Důchodce a duchovní život – karma a rostliny

Autor článku: František Benda Karmanový zákon předpokládá řadu reálných existencí, předcházejících před tímto naším pozemským životem, a samozřejmě i řadu existencí, které po něm budou následovat.

Teprve za tohoto předpokladu může tvrdit, že žádné zlo, ale ani žádné dobro, vytvořené v kterékoli existenci, nezůstane bez odplaty nebo bez odměny. Je v tom varování i příslib.

K tomuto vyrovnání etických hodnot by mělo dojít tak, že –v případě potrestání – je člověk zkrácen na svých nárocích, předpokladech, touhách, přáních nebo požadavcích. Někteří autoři dokonce tvrdí, že se to děje způsobem podobajícím se spáchané vině. V podstatě to vypadá tak, že se lidský osud náhle změní, a to někdy zcela neočekávaně, občas dokonce i nepravděpodobně.

Obdobně se děje i v případě odměny za kdysi dávno prokázaný ušlechtilý skutek, jenomže takovou-to výhodu považuje každý ve svém případě za samozřejmou a většinou jí nepřikládá žádný zvláštní vý-znam. Teprve v případě potrestání, tj. při příchodu neutěšených, či dokonce stresujících zážitků, máme snahu se zamyslet nad jejich příčinami, případně i uvažujeme, jak předejít dalším, aby se už nikdy neopa-kovaly.

Proti tomu, co se již stalo, se přirozeně nedá už vůbec nic dělat. Situaci je nutno chápat jako danou a pokud v ní chceme přece jen něco podniknout, musí se to zaměřit na snahu nějak ji zpracovat, rozpustit a přežít.

Zpracování spočívá v tom, že se snažíme dopátrat příčin, které k onomu neblahému zážitku vedly a nějak je pochopit. Pod rozpuštěním se rozumějí prostředky, vedoucí k uklidnění vlastní mysli, která stále ještě protestuje – i když zbytečně – proti tomu, co se stalo. A přežití se nám podaří hlavně proto, že je v lidské přirozenosti všechny události, které by jakýmkoli způsobem narušovaly klid a rovnováhu mysli, uložit kamsi z dosahu očí, do podvědomí, kde se tak vtíravě nepřipomínají.

Hledat příčinu je podle karmanového zákona velmi snadné. Je jí právě ono kdysi dávno zaviněné zlo, jehož ozvěna se nyní po dlouhé době vrátila a vyžaduje svou daň.

Ovšem všechno nepříjemné, co nás potkává, musí mít svého nositele, svého vykonavatele. Tím může být nepříznivá souhra náhod, nebo může jako vykonavatel vystupovat přímo nějaký člověk. Souhru okol-ností můžeme stěží obviňovat a odsuzovat. Avšak konkrétního člověka můžeme přistihnout, označit a volat k odpovědnosti. Na věci samé se sice také již nedá nic změnit, ale můžeme dosáhnout alespoň toho, že viník je po zásluze potrestán.

Za co by ale měl být potrestán? Za to, že nám umožnil splatit náš dávný dluh? Neměli bychom ho za to spíš odměnit? Takový postoj by zcela rozvrátil morálku. On přece neměl v úmyslu nám pomoci, v tomto případě umožnit nám platit nějaké pomyslné dluhy, nýbrž naopak – přišel k nám s jasným úmyslem nám uškodit. A za to musí být potrestán. Potrestán proto, že svůj čin vykonal dobrovolně, nikoli pod nějakým osudovým tlakem. Pracoval zřejmě zcela jasně ve svůj prospěch, tj. „pro ovoce činů“. A pracovat pro ovoce činů zatěžuje život další a další karmou.

Taková situace by se dala přirovnat k situací několika rostlin umístěných v malém květináči. Z každé z nich vyroste celý chomáč jemných kořínků, které se pro nedostatek místa tak propletou, že se na první pohled nedá dost dobře posoudit, které k čemu patří. Vytáhneme-li jednu rostlinku, přidá se k ní i několik dalších – tak jsou propleteny. I osudy lidí, kteří spolu žijí v užším společenství, jsou navzájem propojeny, navzájem se ovlivňují, podporují se i si překážejí, takže je těžké někdy určit, do jaké míry je toto společen-ství prospěšné či zničující.

Je proto velice nebezpečné chovat se tak, aby důsledkem našich činů bylo jakékoliv poškození čeho-koli. To je ostatně zakotveno v požadavku neubližování. Ubližování jednak naplní naši mysl obtížnými myšlenkami, což je na překážku pozdější snaze o uklidnění mysli, jednak zapříčiňuje další karmu, ze které se budeme muset později pracně zodpovídat.
Samozřejmě existuje řada situací, ve kterých rozhodování o cizích lidech neunikneme. Všichni, kdo takzvaně pracují s lidmi, nesou částečnou zodpovědnost za jejich další životy, takže musí postupovat na-prosto bezvýjimečně „bez ovoce činů“, tj. pouze z pravomoci svého úřadu nebo postavení. Jednak to poža-duje obecná morálka, jednak by opačné chování mělo přímý a neblahý důsledek v jejich vlastním dalším životě.

Karmanový zákon, i když dost neopodstatněný, se tak jeví jako praktické memento, snadněji po-chopitelné než sliby ráje nebo hrozby peklem.

Autor: František Benda, Foto: Internet