Povídání o stromech nejen pro důchodce 4

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná PÍSKOVCOVÉ KRAJINY. Pískovce jsou usazené horniny, které jsou pro vodu dobře propustné. Příznačným rysem pískovcových krajin je proto edafická suchost.

V. Cílek aJ. Kopecký (1998, str. 7) označili soubor živých a neživých složek krajiny vázaný na specifický typ pískovcového georeliéfu jako pískovcový fenomén, který definují jako osobitý vzhled, zvláštní půdní, vegetační a faunistické poměry a především celá škála stanovišť, která se vymykají z rámce běžné krajiny.
Zejména se specifika pískovcové krajiny projevují v krajinách složených z kvádrových pís-kovců. Jsou to pískovce vyznačující se hranolovitým (kvádrovým) rozpadem, které tvoří skalní města.

K specifice pískovcových krajin náležejí suché strukturní plošiny, místy rozčleněné do skalních pilířů a věží oddělených soutěskami. Dále jsou to suchá údolí a kaňony. Na skalnaté svahy i na povrch plošin jsou vázané pseudokrasové mezoformy. U nich jsou nejvýraznější pseudo-krasové jeskyně. Časté jsou i skalní tvary (izolované skály různých tvarů). Mezi pseudokrasové mikroformy náležejí skalní výklenky, skalní mísy, různé typy škrapů a skalní polygony. Typickým příkladem pískovcového fenoménu jsou kořenové stalagmity.

Nivní krajiny
Niva je nánosová rovina podél vodního toku. Je složená z nekonsolidovaných sedimentů transportovaných a usazených tímto vodním tokem. Nivy se vyvíjejí na dně údolí a pak hovoříme o údolních nivách nebo vznikají v nížinách na dolních tocích řek a pak mají značnou šířku a označujeme je jako poříční nivy.

Významným azonálním rysem nivních krajin, který je odlišuje od zonálních krajin stálá vysoká hladina podzemní vody, která může vystoupit až k povrchu terénu a velký význam opakovaných záplav nivy při povodních.
Nivy vznikají dvěma základními pochody, a to:
- usazováním materiálu uvnitř zákrutů a meandrů vodních toků a
- sedimentací na povrchu za povodní.

Vodní toky v nivě:- bud’ divočí, to znamená, že se dělí na ramena, která se znovu spojují, koryta vodních toků jsou mělká a jsou v nich štěrkové a pískové lavice
- nebo jsou v půdorysu zvlněná, zvlněná koryta označujeme bud’ jako zákruty nebo jako meandry
- nebo se větví (anastomozují) – Litovel……
Meandry zpravidla vytvářejí v nivní krajině tzv. meandrový pás. Jednotlivé zákruty v meandrovém pásu se posouvají směrem po toku. Terén meandrového pásu je poněkud nižší než povrch vlastní nivy a je oddělen terénním stupněm. Při posunu meandrového pásu po toku se území uvnitř jednotlivých meandrů (tzv. meandrové ostruhy) zmenšují. V nejužších místech meandrových ostruh (tzv. šíje meandru) dochází k protržení meandru. Oddělená část meandru, která dále není protékána vodním tokem, se nazývá mrtvé rameno.

Mrtvé rameno nejdříve ~ tvoří v nivní krajině říční jezero. V průběhu krajinné sukcese jezero postupně zarůstá vegetací a vyplňuje se usazeninami bohatými na organické látky (tzv. hnilokaly). Dochází k zazemňování říčního jezera. Voda říčních jezer je bohatá na živiny, a proto pochody zarůstání a zazemňování jsou velmi rychlé. Proces usazování plavenin, případně i splavenin v mrtvých ramenech : se urychluje během povodní. Sníženiny mrtvých ramen při povodních působí jako pasti
na sedimenty. Vyšší rostliny zpevňují usazeniny vylučovaným vápníkem. Vápník vzniká, když vodní rostliny uvolňují při asimilaci oxid uhličitý z uhličitanu vápenatého, rozpuštěného ve vodě. Vznikají usazeniny jezerní křídy.

Ve Střední Evropě původně provázely všechny řeky lužní lesy. Značné rozšíření lužních lesů je důkazem, že za normálních podmínek tvoří řeky a niva jednotu. Pro existenci lužních lesů je prvním předpokladem výskyt podzemní vody, jejíž hladina v lese je závislá na výši vodní hladiny v řece. Druhým předpokladem je pravidelné zaplavování luhu povrchovou vodou při povodních. Při vybřežení vodního toku se naplní nejprve opuštěná koryta a mrtvá ramena. Pak proniká voda do lužního lesa. Povodeň přináší lužnímu lesu nové živiny, otvírá nové možnosti růstu a zajišťuje, aby se sem šířily druhy rostlin a živočichů, které při záplavě nevydrží a jsou složkami jiných společenstev. Průměrný dosah povodní vyznačuje hranici lužního lesa. V těchto místech končí ekologický vliv povodní s jejich přísunem sedimentů a živin.

Až po tuto hranici dosahuje tzv. tvrdý luh. Převládají tu „tvrdé“ dřeviny jako jasany, jilmy, javory a duby. Označení“tvrdé“ dřeviny charakterizuje pomalu rostoucí dřeviny, příznačné pro lužní les. Všechny snášejí nebo přímo vyžadují vysokou hladinu podzemní vody (jasany) a fluvizem bohatou živinami. V blízkosti koryta pak rostou „měkké“ dřeviny jako jsou vrby, topoly a olše. Vrby při delších záplavách vyhánějí na kmeni v místě, kam dosahuje záplava, nové kořeny. V suchých krajinách jsou lužní lesy představovány ga1eriovými lesy. Nivní krajiny podél řek představují – na rozdíl od mozaiky jiných krajin, kontinuum, které umožňuje šíření rostlin a živočichů od světového oceánu do nitra kontinentů.

Žulové krajiny

Krajiny složené z masívních hlubinných vyvřelin, především ze žul, se vyznačují některými svéráznými vlastnostmi. Příznačnými pro tyto krajiny jsou zejména:
- kupovitý povrch tvořený jednak nízkými exfoliačními klenbami (ruwary) a jednak vysokými exfoliačními klenbami (bornhardty), bornhardty často čnějí nad okolí jako ostrov¬ní hory,

- ploché sníženiny mezi kupovitými vyvýšeninami, v kterých jsou nezřídka tropické zvětraliny (např. kaolinické zvětraliny), často jsou tyto sníženiny bezodtokové a zamokřené,

- skalní tvary jako jsou izolované skály (tory) a skalní hradby různých velikostí i tvarů,

- žokovité balvany různých rozměrů a tvarů, nezřídka balvany tvoří skupiny označované jako kamenná stáda nebo vytvářejí balvanové proudy a balvanová moře, vyskytují se viklany

- mikrotvary – skalní mísy, škrapy, tofoni, skalní výklenky

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet