Modrá hora 4

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Farář odemkl vchod do kostela a chystal se na ranní mši. Po té deštivé noci se cítil svěží a v dobré náladě. Zase si vzpomněl na Hanýska a usmíval se. Celý rok ho v kostele neviděl a přesto ví, že vždycky přijde, vždycky.

Starý Hanýsek žil na Modré hoře mnoho let. Kdysi tam přišel, po válce, když zjistil, že nikdo už z jeho rodiny nežije. Nechtěl odejít z kraje, a tak šel na samotu. Vybudoval si tam pěkný domek a začal se věnovat lidové medicíně a docela se mu dařilo. Když umřel pan farář Nejedlý, s kterým se rád stýkal a nosil mu mazání na podagru, tak faru získal právě farář Semrád. Ze začátku mu vadilo vlhké podnebí a mrazivé počasí v zimě, byl totiž z města. A fara byla také studená. Dlouho zápasil o dotaci, aby ji mohl trochu přizpůsobit svým potřebám. Lidé měli pana faráře rádi. Jeho mše byly zajímavé, choval se ke svým farníkům zdvořile a pomáhal lidem v nesnázích. A protože byl ještě mladý, měl spoustu energie i na jiné záležitosti. Než začaly zvonit zvony na ranní mši, odemkl kostel, aby mohli věřící vcházet hlavním vchodem.
Konečně dorazil i varhaník se sborem a farář byl spokojený. Protože bylo krásné ráno, protože se z lesů a luk táhla vůně květin a trávy. Všiml si, že kromě těch, kteří chodili do kostela pravidelně, přišli i obyvatelé z Modré hory. To ho velmi potěšilo. Dříve nechodili, protože budovali nová obydlí a také jen malou část roku byly cesty do údolí schůdné. Tři rodiny dokonce nesli na rukou nově narozené děti, a to ho potěšilo.

„Přijďte se někdy podívat, pane faráři,“ říkali mu modrohorští, ale on se usmíval.
„To je tak cesta pro veverky. Kdepak, vždyť je to lán cesty, lidičky dobří. Jsem rád, když vás tu alespoň jednou za rok uvidím.“

Nikdy nikomu o nich nevyprávěl. I když je znal i z vyprávění starého pana faráře. Znal jejich příběhy a ač se mohly zdát prapodivné, neuvěřitelné, přesto o jejich pravdivosti nepochyboval. A lidé ze vsi jen věděli, že žijí v nějaké horské osadě, nevěnovali jim nikdy žádnou velkou pozornost. Ti, co nyní přišli, jsou potomci dávných obyvatel, o nichž se vědělo velmi málo. A proto zůstalo místo utajeno před zvědavostí lidí a jen málokdo se o Modrou horu zajímal. Po mši si pan farář vždycky povídal s farníky a pak se podáním ruky s nimi loučil.

„Jankovče, vás bych tu nečekal.“
Jankovec měl ustranou tvář.
„Musím vám něco říci, ale mezi čtyřma očima.“
„Tak počkejte na mne v zakristii.“
Až když farníci zmizeli za kopcem, farář se vrátil do zakristie.
„Představte si, že jsem potkal jednoho člověka, doktor Bernášek se jmenuje.“
„A co je sním? Znám jeho jméno, je to přírodovědec.“
A Jankovec mu vykládal všechno, od náčrtku v notesu, až po cestu, kterou hodlá uskutečnit.
„Řekl mi, že se mu o té cestě zdálo. Měl to přesně zakreslený v notesu.“
„Že zdálo?“ opáčil farář.
„Vy víte, že by bylo nejlepší, kdyby o tom nikdo nevěděl. O té hraběnce ani nemluvím, ta koupila ten zámeček, to víte,“ řekl.
„To vím, ale ten s Modrou horou nemá nic společného, přeci.“
„Stačí, že se tak jmenuje. Já bych jí to zatrhl.“
Jankovec se rozčílil, ale farář mu položil smířlivě ruku na rameno.
„Nebojte se, Jankovče, nic se nestane. Já to vím.“
„Odkud to můžete vědět?“ zapochyboval Jankovec.
Farář se usmál.
„Tajemství Modré hory znají jen lidé, kteří tam náleží. Jinak nikdo. Ani já sám. Je to svět, který stvořil kdysi Bůh, a aby zůstal tak čistý a krásný, zjevuje ho jen lidem, kteří jsou schopni ho dále budovat a udržovat. Věřte tomu. I kdyby se stalo cokoliv, Bůh si Modrou horu uchová proti veškerému zlu.“
„A vy tomu věříte?“
„Kdybych tomu nevěřil, tak bych nebyl knězem, ale třeba hajným. Jankovče, puste to z hlavy, nedělejte si žádné starosti.“
Farář přemýšlel o tom, co mu Jankovec řekl, až do večera. Byl zvědavý, zda doktor Bernášek nakonec dospěje k cíli. Jestli se mu ukáže ta cesta, která vede až do míst, jež jsou ostatním lidem skrytá. Potom se stane jedním z modrohorských. Pokud ovšem ho nestáhne něco zpět. Třeba touha po minulosti nebo po někomu, na kom mu záleží. Pak se cesta zavře a už ji nespatří. Ani ve snu. Ještě se nezačalo šeřit a pan farář se oblékl do civilních šatů a rozhodl se, že se před spaním ještě projde. Obloha byla zase trochu zatažená a dal se očekávat noční déšť. Za kostelem se tyčil ještě jeden kopec a z něho bylo vidět krásně do kraje. Byla to slabá půlhodinka cesty. A pro pana faráře, který byl trénovaný, jen pěkná procházka.
Vystoupil na vrchol a rozhlédl se po kraji. Zatímco na zem zvolna padal tichý soumrak, slunce se pomalu barvilo do ruda a mělo se k západu, on stál na kopci a viděl zvláštní namodralý jas, jak vystupuje z jednoho z těch kopců před ním. Ta záře byla neskutečně čistá, krásná, jemná a vypadala zprvu jako namodralá pára. Viděl to poprvé v životě, a přesto ho to nijak nepřekvapilo. A najednou ta záře ustala a kraj se ponořil do večerního šera, které zvolna přecházelo v tmu.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet