Povídání o stromech nejen pro důchodce 3

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná KRAJINY TROPISKÉHO DEŠTNÉHO PRALESA. Rozmanitost krajin dosahuje vrcholu v krajinách listnatých, vždyzelených tropických deštných lesů. Srážky v nich přesahují 2000-2300 mm za rok a jsou rozloženy po celý rok.

Vyznačují se denní rytmikou, protože výkyvy mezi dnem a nocí jsou větší než výkyvy během roku. Vyskytují se ve třech hlavních oblastech:
a) v povodí řeky Amazonky a řeky Orinoko v Jižní Americe a ve Střední Americe,
b) v povodí řek Kongo, Niger a Zambezi ve Střední a Západní Africe a na Madagaskaru,
c) v oblasti indomalajské, na Borneu a Nové Guineji.
Doplňuje je ještě Austrálie -S-SV
Krajina tropického deštného lesa je nápadně patrovitá. Stromy obvykle vytvářejí 3 patra: a) velmi vysoké předrůstavé stromy, které vyčnívají nad úroveň korunového patra, b) korunové patro, které tvoří souvislý vždyzelený zápoj ve výši 25 až 30 m,
c) spodní stromové patro, které je husté jen tam, kde je mezera v patru korunovém. j

Křovinné a bylinné patro, v němž jsou často početné palmy a kapradiny, bývá méně vyvinuté. Hojně se tu vyskytují popínavé rostliny, zejména liány a epifyty. Počet rostlinných i živočišných druhů je tu veliký. Hodně živočichů žije v horních patrech vegetace. Kromě stromových savců žijí zde chameleóni, leguáni, gekoni, stromoví hadi, žáby i ptáci. Ekologicky významní jsou i mravenci a rovnokřídlý hmyz i motýli.

Produktivita nedotčené krajiny tropického deštného lesa je vysoká, pokud je zachován rychlý oběh živin. Se stoupající nadmořskou výškou se mění ráz krajin tropického deštného lesa až v zakrnělý mlžný les (Odum, 1977, str. 539).
Jiná obměna se vyskytuje na březích a v zaplavovaných nížinách řek a nazývá se krajina galeriového lesa.
Již Odum (1977, str. 544) upozorňuje, že co se často jeví povrchnímu pozorovateli jako nenarušená panenská vegetace krajin tropického deštného lesa, může být ve skutečnosti silně pozměněno dřívější činností člověka i jeho domácích zvířat. Např. co se zdá být v Panamě panenským tropickým deštným lesem (džunglí), bývá ve skutečnosti druhotný lesní porost, pokrývající někdejší silně zalidněné a intenzívně obdělávané plochy.

Zonální přírodní krajiny se spojují ve větší jednotky, které nazýváme geobiomy. Od rovníku k pólům existují horizontální geobiomy, které tvoří pásy uspořádané zhruba rovnoběžně s rovnoběžkami (šÍřkové pásy). Pásovitost v uspořádání krajin a horizontálních geobiomů od rovníku k pólům je narušována výškovou stupňovitostí v horách.

Vertikální uspořádání zonálních krajin
Od hladiny oceánu k vrcholkům hor existují v závislosti na zákonu vertikální stupňovitosti nad sebou uspořádané krajiny, které tvoří vertikální geobiomy neboli výškové stupně. Vertikální geobiomy jsou na první pohled shodné s horizontálními geobiomy, ale nejsou totožné (např. pro větší drenáž na horských svazích, jinou rytmiku. Výšková stupňovitost v horách nevzniká jen vlivem nadmořské výšky, ale i vlivem konkrétních tvarů zemského povrchu. Rozdíly v georeliéfu (zejména ve sklonu svahů) jsou hlavním rozdílem při vývoji horizontálních a vertikálních geobiomů. Vertikální krajiny jsou proto různorodější než horizontální krajiny. Při vývoji vertikálních geobiomů se výrazně uplatňuje exposice vůči Slunci a převládajícím větrům. Můžeme rozlišit mikroexposici u každého horského svahu a makroexposici u celého horského hřbetu. Pod vlivem makroexposice vzniká asymetrie stupňovitosti, tj. rozdílný vývoj vertikálních geobiomů pod vlivem rozdílů v insolaci nebo větrech. Přitom oba činitelé způsobující asymetrii mohou vystupovat harmonicky nebo antagonisticky. Při vývoji vertikálních geobiomů se rovněž uplatňuje rozdělení srážek na návětrné a zeslabení srážek na závětrné straně (dešťový stín). Při vývoji vertikálních geobiomů může dojít k inverznímu vývoji, který není známý z vývoje horizontálních geobiomů. Příčinou mohou být teplotní inverze v horských kotlinách nebo údolích. Existují rovněž rozdíly ve vertikálním uspořádání přímořských krajin a kontinentálních krajin, zejména ve vertikálním rozsahu jednotlivých krajin.

