Důchodce a duchovní život – Hřích

Autor článku: František Benda Zákony všeho druhu formulovali lidé. Buď je odpozorovali z chování přírody, nebo o něčem usoudili, že něco musí probíhat podle jejich představ, kterým uvěřili.

Tak vzniklo mnoho tvrzení, snažících se popsat náš svět. Většinu z nich si může každý celkem snadno ověřit. Jsou ale mnohá, jejichž ověření naráží na některé potíže hlavně proto, že sami jejich objevitelé se k nim propracovali pouze s vynaložením mimořádného úsilí, které se dá jen velmi obtížně opakovat. Principiálně ale ověřitelné jsou, i když ne každým. Nicméně zbývá něco málo tvrzení, ke kterým se jejich autoři dostali cestou také ne zcela běžnou, cestou značně subjektivní, přístupnou pouze jim, nebo ještě nanejvýš několika málo jedincům jim podobným.

Taková tvrzení, sice nesnadno odůvodnitelná, ale většinou nevybočující z rámce logiky, byla opředena pavučinou nejasností a tajemností. Tím byla cesta k nim znepřístupněna všem, kteří k tomu v sobě také pocítili potřebné schopnosti a chtěli se k nim prodrat, i když nevěděli kde začít a jak pokračovat. V této pozici se ocitly i takové poznatky, které byly sice nedoložené, ale všeobecné tušení napovídalo, že by moh-ly být platné a mohly by dokonce mít důležitý, někdy i klíčový význam pro hladký průběh některé spole-čenské činnosti.

Tak vznikl pojem tabu a případně i dogmatu. Na nich jsou stavěny předpisy o chování společnosti v určité době a na určitém místě. Jsou vyhlášeny jako nepřekročitelné. Při změně jejich parametrů ztrácejí na síle; buď se změní jejich význam, nebo se mohou i ztratit či dokonce přejít ve svůj pravý opak. A také se samozřejmě nemusí dokázat ubránit vulgarizaci, která je ohrožuje na každém kroku.

Společnost se brání překročení takto vytčených hranic, ať už se týkají reálného jednání či intelektuál-ních přístupů. V obou shodně vidí nebezpečné narušení zavedeného pořádku. Proto před ním varuje, někdy za ně i trestá. Brání se tak vzniku zárodku nepokoje, který – pokud by se rozrostl – by mohl mít dalekosáhlé nepříznivé následky.
V obecném a intelektuálním měřítku jde o přestupek, v měřítku náboženském o hřích. Proti delikven-tům se postupuje podle toho, ve které skupině se vyskytují a jakého prohřešku se dopustili.

Od samého začátku je jasné, že v uzavřené skupině jsou tabu i dogmata považovány za poslední hrani-ce, za konečné výdobytky poznání. Lidská nedůvěřivost a hledačská snaha nalézt nové cesty a neotřelé přístupy je ale schopna zpochybnit i je. Právem je poukazováno na skutečnost, že každá společnost se vy-víjí, takže co bylo včera posvátné, může být dnes neplatné nebo i směšné. Neznamená to sice, že by dog-mata i tabu zcela zmizela, jen se významově posunula. Zcela je odtajnit si žádná společnost nedovolí. Na-nejvýš je přesune do oblasti posvátných pojmů.
V lidské společnosti se objevuje samozřejmý jev, že všeho, co je výlučné anebo mimořádné, se snaží uchopit malá skupinka lidí (nebo pouzí jedinci), kteří se toho chytrácky pokoušejí využít ve svůj vlastní prospěch. Nejsou-li zcela chamtiví, pak nesledují ani tak prospěch svůj, jako svého učení, což se zase tak mnoho neliší. V každém případě zbývající část obyvatelstva, která tomu tak dobře nerozumí (a z jakési lenosti ani porozumět nechce), se podřizuje a víceméně dodržuje dané zákazy bez ohledu na to, jestli jí prospívají či nikoli. To nemusí být vždy celkově výhodné.

Vytvořením tabuizovaných oblastí se společnost podvědomě brání nezjevným, spíše tušeným silám, které by jí mohly při nedostatečné kontrole uškodit. Jelikož nejsou dokonale známy, nemusí být ani vždy všechny správně pochopeny. Ale i zde může být snaha o jejich překročení vedena touhou po změně k lepšímu či pouze pro dobrodružství.

O hříchu se dá ovšem mluvit pouze v oblasti náboženství, kde jsou jeho jednotlivé stupně co do závaž-nosti pečlivě sestaveny společně s náležitými tresty, jež následují. V systémech, kde nehrozí potrestání nějakou nejvyšší bytostí (jako v náboženství), jde pouze o selhání z důvodu nevědomosti nebo zlých úmys-lů. Vše se ale odehrává v oblasti svobodné vůle, takže narušitele nečeká konkrétní trest, nýbrž pouze pro-dloužení jeho přípravné cesty ke konečnému procitnutí do správného poznání.
V každém případě může překročení zákazu, ať už ve formě přestupku nebo hříchu, vést k protržení dlouhotrvající stagnace a mít za následek ozdravění celého systému.
Tento princip platí jak ve velkém (při revolucích společenských nebo náboženských) tak i v malém (při změně životního názoru na základě vnějšího poučení nebo vlastní zkušenosti).
Nic samozřejmě nemůže zabránit komukoliv, aby kterákoliv tabu či dogmata zpochybnil, zesměšnil nebo zavrhl. Jedná se ale často o pojmy, vyjadřující pochopení některého podprahového vztahu, který není na první pohled očividný, ale v podstatě udržuje pohromadě některé závislosti, důležité buď pro daný spo-lečenský systém nebo pro život sám.
Narušení takových vztahů hrozí bouřlivákům, kteří se o ně přičiní, že se zhroucením systému vezmou za své i oni. Mnohdy k tomu stačí, že zprofanují podprahové zásady svého vlastního přístupu. Jak praví klasici: „Když se kácí les, lítají třísky“ – jenomže někdy vezme za své právě i ten dřevorubec.

Tak svět odplácí.

Autor: František Benda, Foto: Internet