Důchodce a duchovní život – jediný?

Autor článku: František Benda Meditace je stav stále opředený záhadami. Jógová i buddhistická literatura mu věnují převelikou péči a jednotlivé autority se přímo předhánějí v podávání návodů, jak jí dosáhnout.

Všichni autoři ovšem vycházejí pouze ze své vlastní zkušenosti, dané jejich specifickými podmínkami a životními zážitky. To nemusí být pro hledajícího vždy pochopitelné a přijatelné, neboť on žije často v situaci zcela jiné, takže i nadále hledá a hledá. Nepříjemné je i to, že návody obsahují vlastní specifické názvosloví, dost často nepřeložitelné a popisují příklady, které jsou hledajícímu cizí, takže v jeho mysli nevyvolají žádnou odezvu. Jen málokdy ho něco skutečně osloví.
Návody hojně operují s pojmem ega. Má to být ta část našeho myšlení, která se za nás přednostně vydává. Zpracovává přijaté informace, třídí je, rozhoduje čím se bude zabývat a co naopak odloží, a samo sebe ujišťuje, že právě ono je tou jedinou a nejsprávnější instancí, která nás vůbec může zastupovat. Jeho svébytné jednání se opírá o zcela zjevnou hmotnou základnu – ta je snadno dokazatelná a bez ní by bezesporu neexistoval ani jakýkoliv duchovní svět. Autority současně upozorňují, že ego je také proto tak dravé a neústupné, že si velice jasně uvědomuje, že s odpoutáním se od hmotného světa by zcela přirozeně i samo zaniklo. A zdánlivě logicky namítá: co by potom zbylo?

Autority mají i zde odpověď: tak jako při nadvládě ega při jeho těsných vazbách na hmotný svět ani svět duchovní zcela nezanikne, byť živoří, stejně tak při omezení vlivu ega při nadvládě naopak světa duchovního také hmotné vazby zcela nezmizí – fyzické tělo bude trvat dále, a s ním i vše ostatní, co je na jeho existenci navázáno, stejně jako to, co ono samo k životu potřebuje. Jen postoj k nim se poněkud změní. Už není tak úzkostlivý ve vztazích k prožívání, majetku a dosahování; světské úspěchy jsou mu víceméně vzdálené, ne-li dokonce cizí, a své cíle vidí v úplně jiných, dříve opomíjených či dokonce neznámých hodnotách.

Meditace je pak líčena jako nejvhodnější stav, ve kterém lze dosáhnout vnitřního poznání, nezkaleného žádnou světskou připoutaností. Ego je potlačeno, duch se osvobodil a vznáší se nad vodami. Je to důležitý stupeň na duchovní cestě.
K něčemu podobnému, ale po vstupu zcela jinou branou, vybízí Kristus. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromáždění ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20). Kde je nějaké ego? Ani zmínka o něm. To je zpráva, přicházející jakoby ze zcela jiného světa. Odtahuje pozornost od všeho světského a nabízí přiložit hojivý balzám na poranění, zaviněná působením světa.

O čem by se ale asi bavili oni dva nebo tři, aby to bylo v jeho jméně? O penězích, o ženách, o autech či dostizích? Ani zdání! Tématem by rozhodně bylo spíš jejich úsilí o naplnění života duchem a také o tom, jaké úspěchy (či neúspěchy) je při tom provázejí. Je to jasné: přednost mají duchovní záměry, ego se nekoná. Jaksi vyvanulo.

Jogín nebo bódhisattva (vyznavač buddhismu) jsou ale bojovníci osamělí. Kde sehnat druhého, nebo případně i třetího?
I Buddha doporučuje v případě jakýchkoli pochybností obrátit se nejprve k němu samému, a zdá-li se být příliš vzdálený, pak k jeho učení (sangze), a teprve potom, když už vše předcházející selhalo, nabádá vyhledat skupinu souvěrců. Přednost má ale osamění a hledání přímé návaznosti na ústřední osobnost.

Nehrozí ale, že množství slov, které při takovém hromadném setkání vznikne, zažene prvotní duchovní náladu soukromého pohroužení? Nestačili by pouze dva? Pak si volně mohou vyměňovat své názory a zážitky, porovnávat své vlastní zkušenosti se zkušenostmi toho druhého, a společně se pak dobrat k nějakému závěru. Třetí účastník je pak na nejlepší cestě nabourat tuto citlivou dohodu něčím úplně jiným, co ale zase patří k jeho vybavení, a také se chce uplatnit. Kde je potom dohoda? Svitnout může jedině v naprostém odloučení od všeho světského, neboť pouze tam, při přiblížení se k prázdnotě, lze něco získat.

Ani Západ, ani Východ se nezříkají výhod osamělého bojovníka. Sám voják v poli je sice ohrožen ze všech stran, nikdo ho nejistí a na nikoho se nemůže spoléhat, ale také nikdo v očekávané pomoci nesel-že, nezradí a nebude prosazovat odlišný názor. Neleká se svého osamění; smiřuje se s tím, že jeho cesta bude patrně nelehká, ale věří, že jednou přijatá strategie ho přivede k vytouženému cíli. Ten si ostatně neumí ani dost dobře představit, a také se o to ani nesnaží – stejně by jej na tom stupni, na kterém se právě nachází, možná nepochopil. Úplně mu stačí vědomí, že je na cestě, a drobné pokroky, které se čas od času dostavují, ho naplňují dostatečným uspokojením.

Jeho jediným cílem je dosažení – byť krátkodobě – klidné mysli, která nepotřebuje odbíhat k nedůležitým odbočkám ani se ztrácet v detailech. Připustí-li to, zjistí velice rychle, že splašená mysl s radostí semele kdeco. Něco se do ní nenápadně vetře, něco zaútočí, jindy překvapí nějaká radostná, jindy zas chmurná zvěst, jindy se pouze rozjitří rány.

Jedině monotematická, do sebe uzavřená mysl se může přiblížit k hlubšímu poznání. Rozptýlená jen zbytečně plýtvá energií.

Vzdát se vlastních myšlenek neznamená připravit se o něco velmi důležitého, bez čeho bychom dál už nemohli existovat – naopak. Otevírá to nové obzory, nabízející jiné cesty a jiná poznání.

Autor: František Benda, Foto: Internet