Staré stezky nejen pro důchodce 9

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná ZLATÁ STEZKA. V našem referátu bychom chtěli v krátkosti představit významnou středověkou obchodní spojnici mezi Podunajím a Českou kotlinou, tzv. Zlatou stezku. Tato cesta byla stezkou pro koně s nákladem (pro vozy sjízdná nebyla) a sloužila především obchodu se solí.

Jednalo se a ve svých pozůstatcích se jedná o systém stezek, který se v průběhu věků vyvíjel a ve své konečné podobě zahrnoval tři hlavní větve – prachatickou, vimperskou a kašperskohorskou.
I. K původu názvu stezky
V souvislosti s názvem „zlatá stezka“ byly vysloveny dvě teorie jeho původu. První z nich soudí, že název „zlatá“ vyvstává z jejího mimořádného významu a výnosnosti (Hraše 1885, Praxl 1994, Kubů – Zavřel 1994, Starý 1995), zatímco druhá vychází z toho, že v blízkosti jejích hlavních tras (na území jižních Čech) probíhala těžba zlata, což dokládá J.Kudrnáč zmapováním jeho nalezišť a shromážděním písemných pramenů, které těžbu dokládají (Teplý 1948, Kudrnáč 1990). Této teorii odporují F.Kubů a P.Zavřel názorem, že samotná existence těžby (navíc nedoložená v těsné blízkosti hlavních tras), není dostatečným důvodem k odvození názvu (Kubů – Zavřel 1994). P. Praxl dále uvádí řadu soudobých analogií v jižním Německu: dvě „zlaté silnice“ v Dolním Bavorsku, jednu v Horním Bavorsku a jednu v Horní Falci, což jsou oblasti, kde se zlato netěžilo (Praxl 1994).

Název, kterým je trasa označována dnes, tedy „Zlatá stezka“ je dle pramenů užíván až od 16. století. První doklad používání tohoto názvu máme z roku 1524, kdy je německý termín „Guldin Steig“ použit v nově vydaném solním řádu pro rakouský solní obchod solní komory v Aussee a Hallstattu. V polovině 16. století se název užívá už i v Pasově a teprve v roce 1562 se objevuje v německé podobě v prachatických městských knihách. Nejstarší doklad používání českého názvu „Zlatá stezka“ se zachoval z roku 1566 (Starý 1995).

Do 16.století se tyto soumarské cesty z Pasova do Čech označovaly názvy cílových míst (v tomto případě „česká cesta“ „cesta z Pasova do Prachatic, popř. Vimperka, nebo pouze stezka „prachatická“ či „pasovská“). Kromě geografických názvů se dále užívalo i názvů jako „solná“ a „soumarská“ stezka či „silnice v lese“ apod.

II. Zlatá stezka v pravěku?
Ojedinělé nálezy a v některých případech i souvislejší osídlení (např.v prachatické oblasti: Beneš – Parkman 1994) v námi pojednávaném prostoru je prokázáno již od pozdního paleolitu. V některých obdobích pravěku, je kulturní podobnost bavorské a české strany Šumavy natolik zřejmá, že je třeba uvažovat o jejich vzájemném kontaktu. Kupříkladu již většina jihočeských, pozdně paleolitických a mezolitických nálezů je vyrobena z materiálů pocházejících z oblasti Franské Jury. Bez vzájemných kontaktů nemohlo zůstat například ani období eneolitu, ve kterém je oblast jižních Čech i Bavorska osídlena kulturou chamskou. Příbuznost můžeme shledat i v počátcích doby halštatské u mohylových kultur. Některé názory pak přikládají skupině hradišť jako je Věnec u Lčovic, Obří Hrad u Studence a Sedlo u Sušice kromě jiných funkcí i funkci strážní na obchodních stezkách přes Šumavu. Takovéto konstrukce by zhruba odpovídaly části vimperské větve pozdější zlaté stezky, nicméně se pohybují stále pouze v rovině hypotéz. V době budování římského Limitu se jeho součástí stávají i opevněné kastely, zřizované v 1. až 3. století. Jedním z nich byl například i Pasov. Je tedy otázkou, zda mohly být tyto kastely východiskem pro kontakt s neřímským světem (Kubů – Zavřel 1998). Přes jmenované skutečnosti, panuje názor, že pro současný nálezový stav nelze zatím otázku užívání Zlaté stezky v pravěku zodpovědět (Beneš 1979, Kubů – Zavřel 1994).

II. Zlaté časy Zlaté stezky
9., 10.století
Počátky využívání Zlaté stezky bývají zpravidla kladeny do 10. století (Starý 1979, Kubů – Zavřel 1995a). Argumentováno bývá velkým rozvojem staroprachatické sídelní aglomerace náležejícímu právě tomuto období (Beneš – Parkman 1994). V.Starý vznáší hypotézu, že v 10.století mohlo být důvodem k osídlování nepříznivějších partií Šumavy a k zesílení obchodních kontaktů i ohrožení starých rakouských obchodních spojnic ze strany Maďarů (Starý 1979).
11.st.
Nejstarší nepřímá písemná zpráva o této obchodní cestě se zachovala již z roku 1010, kdy 19. dubna daroval německý císař Jindřich II. listinou, která byla vydána v Řezně, klášteru v Niedernburgu v Pasově rozsáhlé území mezi řekami Ilsem, Rodelem, Dunajem a hraničním hvozdem. Klášter kromě toho obdržel mýto v Pasově s českým clem. Tím může být míněno pouze vybírání cla na cestě do Prachatic, o kterém máme tímto způsobem zachován nejstarší nepřímý doklad (Starý 1979). Obdobný význam má na české straně listina Vratislava II., z roku 1088, jež je však považována za falsum z 12.století. Vratislav II. jí předává poplatky z cla a mýta na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Obě obdarované instituce se pak o stezku staraly, klášter Niederburg nahradilo ve 12.století pasovské biskupství, v Čechách došlo ke změně až po husitských válkách. Od poloviny 13.století význam soumarského obchodu na Zlaté stezce neustále stoupal a ve 14.století se tato komunikace stala jednou z nejvýznamnějších obchodních cest jižního Německa. V této době se od hlavní trasy postupně oddělily vedlejší větve do Vimperka a Kašperských hor. K ochraně stezky vnikla řada opevněných bodů. Rozvoj obchodu na Zlaté stezce pokračoval až do husitských válek, kdy byl na čas přerušen. Po husitských válkách přešlo právo obchodu se solí a s tím spojené vybírání poplatků a cel na Rožmberky. 16.století se potom stává obdobím největšího rozkvětu. Od konce 16. století vzrůstala konkurence soli z Bavorska (z Gmundenu), Habsburkové se stále více snažili uplatnit ji na českém trhu. Na začátku třicetileté války, za českého stavovského povstání v letech 1618-1620 získala Zlatá stezka rozhodující vojensko-strategický význam jako přístupová a zásobovací cesta císařského vojska do jižních Čech. Třicetiletou válkou započal úpadek obchodu na Zlaté stezce. Vítězství na Bílé Hoře pak umožnilo Habsburkům prosadit svůj monopol na gmundenskou sůl a dovoz jiné soli byl omezen cly. Díky tomu provoz na zlaté stezce postupně vyhasnul.Roku 1706 zakázal císař Josef I. dovoz cizí soli do Čech pod hrozbou tělesných trestů i trestu smrti (Praxl 1995).

Již bylo zmíněno, že hlavním obchodním artiklem proudícím do Čech byla sůl. Na našem území se ložiska soli nenacházejí a sůl se tedy musela vždy dovážet. Středověká poptávka po soli byla velmi vysoká, neboť soli se užívalo mj. jako konzervačního prostředku. Sůl se nejprve dovážela z Reichenhallu a od 13.století ze solných nalezišť v Halleinu a Schellenbergu. Přepravována byla v „prosticích“, dvojitých štíhlých bečkách mírně kónického tvaru, jedna prostice pojala zhruba 75 kilogramů soli. Kromě soli se přivážely drahé látky, jižní plody, koření či víno. Z Čech do Německa pak proudily zejména zemědělské přebytky, povětšinou obilí, dále pak slad, med, chmel, vlna, kůže a v pozdějších dobách také prachatická žitná pálenka.

Podle označení pro náklad – saum – se dopravci putující po stezce nazývali soumaři, stejně jako jejich koně. Stezka byla pro povozy nesjízdná, proto se náklad převážel přímo na hřbetech koní. Provoz na Zlaté stezce si v průběhu času vyžádal budování potřebného zázemí – místa pro přenocování, občerstvení, napájení koní. Cesta z Pasova do Prachatic trvala obvykle dva a půl až tři dny, velkého významu pak dosáhly zastávky Waldkirchen na německé a Volary na české straně. V dobách vrcholného rozkvětu obchodu na Zlaté stezce přicházelo do Prachatic týdně až 1200 soumarských koní.
Nejstarší větví Zlaté stezky je větev prachatická. Ta začala být na přelom 13. a 14. století přetížená, proto se hledala trasa nová, která by část provozu odvedla k jinému, trvale osídlenému a bezpečnému sídlu (Kubů-Zavřel 1998). Nabízel se Vimperk, jehož poloha nad údolím Volyňky připomínala situaci Prachatic, první zprávu o Vimperské větvi máme z roku 1312. Z iniciativy Karla IV. byla před rokem 1356 vytyčena a založena třetí větev Zlaté stezky, tzv. kašperskohorská (Kubů-Zavřel 2002). Pro dokreslení významu jednotlivých větví lze uvést, že v polovině 16. století poměr přepravené soli po vimperské větvi dosahoval zhruba třetiny objemu nákladu na větvi prachatické a soli mířící do Kašperských hor byla vůči Prachaticím zhruba pětina (Starý 1979).

Prachatická větev
Po trase Pasov – Waldkirchen – Fürholz – České Žleby (do r. 1918 České Trouby) – Volary – Libínské sedlo – Prachatice, vede prachatická větev Zlaté stezky zcela jistě od 14.století. Existuje hypotéza, že původní trasa vedla poněkud východněji údolím Studené Vltavy a dále přes Zbytiny a Sviňovice. Za příčinu přeložení této trasy bývá pokládáno zhoršení klimatu v Evropě právě od počátku 14. století, které způsobilo podstatný nárůst bažinatých úseků v údolí Studené Vltavy a v prostoru jejího soutoku s Teplou Vltavou (kde je předpokládaný přechod přes Vltavu) (Praxl 1997, Kubů-Zavřel 1997). Dvě významné soumarské osady – Libínské sedlo a Volary vznikají ve 14. století, to již stezka bezpečně vedla prvně zmiňovanou trasou. Nejnovější nálezy z Volar ovšem vypovídají o lidské přítomnosti v tomto prostoru již ve 13.století (Kubů-Zavřel 1997).

Znatelné systémy pozůstatků cesty, do povrchu zaříznuté úvozy (Hohlweg), se na české straně zachovaly na třech místech – F.Kubů a P.Zavřel zavedli pro tyto systémy názvy Prachatický, Blažejovický a Radvanovický.
Radvanovický systém nalezneme poblíž místa, kde trasa stezky překonávala Teplou Vltavu, v místě dnes nazývaném Soumarský most. Přijmeme-li teorii, že před 14.století vedla trasa východněji údolím Studené Vltavy, začal být radvanovický systém využíván až poté, co sem byla trasa přeložena. Na rozdíl od dalších systému prachatické větve je systém jednodušší a má povětšinou charakter jednostopé komunikace, která běží paralelně s dnešní silnicí ze Soumarského mostu do Českých žlebů (Kubů-Zavřel 1997). Kromě povrchového průzkumu georeliéfu nebyl tento systém podroben archeologickému výzkumu, nicméně zkoumány byly dvě s ním bezprostředně spjaté památky. Hrádek na Stožecké skále, lépe řečeno obytná věž s půlkruhovitou hradbou mohl kontrolovat jak radvanovický systém, tak na druhé straně údolí studené Vltavy a možnou starší stezku. Menší výzkum v roce 1991 však datoval vznik hrádku až do 14. století, jeho zánik pak do druhé poloviny 15. století. Druhou památkou jsou v terénu dobře patrné zbytky dělostřelecké reduty se dvěma bastiony přímo nad stezkou u Soumarského mostu, toto polní opevnění sehrálo svojí úlohu v letech 1618-1620, kdy se o něj několikrát střetly císařské a stavovské jednotky.

