Senioři cestují – šťastné krajiny 14

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka DRAMA V KRAJINĚ. Dnes to nebylo putování po Středohoří, ale jenom letmé a krátké pozdravení této krajiny. Cílem bylo místo „U křížku“ v polích poblíž Chodovlic, které se nacházejí jižně od Třebenic směrem k Hazmburku.

Již cestou vlakem do Lovosic jsem pozorovala rychle se měníci oblačnost. Zprvu bylo polojasno, bílé, načechrané kumuly se honily po modrém nebi a nad nimi se všemi směry táhly jemné řasy. Kumulů přibývalo, řadily se vedle sebe i za sebou, na některých místech se vrstvily a tmavly. Měnila se i nálada krajiny, zprvu jásající, ozářená sluncem, trochu posmutněla – sytě zelené louky a pole dostaly tmavší odstíny…

Z Lovosic pokračujeme autem starými silničkami k Chodovlicím. Lovoš, Boreč, Milešovka, Kletečná a další vrchy Středohoří jsou na dohled. Tu a tam ještě prokukuje sluníčko z mraků a jeho paprsky hladí ty nádherné kopce, které jsou chloubou tohoto kraje. Ale netrvá to dlouho – houstnoucí oblačnost bojuje se slunečními paprsky a nakonec jim zakryje všechny cestičky ke krajině, která upadá do jakési melancholie. Radostné tóny barev se úplně vytratily z polí i luk, potemněly koruny stromů. Kopce vytvářejí teď jen tmavé siluety a ty, které jsou dál, se postupně ztrácejí v mracích. I vesničky s červenavými střechami domů a věžemi kostelíků se ponořily do smutku…

Těžké olověné mraky jsou plné vody a nabité elektřinou. A pod nimi nízko nad zemí plují ještě další potrhané a tmavší. Přijíždíme k našemu cíli a právě začíná pršet. Zůstáváme v autě. Provazy vody bičují jeho kapotu i okolní krajinu. V hustém dešti se nám zcela schovala Milešovka a postupně mizely i další kopce. Rozpoutal se divoký vítr a smýkal větvemi stromů u silnice. Z hrozivého nebe sjel na severozápadě blesk kolmo k zemi, okamžitě následoval hrom… Další blesky a rány – rozezněla se divoká symfonie nebeských bubnů, která trvala asi 20 minut, doprovázena hustě padajícími slzami z mraků… Přístroje meteorologické observatoře na vrcholu Milešovky teď mají napilno – zaznamenávají údaje o další bouři, která se nad horou přehání. Milešovka je bouřemi pověstná – ne náhodou ji Němci nazývají „Donnersberg“, což je Hromová hora. Rachot nebeských bubnů pomalu slábne a nakonec ustává, i mraky přestávají plakat.

Konečně jsme mohli vystoupit z auta, s chutí se nadechnout čerstvého a voňavého vzduchu a rozhlédnout se po krajině. Oblačnost byla světlejší, místy se protrhávala a nad ní se objevovaly ostrůvky modré oblohy. Sluníčko začínalo nesměle ozařovat vrcholy mraků, které nás zaujaly nejen svými tvary, ale i odstíny mnoha barev. Ty barvy by se nedaly vystihnout akvarelem.

Vynořily se i naše kopečky v plné kráse – Hazmburk , Brník, Srdov, Oblík, Milá, Křížové vrchy, Solanská hora, Děkovka, Lipská hora, Košťálov, Milešovka, Lovoš…. a ještě Říp, nad kterým se objevila jen poloviční duha – moc zajímavý a neobvyklý úkaz. Nádhera! Jdeme polními cestami, boříme se sice v bahně, ale nevadí nám to. Kocháme se malebností krajiny, která nám ukázala svoji tvář za bouřky. I teď je obloha plná dramatu – mraky zajímavých tvarů – některé jsou značně potrhané, jiné bachraté. Naši pozornost upoutá vrch Milá na Lounsku. Je to taková pěkná, strmá čedičová homole (510 m nad mořem), která teď vystupuje stejně jako ostatní kopce ze světle narůžovělého pozadí. Nad jejím vrcholem se zvedá tmavý mráček tak trochu připomínající kouř… Že by se nám snad Milá chtěla po milionech let znovu probudit? Ale ne, to je jen taková básnická metafora Středohoří, které nám chtělo jen trochu naznačit, jak začínalo drama jeho zrození… Krajina ohněm zrozená k člověku promlouvá…

A ještě obdivujeme krásu sytě zeleného obilí, které čeká na další pohlazení sluníčka, aby dozrálo, těšíme se barevnou paletou květů kolem nás – je červen a vegetace na loukách a okrajích polí vrcholí. Zaujmou nás tmavě fialově modré ostrožky, které se zvedají z trávy v podobě svícnů, světle fialové vikve, vlčí máky, poměrně vysoký rmen, žlutá barborka, mochna, modrý hadinec… Keře šípku jsou obsypány růžovými květy a kvetou i keře černých bezů. A nad námi se teď rozeznívá ptačí symfonie – skřivánek, strnad luční a dál v keřích se pokouší o trylek pěnice slavíková – a to už se sluníčko zase ujalo vlády a krajina se rozzářila radostí…

Bylo to jen malé a krátké zastavení – sedím ve vlaku nabitá krásnými dojmy z pouhých dvou hodin strávených v milovaném kraji. Díky za ty chvíle.

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Internet

Téma: Důchodce a volný čas, senior a cestování, poznávání v penzi