s dětmi odpoledne od pěti hodin na veřejnou generálku. Zadarmo!“
Rozzářila se.
„Já vám včas řeknu, kdy to bude. Nebojte se, nezapomenu!“
„A na mě taky nezapomeneš, Simonko?“
Ten hluboký hlas bych poznala i o půlnoci. Bedřich.
Stoupl si těsně vedle mě a zabořil nos do mých vlasů. Hlasitě se nadechoval. Voním, viď, pomyslela jsem si spokojeně. Ráno jsem si totiž stačila umýt vlasy a vetřela si do nich parfém.
„Chceš něco? Vezmu ti to.“
Paní prodavačka nespouštěla z Bedřicha oči a čekala, co řekne, ale on zavrtěl hlavou.
„Vůně Simony mi stačí. Děkuji, madam, jste velmi laskavá.“

Uklonil se jí, já zaplatila, strčila jsem nákup do igelitky k věcem z drogérie, Bedřich
mě vzal podpaží a šli jsme.
Když jsme sešli ze schodů polikliniky, vyrovnal se mnou krok a vedl si mě k divadlu. Neubránila jsem se pocitu pýchy. Jen se všichni podívejte, kdo si mě vede! Sám velký Bedřich Vlk!
Pozornosti jsme opravdu neušli. Nebylo divu. Bedřich byl v našem divadle třicet let, patřil k nejlepším hercům a ve městě ho znal každý. A nejenom ve městě! Letos byl nominován na Cenu Alfréda Radoka a vyhrál! A v televizi, při předávání ceny, mluvil o našem divadle a o našem starostovi tak hezky, že celý Kolín slzel!
Byl to vysoký chlap s vysokým čelem, které mu dodávalo důstojnost a s nádherným hlasem, který se ženskými dělal divy. On a Víťa. Naše dvě hvězdy. Stejně jako Víťa, byl svobodný i Bedřich. Bodejť by po nich ženské nešílely!
U vrátnice jsme se zastavili.
„Simonko, máš ještě čas, viď? Hoď tu příšernou igelitku na vrátnici a pojď se se
mnou projít k náměstí! Kolem kašny a zpátky. Pojď…!“
Jeho hlas zněl prosebně, ale i kdyby mi to poručil, hnala bych se jako divá! Měla jsem pro něho slabost. Obdivoval mě, laskal a rozmazloval svými lichotkami, pohledy, doteky. A já se ho nebála! Byl jediný muž, kterého jsem se nebála! Necítila jsem z něho mužské nebezpečí. U Luboše ano, proto jsem od něho prchala, ale Bedřicha jsem se nebála.
Bedřich byl muž, ale nebezpečný nebyl.
Vydali jsme se Havlíčkovou ulicí k náměstí jako dva milenci a já si vzpomněla na naše první setkání.
Byla jsem v divadle asi týden a začínala se tu cítit jako doma. Dokonce jsem se jednou před představením vykoupala, a když jsem se v garderobě převlékala, uslyšela jsem, že někdo vešel dovnitř. Myslela jsem, že je to Miluška, která naproti ve vlásenkárně popíjela s Věruškou kafe a probíraly spolu nejnovější divadelní drby, týkající se hlavně prvního poschodí v domě pod divadlem. Ten dům se jmenoval Herecké domy Darji Hajské. Dole byly kanceláře a v prvním poschodí byla herecká ubytovna, zvaná herečák a občas se tam děly věci, které vlásenkárnu pochopitelně zajímaly…
Utírala jsem se v klidu dál a najednou se za skříní vynořil chlap. Zařvala jsem a strhla na sebe snad deset ramínek s kostýmy a strčila je před sebe. V tu chvíli jsem si sice uvědomila, kdo to je, ale strach jsem stejně měla! Byl to přece chlap!
Pomalu se ke mně přiblížil a já znehybněla. Viděla jsem jeho vytřeštěné hnědé oči a pak jsem uslyšela jeho hluboký hlas.
„Snad jste se mě nepolekala?“
Zavrtěla jsem hlavou a Bedřich Vlk si mě dlouho prohlížel. Pak spokojeně pokýval hlavou.
„Otočím se, abyste se mohla obléknout. Stál jsem totiž vedle koupelny, když jste se sprchovala a nemohl jsem poznat, kdo se to tak krásně sprchuje! Když jste se mydlila, to vám byly tak nádherné zvuky! Takhle se v divadle nikdo nikdy nemydlí! To bylo takové zvláštní MLASK MLASK! MLASK MLASK! MLASK! MLASK! Úžasné! Prostě jsem si musel počkat, kdo vyleze!“
Otočil se ode mě, já se vymotala z kostýmů, hodila na sebe plášť a pak jsme se představili. Bedřich ze mě celou dobu nespustil oči. Dal si židli doprostřed garderoby, zapálil si cigaretu, i když se u nás nesmí kouřit, aby nenačichly kostýmy, pohodlně si sedl, labužnicky vdechoval kouř a pozoroval mě.
Když za chvíli přišla Miluška, típl cigaretu do květináče a ukázal na mě se širokým úsměvem.
„Podívej se, Miluško, co jsem u tebe objevil za poklad! To je nádhera, viď?“
Miluška se usmála a pohladila ho po vlasech. Chytil ji za ruku a přiložil si ji na tvář. „Ty máš tak heboučkou ručičku, Miluško… Čímpak to voní? Česnekem! Á, bramboráček, ten bych si dal, Miluško! Ten bych si dal!“
Hladil si její dlaní obličej a Miluška obracela oči v sloup. Když jsem kolem nich chtěla projít, chytil za ruku i mě.
„Simono… můžu vám tak říkat?“
„Můžete…“

„Simono, vy tak nádherně voníte! Co to je…?“
Začal kolem mě čichat a vzal to od nohou až k vlasům. Miluška se mu snažila vytrhnout, ale držel ji pevně. Tak stála a trpělivě čekala, až si mě dočuchá. Konečně přestal a
vítězně zahlaholil na celou garderobu.
„To není žádný parfém! To je vaše vůně, Simono! Takhle voníte vy! To je nádhera!“
Vtáhla jsem nosem několikrát vzduch.
„Já nic necítím.“
„Ale já ano!“
Konečně Milušku pustil a ta rychle zmizela. Vzal mě lehce za ramena a zabořil hlavu do mých vlasů na pravé straně, vdechl, přendal hlavu na druhou stranu a opět vdechl. Pak dlouze vzdychl.
„Áááách… to je vůně…“
Čekala jsem, že se mi podívá do oči, řekne, jak jsem krásná, ocení mou postavu, ale on se najednou otočil a odešel. Vážně! Nic víc neřekl a byl pryč! Nechal mě stát uprostřed garderoby celou rozechvělou. Panebože?! Nikdy by mě nenapadlo, že mě velký Bedřich vezme někdy na vědomí a on je ze mě dokonce na větvi!
Začichala jsem kolem sebe, ale cítila jsem jenom vůni vypraného prádla. A po celém těle příjemné mrazení z Bedřichova hlasu, z jeho doteků, z jeho pohledů a…
„Tak co, už ti náš úchyla dal pokoj?“
Miluška vrazila dovnitř s plnou náručí kostýmů, které sesbírala po šatnách.
„No dovol,“ urazila jsem se za svého velkého obdivovatele. „Náhodou byl milý!“
„Jo tak! Milý,“ protáhla obličej a ušklíbla se. „To tě za chvíli omrzí.“
„A proč?“
„Protože to dělá každýmu. Ženská, mužský, mladá, starý, dítě, pes. Bedřichovi stačí k radosti i pěkně naleštěný Vondrákovo auto! Náš Bedřich je jako smrt! Bere všechno!“
Ona snad na mě žárlí, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Však uvidíme,
jestli mu to vydrží!
A teď jsem se s velkým Bedřichem vedla hlavní ulicí k náměstí a každý po nás koukal. Byli jsme pěkný pár. Oba vysocí, on krásný, já krásná! Ano! Krásná! Nezapomeňte, že jsem v divadle půl roku a naučila jsem se přehánět!
Hnětl mi ruku, jak to měl ve zvyku, slastně vzdychal, občas si ke mně čichl, ale hlavně
mě pořád držel podpaží a nepouštěl.
„Kdy mi zase něco upečeš, Simonko?“
„Zkusím to tenhle týden…“
Bedřichovi nedávno umřela maminka, která mu celé roky vařila a pekla na celý týden, on si to přivezl z Prahy v kastrůlkách, dal to na herečáku do ledničky na chodbě a každý den si jeden kastrůlek ohřál. Pondělí, úterý, středa…
A na konci týdne si dojel do Prahy pro nové kastrůlky.
Dovedete si představit, v jakém šoku byl, když mu drzá malá Moravcová a nepříjemný pan Sedlák, snědli po ranním návratu z divadelního klubu středu a čtvrtek? Chtěl dát dokonce výpověď a uklidnil se, teprve když mu náš ředitel Bonifác Stavitel slíbil, že mu koupí malou ledničku na jeho pokoj, jenom pro něj.
Maminčino vaření mu chybělo a tak byl šťastný, když jsme si na něho občas vzpomněly- Irena, Eva, Věruška a já s Miluškou- a přinesly mu něco „domácího“.
„Ty buchty minule… ty byly výborné, Simonko!“
Potěšeně jsem se usmála, protože droždí bylo můj nepřítel a já se teprve pokoušela s ním spřátelit.
„Víš, Simonko, jako buchty sice nevypadaly, ale jako buchty chutnaly!“
Zarazila jsem se.
„Tak teď nevím… Chválíš mě, nebo se mám urazit?“
Oba jsme se zasmáli, a protože jsme už byli u kašny, obešli jsme ji a zamířili zpátky k
divadlu.
„Pane Vlku! Pane Vlku! Bedřichu!“
U chodníku přibrzdilo auto a vystoupil sám náš pan starosta. Pozdravili se spolu jako
staří známí a začali se domlouvat na jakési akci, kterou měl Bedřich konferovat. Chtěla jsem jít kousek dál, ale Bedřich mě pevně držel. A tak jsem stála vedle něho a myšlenkami se vrátila k začátku našeho přátelství.
Brzy jsem zjistila, že Miluška měla pravdu. Bedřich byl opravdu jako smrt a bral všechno. Omdléval nadšením z mé vůně, ale když se kolem nás protáhla vlásenkářka Věruška
s jedním ze svých extravagantních účesů, chytil její stopu a zmizel za ní.
Brala jsem ho s rezervou, nicméně se z nás stali přátelé. Možná, že se mě vycítil nejenom můj strach z mužů, ale hlavně to, že mi jeho sice zvláštní, ale pro mě bezpečný zájem vyhovuje.
A nikdo mi nevymluví, že jsem u něho byla na prvním místě! To totiž museli uznat všichni v divadle a uznala to nakonec i Miluška. Sebekriticky jsem si ale musela přiznat, že když jsem nebyla po ruce já, stačil Bedřichovi opelichaný vrabčák, který se myl před divadlem ve špinavé kaluži.
„Jen se podívejte, jak se čvachtá! Čvachty, čvachty, čvacht! Ták, a ještě to druhé křidýlko si umyj! Viděli jste? Viděli jste, jak mě poslechl? Ty můj vrabečku! Čvachty, čvachty, čvacht!“
…Bedřich se už se starostou loučil, ale když si všiml, že ten si mě znalecky pohlíží, představil mě.
„Její jméno není na plakátech, a přesto je to opora našeho divadla! Simona Vernerová, naše garderobiérka!“
Podali jsme si se starostou ruku. Oba jsme Kolíňáci a podle vidění se známe. Jeho děti jsou sice o něco mladší než já, ale víme o sobě. Kolín je malý. Každý se známe s každým a někdy ani nevíme odkdy a odkud.
Došli jsme k bance, chystali se přejít k divadlu a Bedřich se najednou zastavil a políbil mě do vlasů.
„Simonko, viď, že ti nevadí, že tě mám rád?“
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, Bedřichu, tvoje zbožňování mi opravdu nevadí!
„Někomu to totiž vadí! Třeba takový Vondrák! Minule jsem ho políbil na tu jeho
plešku! Ona ti mu v reflektorech úplně zářila! Jako dětská prdelka! Seděl kousek od jeviště, já na něj koukal a koukal…“
Bedřich se zasnil, ale hned pokračoval.
„Prostě jsem to nevydržel a na tu plešku jsem ho políbil! A on, blbec, se tak lekl, že mi málem vyrazil hlavou zub! A kdyby jenom to! Ještě na mě řval, že jsem kretén a Oldřich nás oba napsal do hlášení, že rušíme představení! Já a v hlášení?! Chápeš to, Simonko?“
Konečně jsme byli v divadle. Vzala jsem si na vrátnici svoji igelitku a Bedřich zavětřil.
„Co to voní?“
„Tlačenka!“
Oba jsme se rozesmáli.
Mám prostě tlačenku ráda. Když jsem kojila Natašu a v noci jsem k ní vstávala, musela jsem nejdřív otevřít ledničku a vzít si kousek tlačenky, abych se probrala.
Předvčírem jsme byli na zájezdě a já si ji objednala v restauraci. Sedělo nás u stolu asi šest. Bedřich seděl jako vždycky sám u vedlejšího stolu. Pokaždé si poručil udělat čaj do půllitru a pak si k němu rozbalil své obložené chleby. Číšníci na našich divadelních štacích ho už znali a ti, co ho neznali, si mu nedovolili říct ani slovo.
Když jsem tlačenku dojedla, požádala jsem ještě o jednu porci. Ládovala jsem se a najednou jsem si uvědomila, že kolem všechno podezřele ztichlo. Všichni koukali na Bedřicha, který vstal a vytřeštěnýma očima mě pozoroval.
„Bedřichu! Hej! Bedřichu! Co je? Co se ti stalo?“
Kolegové ho z jeho extáze museli doslova vykřičet! Bedřich se konečně vzpamatoval, rozhlédl se, pak ukázal na mě a celou hospodou se rozlehl jeho krásný, hluboký hlas.
“Co by bylo? Koukám, jak ta éterická bytost žere!“
Zkontrolovali jsme si oba na fermanu hodinu odjezdu na zájezd, Bedřich si ke mně naposledy přivoněl, poděkoval mi za procházku a konečně mě propustil.
Šla jsem po schodech k dámským šatnám, abych dala Vécé její svačinu a Bedřich stál pod schody a pozoroval, jak jdu.
„Ťap, ťap, ťap.“ Ozýval se za mnou jeho hlas do rytmu mých kroků. „Ťap, ťap, ťap,
ťap, ťap, ťap, ťap!“
Mazlil se s každým mým krokem a nikomu to nepřišlo divné.
Bedřich byl prostě Bedřich.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet