Zázrak zrození – aneb porod kočky domácí

Autor článku: Dagmar Jelikož jsem se zamilovala zcela náhodně do po psu nejznámějšího domácího mazlíčka – kočky, žiji s ní v mé domácnosti už rok a jak už to tak bývá, došlo i k jejímu zabřeznutí.

Tak jsem se zúčastnila jejího porodu, který jsem očekávala v danou dobu, pečlivě se připravila po stránce teorie i přichystání potřebných věcí.
Přesný den se nikdy nedá samozřejmě zjistit, a tak jsem jen čekala a moc doufala, že budu zrovna doma a ne třeba na nákupu či jinde, a stalo se…..
V devět hodin ráno, přímo vedle mé postele u hlavy na zemi zaznělo jakoby ptačí pípání, vzbudím se a na zemi moje kočka, jménem Šiška a jedno právě narozené koťátko, ještě obalené v ochranné bláně a jemně se hlásící jemným zvukem k životu. Ihned jsem přenesla kočku a kotě na připravený pelíšek, pokrytý čistým starým prostěradlem, kde je obě uložila. Rychle si vyvařila nůžky, přidržela pupeční šňůru asi cm od kotěte, kdy po chvíli se krev přeruší a šňůru bez problémů přestřihla,kotě rychle zbavila blány, osušila nachystanou čistým kouskem prostěradla a dala k cecíkům budoucí kočičí mámy. Kočku jsem hladila, utěšovala, mluvila s ní, aby zůstala klidná, ale vše šlo tak hladce, že na to můžu jen v klidu vzpomínat.
Po chvíli jsem viděla stahy dělohy, které procházely celým jejím tělem, masírovala jsem břicho směrem k východu a po chvilce se objevila hlavička a při další stahu vypadlo další kotě, opět rychlé přestřižení šňůry, zbavení tělíčka blány, osušení zkontrolování zda dýchá, jestli nemá vodu v tlamičce – musela by se vysát mnou osobně – k čemuž došlo jen u jednoho z kotěte, a opět přiložení k mléčným žlázám kočky. Ta si je pomalu olizovala a chudák se po chvíli k mému překvapení dostavily další stahy a další porod. Moje kočka byla prvorodička a říká se, že většinou mívají poprvé dvě koťata. Ta moje jich nakonec porodila pět. To poslední byla už úplně nečekané, působila, že je konec a z toho najednou ještě jedno. Příroda určila tak, že placenty, které z ní postupně vyšly lačně sežrala, což je důležité k doplnění všech vydaných živin a všech pět i přes vyčerpání dokázala ihned sežrat. Porod trval pouhé tři hodiny, vše šlo hladce, jedno kotě šlo nohama, to bylo trochu horší a pomáhala jsem je dostat ven. Kočička už byla zesláblá, trochu jsem ji dávala pít, alespoň otíráním tlamky, hlazení a uklidňování bylo samozřejmé. Její vděčné oči, únava, překvapení byl něžný a krásný nezapomenutelný zážitek, který nás ještě více stmelil a upevnil náš hezký vztah, její oddanost a důvěru a můj cit.
V přírodě přežívají jen silní jedinci a tak přežily jen dvě koťata holky, byly nejsilnější nejdravější a z funkční dvou cecíků se prodraly vždy nejdříve a nepustily. Druhé dvě zemřely ještě tu noc a třetí se zdálo, že přežije, dralo se o život za každou cenu, takže jsem koupila kočičí sušené mléko, kapátko a kotě pravidelně každý tři hodiny krmila uměle. Bylo to náročné, nespala jsem, jen přerušovaně, naštěstí přes den dospávala spolu s kočkami, na které jsem pořád dohlížela. Po třech týdnech to koťátko vzdalo, bojovalo spolu se mnou, ale nevyhrály jsme. Už ráno jsem věděla, že toho dne umře, pět minut před dvanáctou jsem jej vzala do dlaně, pořád vážilo minimum, nemělo vhodnou váhu a tak se s ním loučila, že dnes umře, pak ho položila a něco mi řeklo, vezmi si jej znovu do ruky.., tak jsem ho vzala do dlaně, hladila jej znovu a během pár vteřin přestalo dýchat. Byl to moc smutný a náročný boj a v tu chvíli si člověk uvědomí, že smrt je absolutně neporazitelná, nedá se s ní bojovat, dá se s ní jen smířit, nikdy nesmlouvá, je to jediné co je na světě jisté. Dvě koťátka krásně rostla, pila, sílila, s kočky se stala naprosto spolehlivá a pečlivá matka, kojila téměř pořád, jen občas si šla odpočinout mimo pelíšek, pomazlit se, vyspat se, důkladně je umývala svým drsným jazykem, vysávala trus a já jen měnila v pelíšku spodní hadry, dbala o kvalitní žrádlo pro kočku s přídavkem mléka a o hodně čerstvé vody, kterou se naučila pít přímo tekoucí z vodovodu a na posilněnou se mi vrhala na kuřecí maso syrové, což nikdy nedělala a tak jsem jí ho dopřávala po čas kojení.
Dnes jim jsou čtyři měsíce, jedno dělá radost v rodině s malou holčičkou a druhé jsem si nechala, i když už jsem ho málem taky dala do rodiny, ale něco mi to nedovolilo a tak zůstalo s námi. Občas si pohrají, ale nevystupují jako matka a dcera, tak už to kočky mají, od dvou až třech měsíců je kočka začíná téměř ignorovat a žít si zase svým svérázným životem, ve kterém dělá jen to co se zrovna jí chce nebo nechce, za mnou přijde, jen když chce, ne na zavolání jako pes, pomazlí se když chce ona, ale dobře obě cítíme, že pouto mezi námi už nikdy nezmizí, že se máme, že se potřebujeme. Kotě je ještě hravé, takže se s ním zasměji, ale brzy bude dospělá a určitě mě čeká podobný zážitek jakou s její maminkou, který doufám dopadne alespoň tak dobře nebo snad i lépe.
Zvířata potěší, rozesmějí, i když je nám nejhůř, donutí nás vstát z postele, i když se nám vůbec nechce, jsou nám vděčni a nelžou neklamou. Jsou sami sebou a mají nás rádi, tak jako my je. Jsou to chlupaté umazlené bytosti a já děkuji, že jsou. Mějte rádi zvířata, nejen proto, že jsou chlupatá, ale hlavně dávají sílu, rozpouští depresi a smutek, dávají nezištnou a čistou lásku a my můžeme vnímat tu svou vůči nim a tak se cítit mnohem lépe, radostněji a jaksi plněji.

Autor: Dagmar, Foto: Internet