Azonální krajiny
K azonálním (edafickým) krajinám náležejí typy krajin, které se z nějakého důvodu vymykají zákonům šířkové pásovitosti a výškové stupňovitosti. Důvodem mohou být vlivy endogenních krajinotvorných pochodů (např. poklesy terénu vedoucí k vysoké poloze hladiny podzemní vody a vzniku mokřadů) nebo litologické složení s edafickými vlivy jako jsou:
- rozpustnost hornin vedoucí ke vzniku azonálních krasových krajin s edafickou suchostí,
- propustnost hornin pro vodu vedoucí ke vzniku např. pískovcového fenoménu v krajinách skalních měst rovněž s edafickou suchostí,
- masívnost hornin vedoucí ke vzniku svérázných krajin, např. žulových krajin.

Mokřady
Mokřady jsou nízko položená místa v krajině periodicky nebo trvale zamokřené sladkou nebo slanou vodou (mokré louky, nížinná rašeliniště, zátopové oblasti řek, marše ap.). Mají největší obsah uhlíku uložený v detritu a velkou trvalou biomasu (zejména podzemní orgány rostlin). V našich podmínkách je lze rozdělit na vrchoviště (rašeliniště) a slatiny (slatiniště). Rozdíl je v principu vzniku, typu prostředí, pH i v druhovém složení rostlin (živočichů). Největší plochy (tajga). Zde jsou i největší zásoby rašeliny na Zemi.
Krasové krajiny

Krasové krajiny vznikají na krasových horninách a vyznačují se edafickou suchostí, pod¬zemním odvodňováním a specifickými (krasovými) tvary. Hlavní krajinotvorný pochod v kraso¬vých krajinách je rozpouštění krasových hornin vodou. Podle typu krasových hornin rozlišujeme:

- karbonátové krasové krajiny na vápencích a dolomitech,
- síranové krasové horniny na sádrovcích,
- chloridové krasové krajiny na hallitu.

Krasové krajiny se vyznačují svéráznými soubory krasových tvarů. Na povrchu krasové krajiny se vyskytuje exokras (škrapy, kamenice, závrty, uvaly, propasti, ponory, vyvěračky, polje, krasové kaňony, ap.). V podzemí jsou vyvinuté tvary endokrasu, zejména jeskyně a v nich podzemní vodní toky. Koroze puklin způsobuje, že srážkové voda rychle proniká do podzemí a povrch krasových krajin je bez vodních toků a srážková voda rychle proniká do podzemí.
Na vápencích a dolomitech u nás vznikají jako půdní typy rendziny. Příznačná je teplomilná biota.
I když u krasových krajin je kontrolující složkou krasová hornina, přece jenom se liší inten¬zita krasových pochodů v závislosti na podnebí. Proto se v oblasti tropického podnebí vyvíjí typy kuželovitého nebo věžovitého krasu s vyvýšeninami zvanými mogoty a sníženinami vy¬plněnými tropickými zvětralinami zvanými cockpity. Navíc se v tropickém podnebí vyvíjejí krasové tvary i na křemencích (např. ve Venezuele), které v ostatních typech podnebí nepočí¬táme mezi krasové horniny.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet