Senioři cestují – šťastné krajiny 15

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka POD LOVOŠEM PŘI ÚPLNÉM ZATMĚNÍ SLUNCE. Na den, kdy mělo dojít k úplnému zatmění slunce, jsme se všichni moc těšili, vždyť je to jeden z nejvzácnějších přírodních úkazů. Ale předpověď počasí moc velkou naději nedávala – na většině území oblačno až zataženo, později déšť.

Takový okamžik, i když bude zastřený mraky, bych chtěla strávit na nějakém zajímavém místě. Na Milešovce jsem byla před třemi dny, a tak se mi jako nejpříhodnější zdál Lovoš. Navzdory předpovědi i šedivé obloze vystupuji na zastávce Lovosice-město a vydávám se po známé cestě podél domků se zahrádkami, kde tu a tam štěkali psi, kdesi kdákaly slepice. Na stromě se rozezpíval kos tak flétnově jako před deštěm. Zatahuje se stále více, ale já si vykračuji směrem k Lovoši, času mám dost, k zatmění mělo dojít mezi 12,30 – 12,45.

Cestou nikoho nepotkávám, pod šedou souvislou clonou oblačnosti se pohybují roztahané tmavě šedé mraky (nimbostratus) a začíná pršet. Míjím poslední domek a a stoupám po cestičce vedoucí loukou kolem hrušní a dál podél keřů, kde na jaře zpívala pěnice slavíková. Teď místo zpěvu je slyšet šumění deště v korunách stromů, které vystřídaly pásmo keřů. Déšť sílí a ještě se zvedá vítr. Schovám se pod stromem, abych ten největší příval deště přečkala, ale marně. Navzdory pláštěnce, jejíž kapucu mi strhává vítr, jsem po chvíli úplně promáčená, voda mi teče za krk, boty promáčené a stejně tak nohavice kalhot do půli stehen.

Ochlazuje se, musím pokračovat v cestě, abych neprochladla. Můj výlet se proměňuje v dobrodružství, protože cesta se proměnila v rozbahněný potok. Po chvíli se déšť zmírní, téměř ustává, ale rozmáčený jíl se stává neschůdný, přestože se do něj nohy i hole boří, klouže, takže když udělám jeden krok dopředu, následuje klouznutí nejméně o dva dolů a jedinou zábranou jsou kameny…. Boty obalené kilogramy bahna… svůj výstup na Lovoš vzdávám… Nedá se nic dělat, vracím se zpět stejnou cestou podél domků se zahrádkami.

A pak se to stalo. Najednou je divné ticho, jediný pes neštěkne, neozývají se ani slepice. Přestože již neprší, obloha je pod souvislou nezvykle zbarvenou šedohnědou těžkou clonou mraků. Rozhlédnu se kolem sebe. Je mrtvo a střechy domků a koruny stromů mají podivné fialově hnědé odstíny, působí to na mě hrůzostrašně, zmocňuje se mě podivná úzkost. Zastavím se a poslouchám to strašné ticho, snažím se zapamatovat nepřirozené odstíny barev. Podívám se na hodinky – 12,38… Tak to je ono, úplné zatmění slunce… Trvá to jen chviličku a obloha trochu zesvětlí, vrací se přirozené barvy všemu kolem, zakokrhá první kohout, rozštěkají se psi….. Tíseň ze mě rázem spadla. V té chvíli jsem si snad víc než kdykoliv jindy uvědomila co pro naši planetu znamená Slunce….

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Internet

Téma: Důchodce a volný čas, senior a cestování, poznávání v penzi