Počátky Blažejovického systému jsou několika málo nálezy kladeny do 14. století. Systém je situován na levý břeh říčky Blanice, nedaleko Blažejovic. Narozdíl od radvanovického je systém jednotlivých úvozů složitější, ovšem tato složitější síť je patrně dílem až vrcholného období na Zlaté stezce, tedy 16.století. V roce 1341 dostal vimperští páni, rod pánů z Janovic povolení zbudovat na skále nad meandrem Blanice hrad Hus, tento hrad pak kontroloval zejména oblast blažejovického systému, ale minimálně ve dvou obdobích i jiná území, zejména za Jana Smila z Kremže v první polovině 15.století, nebo za působení loupežného rytíře Habarta Lopaty z Hrádku, jehož činnosti bylo zamezeno až roku 1441 spojenými silami okolních obcí a měst a hrad byl poté pobořen (Kubů-Zavřel 1996, Zavřel 1999). V oblasti blažejovického systému byl v roce 1998 proveden i menší archeologický výzkum. Zajímavým zjištěním ve dvou menších sondách je dláždění stezky kameny k lepší průjezdnosti. V obou sondách se nacházela keramika vrcholného období, tj.16.století. (Zavřel 1999)
Prachatický systém je na této větvi patrně nejrozsáhlejším a je situován do svahu nad Prachaticemi směrem k významné soumarské osadě Libínskému sedlu (Pffeferschlag) mezi Libín a Černou horu. Stezka zde nestoupá k Libínu sedlem, ale ve dvou rozsáhlých systémech po úbočí obou hor. Spletitý systém vede místy až v šesti kolejích a některé z úvozů jsou až 6 metrů hluboké. Východní, strmější proud na úbočí vyššího Libína byl patrně kvůli extrémnímu sklonu terénu dříve opuštěn. F.Kubů a P.Zavřel vyslovili též domněnku, že jej mohlo být užíváno pouze pro cestu z Prachatic (soumaři lépe zvládají velký sklon terénu směrem do kopce), zatímco západní proud byl užíván pro cestu z kopce. Tento systém by měl své opodstatnění, neboť provoz v prostoru výchozího, či cílového města Prachatic byl patrně značný. Prachatice největší město v Šumavské části Zlaté stezky pak vděčily Zlaté stezce za své bohatství a nesporný význam (Kubů-Zavřel 1995a).
Je třeba dodat, že obchod na Zlaté stezce byl opatřen ze strany zemské vlády četnými privilegii a Prachatice bránily své právo na solní sklad a výhody z obchodu plynoucí proti ostatním městům a obcím, které z něj chtěli nějakým způsobem těžit. Starší badatelé (Hraše1885) zaznamenávají například nepříliš úspěšný pokus Netolic o přeložení Zlaté stezky mimo Prachatice, z Volar přes Zbytiny a Jámu do Netolic, tuto větev novější badatelé neuvádějí, nicméně je jisté, že spory o své výsadní postavení Prachatice mnohokráte vedly.
Vimperská větev
Úsek vimperské větve Zlaté stezky na českém území ležel až do vrcholného středověku v hlubokém pohraničním hvozdu a s největší pravděpodobností v něm neexistovala žádná trvale osídlená místa. První systematičtější snahy o osídlení této oblasti můžeme předpokládat až od založení vimperského hradu v polovině 13. století. Hrad založil před rokem 1263 na vysokém ostrohu nad říčkou Volyňkou Purkart z Janovic, který dostal část pohraničního hvozdu od Vimperka k zemské hranici od Přemysla Otakara II.

Jak již bylo řečeno, na konci 13. století byla jediná trasa Zlaté stezky značně přetížena narůstajícím provozem. Začala se tedy hledat cesta nová, která by odvedla část provozu k jinému osídlenému a bezpečnému sídlu. Měl jím být právě nedávno založený Vimperk. Páni z Janovic jistě měli o obchodní spojení svého sídla s Pasovem zájem a jejich vojenská a politická moc mohla vznikající stezce poskytnout účinnou ochranu.

O samostatné vimperské větvi máme první nespornou zprávu z roku 1312. Tehdejší majitel Vimperka Bavor ze Strakonic se v tomto roce dohodl s proboštem na biskupské pevnosti Oberhaus v Pasově na společné ochraně kupců a obchodního provozu na cestě z Vimperka do Pasova. (Kubů-Zavřel 1998a)

V první polovině 14. století došlo na území kolem vimperské větve k založení několika osad ( Solná Lhota, Zátoň, Horní Vltavice,…). Po celé 14. století provoz na této nové větvi stoupal. Prachatičtí sledovali tento vývoj s nelibostí a na sklonku 14. století docházelo mezi provozovateli sousedních větví Zlaté stezky ke sporům. Jeden z nich mezi vyšehradským proboštem Václavem a vimperským Janem Kaplířem ze Sulevic rozhodl v roce 1404 král Václav IV. ve prospěch prachatické vrchnosti a důsledkem tohoto rozhodnutí bylo omezení provozu na vimperské větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimpera přicházet pouze 12 krosnářů se solí týdně jako dosud. (Kubů-Zavřel 1998a)

Je však velmi pravděpodobné, že tudy procházeli mimo rámec úmluvy další lidé i kupci, snad i s naloženými koňmi.
V období husitských válek provoz citelně poklesl.

V pohusitské době bylo velmi nejisto na všech větvích Zlaté stezky, docházelo k přepadům karavan i jednotlivých kupců. Provoz se však nezastavil, po vimperské cestě putují soumarští koně a objevují se i vozy (

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet