Důchodce a duchovní život – já a absolutno

Autor článku: František Benda Indická víra se opírá o předpokládaný princip brahmana, pod nímž je představováno to: nestvořené, neomezené, všezahrnující. Je to základní realita, jemná podstata vesmíru. Od něj, jako od prvopočátku, se začal vyvíjet hmotný svět, tak jak se nám projevuje ve své dvojné podobě.

Každé náboženství a filosofie začínají kategorizací počátku. Křesťanská představa podle Bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná. Tma byla nad propastí a duch se vznášel nad vodami“. (1 M 1). Zde se objevuje první dvojice: duch (všeobsažné nebe) a hmota (země bez pohybu a ponořená ve tmě, se směsicí vlastností, tedy nekultivovaná a pustá).

Fyzika, podepřena výpočty, řeší podobný problém počátku realisticky: velkým třeskem vznikla z počátečního zárodečního nepatrného bodu řada protikladných dvojic, přednostně pak čas a prostor. Sin-gularita, která tomu předchází, takové pojmy nezná, proto je bez dění a beze změn.

Také buddhismus se touto problematikou zabývá. Poukazuje na závislé vznikání a zanikání bez počát-ku. Co vznikne, musí zaniknout. Také vše, co je, bylo podmíněno něčím přecházejícím, což pokračuje až donekonečna. Počátek je zahalen tajemstvím. Co je ale zcela zjevné, je to, že průběžné zanikání všech jevů vnáší do prožívaného života smutek a utrpení.
Pro navození psychosomatické rovnováhy v tomto životě, který nás přednostně zajímá, je důležitý praktický přístup – jak naložit se současným stavem, abychom jí dosáhli. Existence hmotného světa je zcela zjevná, duchovní svět se pouze předpokládá. Nicméně se hledá jejich spojnice. Bezprostřední přímá cesta není zatím známa, jakkoli se o ni po mnohá léta pokoušejí filosofie, náboženství i alternativní směry.

Jediné, na čem se jednotlivé směry shodly, je představa, že Bůh nebo jakýsi prapůvodní Hybatel, který uvedl vše do pohybu, je neznámý a zřejmě nepochopitelný. Má-li být člověkem vůbec nějakým způsobem nazírán, musí k tomu být použity speciální přístupy, odlišné od těch, které se nabízejí zcela jednoduše. Je-jich zvláštnost spočívá v tom, že nepoužívají metod dosud běžných, ale nějakých jiných.

Takový postup nabízí např. jóga. Vychází ze známých a ověřených možností lidského těla, které pra-videlně a postupně zjemňuje, nebo na nich nachází vlastnosti zatím přehlížené a dosud neobjevené. Tělu s jeho dosavadními navyklými projevy ne příliš důvěřuje – odtud ona potřeba dost přísné disciplíny za úče-lem kultivace.

Značná pozornost je věnována myšlení. Zásadně se mění jeho posuzování. Lze v něm rozlišit několik modifikací:
jsem (tj. vnímám sebe jako samostatného člověka, jako „já“ a okolí jako „ne-já“); myslím (takže si dokáži představit víc než mohu pouze vidět); vím (že to, co zatím znám, je složitější; vzhledem k tomu odhaduji své možnosti); oprošťuji se (od světských vazeb, které brzdí poznání); oddávám se (zbavuji se vlastního jednostranného uvažování); neprosazuji se (ztrácím svou identitu, „není cesty kam bych šel“). Každý stupeň zpočátku naplňuje mysl uspokojením, které se postupně mění v touhu dostat se výš.

„Já“ se mění jak se člověk vyvíjí. Na každém stupni předkládá stále náročnější požadavky. S poslední závislostí mizí.
Navyklá dualita nedokáže za běžných podmínek singularitu pochopit. Je proto třeba projít duchovním školením, které odhalí mámení světa. Teprve pak se zjistí, že obě strany mince platí stejně.

Autor: František Benda, Foto: Internet